Tři kněží, z nichž dva se oženili a jeden setrvává nespokojený ve službě, přiznávají, že jejich rozhodnutí vstoupit do semináře bylo unáhlené (tvrdohlavost, náhlá a nezpracovaná konverze, romantické zážitky, očekávání tradičních věřících). Nenašli však odvahu přiznat si omyl a odejít. Jeden z nich dokonce ignoroval velmi vážné varovné signály, které mu vysílalo jeho vlastní tělo (stavy úzkosti, opakovaná nemoc). Jiný vzpomíná nelibě na rektora, který vzadu v kapli pozoroval, jestli všichni přišli. Pokud někdo z nich chyběl, kladl mu na toto téma otázky. "Začali jsme se schovávat nebo dodržovat modlitby kvůli představeným, vztah k Bohu šel stranou." To mě trochu zaráží. Vztah k Bohu je přece můj vlastní bez ohledu na to, jestli mě někdo pozoruje. Pokud se kdokoliv modlí jen proto, aby vyhověl představenému, nebo se naopak kvůli představenému modlitbě vyhýbá, pak bude problém spíše v něm. Další poukazuje na nedostatek dialogu ze strany představených: "Neznali nás, naše zájmy, vlastnosti, slabá místa." Když se ho však rektor zeptá, proč se vyhýbá rozjímání, vnímá to negativně. Otázkou je, kde se stala chyba - jestli představení se svěřenými dušemi málo komunikují, nebo jestli se tito svěření nedokážou či odmítají otevřít. Vzpomínky na noční přelézání zdí semináře působí úsměvně. Možná šlo jen o opožděnou pubertu nebo studentskou recesi. Naskýtá se však vážnější otázka. Jestliže někdo cítí tak silné puzení přelézat tajně seminární zdi, měl by se sám sebe zeptat, proč v tom semináři vlastně je a kam ho to táhne. Jinak hrozí, že mu to tajné přelézání zdí zůstane i v kněžském životě, což se ve všech třech uvedených případech stalo.

Jiný případ. Patnáctiletá dívka vstoupila do kláštera na naléhání starší řeholnice, přestože uvnitř cítila odpor. Navenek se však nebránila, protože doma byla vedena k poslušnosti a úctě k autoritám. Další respondentky se provdaly za muže, které příliš neznaly, z různých důvodů: tlak ze strany okolí, touha uniknout opuštěnosti, nezvládnutá předmanželská zdrženlivost.

Hana (31 let) vzpomíná na své smutné dětství (dysgrafie, šikana, deprese, uzavřenost, strach z lidí, myšlenky na sebevraždu). Okolí ji nutilo po samovolném potratu hned do nového těhotenství, které špatně snášela. K budoucímu dítěti cítila odpor, zvláště když se dozvěděla, že to bude holčička. Nakonec se přestala modlit. Snadno si představíme, v jaké situaci toto dítě prožilo první fázi života a jak se to asi odrazí na jeho další vývoji. Po narození odmítalo kojení, což ji rozčilovalo. Tomu se však nemůže divit, když se necítilo milované. Zmiňuje se nelibě také o mentální opožděnosti dítěte. Na svou dysgrafii, kvůli níž prožila v dětství tolik křivd, pozapomněla. Chlapeček, který se jí narodil poté, náhle za nejasných okolností zemřel. Přiznává, že si ho zidealizovala, zatímco dcera jí je nadále protivná. Není pochyb, že její dcera bude jednout vzpomínat na své dětství stejně negativně jako nyní ona.

Respondenty charakterizuje také neschopnost vlastního rozhodování, neochota nést důsledky špatných rozhodnutí, přenášení odpovědnosti a vlastních břemen na jiné, zvláště na kněze a zpovědníky. Týraná žena se svěřila knězi. "Říkal, že chápe, že je to těžké, ale nepomohl." Otázka je, jak jí měl pomoci. Když se zeptala, jestli má od agresívního manžela odejít, šokovala ji neutrální odpověď, že se musí rozhodnout sama podle vlastního svědomí. Jedná se o příběh Anny (39 let), který ukazuje, jak se rodinné tragédie přenášejí z jedné generace na další a jak děti snadno opakují chyby rodičů na svých dětech. Anna byla od dětství neprůbojná, zakřiknutá, bázlivá - typická oběť. Její matka trpěla od svatby v nešťastném manželství s hrubým člověkem, dceru nenáviděla. Ta se hned v osmnácti letech provdala za prvního kluka, kterého potkala. Brzy se z něho vyklubal zakomplexovaný člověk, odmítaný svými rodiči stejně jako ona. Hned po svatbě ji začal fyzicky ohrožovat, později i jejich děti. Když se po letech strádání odhodlala odejít, našla ubytování u kněze, který potřeboval někoho k nemocným rodičům. Přestože slyšela, že je problematický a zbavuje se druhých lidí veřejným ponížením, nebrala tato varování vážně. Vše nasvědčuje tomu, že se jednalo o nějakého nešťastného člověka hledajícího zoufale povzbuzení u jiných, kteří jeho očekávání nakonec nenaplnili. Anna jistě nebyla výjimkou. To byl asi důvod, proč se tam jednoho dne objevila jakási řeholnice z Itálie, s kterou Anna toho kněze jedné noci přistihla. Ve své nezralosti a při svých problémech nemohla tušit, že si tu dva lidé stejně nešťastní jako ona řeší tímto způsobem nějakou osobní krizi. Aniž mám v úmyslu tuto prapodivnou dvojici hájit, umím si představit, jaké pokoření v té chvíli prožili. Nejenže upadli do hříchu, ale ještě je u toho někdo přistihl a dal jim najevo svou morální převahu a pohrdání. Jak se jejich další postoj vůči Anně začal vyvíjet, lze snadno předpovědět.

Příběh je také ukázkou toho, jak to dopadne, když se sejde víc nešťastných lidí, vkládajících do sebe přehnané naděje. Zatímco svatí táhnou druhé vzhůru a ti potom táhnou vzhůru další, tito lidé se vzájemně stahují ke dnu. Osoby, které respondentům ubližovaly, stejně jako oni prožívali nějakou osobní tragédii. "V církvi se to podává: trpět, trpět, trpět - a ráda. A z lásky dělat cokoliv a všechno vydržet," konstatuje Anna závěrem. Obávám se, že jen vyjádřila vlastní zdeformovaný pohled. Dodává, že kvůli náboženství zbytečně trpěla. Není mi jasné, jakou vinu nese náboženství na tom, když si někdo najde problematického partnera, případně se nastěhuje k problematickému faráři a nechá se všemi dobrovolně využívat.V pozadí lze tušit pokračování podobného neštěstí u její dcery, trpící také pocitem méněcennosti. Abnormálním cvičením si přivodila mentální anorexii, s pokročilým nádorem prorůstajícím do mozku se chystá studovat VŠ a po rozchodu s přítelem zůstala sama s dítětem. Budoucí osud tohoto dítěte si netroufám předpovědět.

Pětatřicetiletá řeholnice Lenka vydává nádherné svědectví o Boží milosti. Když se během dospívání dostala až na dno (sex, drogy, alkohol), při pokusu o sebevraždu ji náhle oslovil Ježíš z kříže na stěně. Je přesvědčena, že to nebyl zážitek pod vlivem drog ani abstinenční příznak. Těžko posoudit, ale jistá kritéria existují: "Dle ovoce poznáte je." Postupně se zbavila všech závislostí, začala chodit denně na mši a ke svátostem, nakonec vstoupila do kláštera. Dva roky po věčných slibech se zamilovala."I když mě to šíleně táhlo ven z kláštera, snažila jsem se nedívat na rozbouřené city, ale používat rozum." K takovým postojům dospěla bývalá feťačka, kdysi zkrachovalá existence. "Každý den bojuji o svou víru a věrnost Bohu," uzavírá svědectví, před kterým smekám.

Nelze přehlédnout jedno. Skoro v každém příběhu se občas mihne někdo rozumný, moudrý, chápající. Osobní představená, která vycítila, že s jednou novickou není něco v pořádku. Když zjistila, že se tam octla proti vlastní vůli, umožnila jí odchod. Zpovědník poradil řeholnici, která po prvním slibu upadla do krize, ať Bohu třeba nadává, ale ať se dál modlí. Věřící transsexuál, který se po letech těžkých zápasů odhodlal ke změně pohlaví, měl strach, jak to přijme jeho dědeček, velmi konzervativní katolík a jáhen. Jeho reakce byla nečekaně lidsky i křesťansky krásná. Věřící dívka neodsoudila kamarádku, když se jí svěřila, že spí s klukem. Řekla jí otevřeně, že to není správné, ale snažila se jí ukázat východisko. Lidé si rychle zvykli na ženatého kněze, který zůstal ve svém působišti, protože jinde nesehnal byt a práci. Nově příchozí farář má k němu slušný vztah a děkan věřícím z kazatelny vysvětlil, že to bylo jeho osobní rozhodnutí, které náleží pouze Bohu. Sestry akceptovaly problematickou minulost bývalé feťačky, časem jí umožnily s narkomany pracovat, o její práci se upřímně zajímají a některé se za jednotlivé klienty modlí. Takže to snad není všude tak hrozné.

Trochu mi vadí, že se jedná jen o okrajové zmínky, zatímco problematické jevy se probírají zbytečně podrobně. Někdo údajně prohlásil, že tato kniha je "proticírkevní, strašná, nepřijatelná". Domnívám se, že tato kniha nemůže způsobit nějaké velké škody církvi, kterou "ani brány pekelné nepřemohou". Naopak může posloužit jako zpětná vazba pro zpovědníky a duchovní vůdce a jako příspěvek ke křesťanské a duchovní pedagogice.

Petra Dvořáková - Proměněné sny, Nakladatelství Host, Brno 2006. Deset rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra. Úvod recenze byl vydán před Vánoci. Recenzovaná kniha je v prodeji i na internetu. Ilustrační foto ke knize: Petr Francán.