Pokud se nám zdá současná doba zamořená kromě jiných zplodin také všelijakou povrchností, nejsme tak moc vzdáleni pravdě. Povrchní vztahy, povrchní vzdělání, povrchní zájmy, povrchní zábava…, to dneska frčí. A všechno, co je povrchní, ztrácí vnitřní hodnotu, vyprazdňuje obsah, pozbývá smyslu, jinými slovy - ztrácí ducha.
Pojem „duch“ není ani dnes, a nebyl ani v nikdy minulosti, pojmem pouze křesťanským. Spiritisté, okultisté nebo tvůrcové pohádek by o tom mohli vyprávět. Ale vzhledem k pravdivosti starého přísloví, které říká, že ďábel je opice Boží, nacházeli jsme pojem „duch“ - vzpomeňme si mi starší na dobu před dvaceti, třiceti roky - i tam, kde duchovní život společnosti povinně stagnoval a duchovní hodnoty byly systematicky likvidovány. Nic se nedělo bez „duchů“. Ti se tu proháněli na každém rohu a všechno se dělo v duchu pokrokových tradic, v duchu Vítězného února, v duchu realizace závěrů toho kterého stranického sjezdu, v duchu Velkého října, v duchu myšlenek kdejakého vládnoucího potentáta…
Pokud jiné přísloví říká, že když dva dělají totéž, není to totéž, dovolím si parafrázi a řeknu, že když si dva myslí, že mají totéž, tak nemají. On totiž není duch jako Duch. A mám nyní na mysli Ducha svatého, který směruje lidské životy na hlubinu hodnot.
Bůh Otec nás stvořil a zůstal v nebesích, Syn nás vykoupil a odešel k Otci, ale Duch mezi nás sestoupil a je zde. Žijeme tedy svoji současnost v prostoru Ducha svatého. Bohužel si jeho přítomnost málo uvědomujeme, a proto s ním tak málo spolupracujeme. Někdy vůbec. Zpovrchněli jsme. Je pro nás snad méně než vzduch. I v něm přece žijeme čtyřiadvacet hodin denně, aniž bychom o této životodárné skutečnosti někdy přemýšleli. Jeho nepřítomnost si uvědomíme, až když se nám ho nedostává a my se začínáme dusit. Ale bez Ducha svatého jako bychom se obešli. Možná to bude tím, že jsme zahaleni v dýmu vlastního života natolik, že místo z vanutí životodárného a pravého Ducha, který nám byl poslán z nebe, dýcháme už jen z přístrojů naplněných umělými duchy tohoto světa.
