Na jedné poutní mši ministrant ve věku adolescenta předčítal úryvek z Bible tak nedbale, že na to upozornil i přítomný církevní představitel. Načež dodal, že příště to bude jistě lepší. Naplnilo mě to rozpaky. Kdy to „příště lepší“ nastane? Za týden, za rok, za deset let? A co bude do toho „příště“? To budou věřící při čtení Písma spát a náhodní návštěvníci nezasaženi odcházet? A přijdou ještě někdy? Pokud to onen církevní představitel myslel vážně, podezírám ho z naivity. Pokud to vážně nemyslel, je to ještě horší. Protože v tom případě si je vědom, že u osob bez lektorských předpokladů žádné „příště lepší“ nenastane. Průměrný nebo podprůměrný houslista a herec se nezlepší nikdy, ani kdyby nacvičovali denně hodiny. Průměrného nebo dokonce podprůměrného houslistu a herce ovšem nikdo soudný na pódium nepustí. Předčítání Písma je mnohem víc než umělecký a estetický výkon. Vyjadřuje to Římský misál: „Když se v církvi čte Písmo svaté, Bůh sám mluví k svému lidu a Kristus, přítomný ve svém slově, hlásá radostnou zvěst.“

Na webu jedné farnosti jsem se nedávno s údivem dočetla, že mladší ministranti po dovršení věku starších ministrantů jsou automaticky zařazeni mezi lektory. Pán Bůh potěš jejich posluchače, pokud ovšem něco slyší.

Kladu si otázku, jaký má pro církev přínos svěřovat Boží slovo nezletilým ministrantům, případně kostelníkům bez lektorských předpokladů s naivní nadějí, že se snad jednoho dne o něco zlepší, a mnohem schopnější lektory, kteří jsou schopni přečíst úryvek kvalitně ihned, držet v záloze jako náhradníky, jen protože jsou ženy, nebo je dokonce předem odmítat.

Několikrát jsem zažila nedělní mši, kde obě čtení včetně proseb odrecitoval jeden ministrant. Pokud nepřišel, kněz přečetl všechno sám - v kostele plném věřících laiků. Kdyby se před mší trochu porozhlédl, možná by někoho způsobilého objevil. Liturgické směrnice doporučují, pokud je k dispozici více lektorů, aby se ve čtení perikop vhodně střídali. Díky tomu zazní Boží slovo různými způsoby a předejde se monotónnosti. Tuto metodu použil i Bůh, jak stojí v Písmu: Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti skrze proroky" (Žid 1,1). Platí to i pro jiné liturgické služby. Tak se do liturgie se zapojí více věřících, využije se jejich darů a hřiven. Nejedná se o žádný pokoncilní modernismus, v prvokřesťanských obcích to fungovalo běžně. Také Katechismus katolické církve zdůrazňuje: „Všichni shromáždění jsou liturgy“ (KKC 1144)

Předčítání perikop je součástí všeobecného kněžství odvozeného od křtu a biřmování. V tomto případě věřící nezastupuje kněze, ale Boží lid. Není zde tedy rozdíl mezi mužem a ženou. Prioritní by mělo být nadání, schopnosti a znalosti, nikoliv pohlaví. Dodnes však existují kněží, kteří ženu k ambonu zásadně nepustí, ani se znalostmi Písma a lektorskými schopnostmi, dokonce ani zasvěceného stavu. Radši tam nechají koktat nezletilého ministranta, který Bibli ani jednou neotevřel a není mu rozumět. Chápu, že kněží mají tendenci v každém ministrantovi vidět potenciální kněžské povolání. Ale lektorská služba je o něčem jiném. Pokud ministrant, případně kostelník disponuje také lektorskými předpoklady, je to ideální. Bývá to však výjimkou. Být kostelníkem nebo ministrantem ještě neznamená automaticky mít schopnosti k lektorské službě.

O tom, že pubescenti a adolescenti mají obvykle jiné zájmy než Písmo, češtinu a kvalitní přednes, snad nemusím nikoho přesvědčovat. Jako učitelka na vyšší a střední odborné škole již mnoho let se zděšením sleduji klesající schopnost studentů porozumět mluvenému a psanému textu. Potvrdil to nedávný průzkum čtenářských schopností českých žáků, v němž chlapci dopadli ještě hůř než dívky. Ale i kdyby se našel zázračný ministrant, který místo schůzek s děvčaty nebo sportování sedí doma nad Biblí, což si neumím představit. Hlubší porozumění Písmu přichází až s věkem a životními zkušenostmi.

Někteří tento status zdůvodňují několika výroky svatého Pavla. Jde však o několik vět vytržených z kontextu, jednostranně, černobíle a účelově interpretovaných. Byly vysloveny v určité situaci v konkrétní obci, ale nelze je zevšeobecňovat. Teologie svatého Pavla na těchto větách nestojí ani nepadá. Apoštol Pavel napsal mnoho krásných a hlubokých myšlenek, které zůstaly bez povšimnutí. Nechápu, proč se veškerá pozornost soustředila pouze na těchto několik okrajových výroků. Tyto okrajové výroky dokonce rozdělily křesťany na dvě antagonistické skupiny - kupodivu bez ohledu na pohlaví. Jedni Pavlovy výroky mechanicky opakují, druzí rozhořčeně protestují a svatého Pavla obviňují neprávem z misogynství. Apoštol Pavel napsal také: „Vy všichni jste Boží děti skrze víru v Krista Ježíše, vy všichni, pokřtění v Krista, oblékli jste na sebe Krista: už tu není Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši„ (Gal 3,26-28).

V Kritickém rozboru nového mešního řádu z roku 1968 (tzv. Ottavianiho intervence), který jinak obsahuje zajímavé postřehy, jsem našla výrok: „Navzdory údajnému nadšení pro Písmo předstupuje před nás protistarozákonní a protipavlovská (1 Kor 14,34; 1 Tim 2,11-12) ,mulier idonea - způsobilá žena, která bude poprvé v tradici Církve oprávněna přednášet čtení a zastávat jiné služby, které se vykonávají mimo presbytář’.“ Tento termín se naštěstí neujal, ale v podvědomí některých kněží zřejmě zůstal. V té souvislosti mě napadla otázka. Nedbalé koktání nedospělých ministrantů nadšením pro Písmo je?

Kristus po svém Zmrtvýchvstání oslovil jako první Marii Magdalskou a poslal ji zvěstovat tuto radostnou zvěst apoštolům. Tím se stala „apoštolkou apoštolů“. Přes veškeré koncilní proklamace o důstojnosti a poslání žen v církvi ženy zůstávají nadále podřadnými náhradnicemi ministrantů, kostelníků a ostatních mužů bez vlastního poslání.

Autorka je spisovatelka a lektorka, vystudovala farmacii a teologii