Hodiny na basilice sv. Petra ukazují 17 hodin 19 minut. Náměstí je zaplněno téměř 40 000 poutníky. Začíná generální audience. Jan Pavel II. jako vždycky objíždí uličkami mezi sedadly na bílém jeepu, aby mohl zblízka pozdravit věřící, a zvláště obejmout nějaké dítě, které mu podá radostí zářící matka za pomoci pana Cibina, šéfa ochranky Svatého Otce. Tak tomu bylo i toho dne. Sotva vrátil kučeravou holčiku do náruči matky, zazněly dva výstřely z pistole. Bílá postava Kristova náměstka se hroutí do náruče mons. Dziwisze, jeho sekretáře, sedícího v jeepu. Televizní obraz této scény se rozletí do celého světa. Lidstvo strnulo. Nemůže uvěřit, že něco takového je možné – atentát na papeže!

Za ním nestojí jen Ali Agça, příslušník turecké extremistické organizace Šedých vlků, nýbrž pravděpodobně mezinárodní spiknutí, sahající přes bulharské StB až do Kremlu k tehdejšímu šéfovi Andropovi. Navzdory rozsáhlému soudnímu procesu a vyšetřování se nikdy nedošlo k jednoznačnému potvrzení, kdo byl vinníkem, kdo připravoval toto spiknutí. Jeden z našich paterů, šéf francouzského vysílání P. Moreau to komentoval francouzským rčením: "Qui magne du pape, meurt du pape" a jen uvedl, že 10. listopadu 1982 umřel Leonid Brežněv, generální tajemník KSSS. Já si jen v duchu dodal – ne sice "do roka a do dne" jako Lomikar vyzvaný Kozinou na Boží soud – ale přece. I na jeho nástupce šéfa KGB, který se pak stal hlavou sovětského státu, dopadlo totéž prokletí. Umírá 9. 2.1984 v Moskvě. Zavládl si jen dva roky. A že by dlouhé prsty této bohunelibé organizace (KGB) v tom neměly prsty, pochyboval jen málokdo...

To jsou fakta tehdejších pohnutých dnů, snad nejvíce ohromujících ve 20. století. Tento atentát zůstává i jedním z nejzáhadnějších faktů, plných tajemných duchovních významů. Někdo měl zájem na tom, aby tento papež zemřel, zmizel ze světové scény, ale neviditelná přítomnost zasáhla, aby zabránila kulkám poškodit vitální orgány a tak způsobit smrt. Sám Jan Pavel II. to vyjádřil slovy: "Jedna ruka střílela, ale druhá ruka odvracela kulku". Profesor Bompiani, který asistoval při operaci Jana Pavla II, po atentátu, to vyjádřil téměř klasickými slovy: Una mano miracolosa ha guidato questa pallotola." To česky znamená: "Zázračná ruka vedla tuto kulku." To proto, že minula jen o vlas pět životně důležitých orgánů.

Pět hodin 25 minut bojoval tým lékařů na operačním sále o život Jana Pavla II. Až 14. května v 0.45 hod. vydal profesor Francesco Crucittti, snad vůbec nejschopnější chirurg Polikliniky Gemelli bulletin, v němž stálo úlevné: "Chirugický zákrok se zdařil. Stav těžce zraněného je uspokojivý".

Kam jsem pak přišel, tam se mě vyptávali, jak to bylo v těch chvílích a hodinách po atentátu na Svatého Otce. A mně se pomalu začala rýsovat "přesná, úchvatně promyšlená režie". Jsou to pouze mé postřehy, ale poslouchejte!

Ve chvíli atentátu stála dokonale vybavená vatikánská záchranka za řadami věřících nedaleko Berniniho kolonády. Když si řidič uvědomil, co se stalo, zařadil zpátečku a objel celou kolonádu, aby se rychle dostal k Arco delle Campane. Tam stála druhá záchranka, ale minimálně vybavená. Když tam dovezli krvácejícího Svatého Otce, naložili ho do ní a rychle Vartikánskými zahradami k bráně sv. Anny. Sotva tam dorazili, stál tam náš řidič s vybavenou sanitkou. Během pár vteřin byl zraněný přeložen a sanitka vyrazila směrem k Polyklinice Gemelli.

Sotva ale vyjela z brány předjeli ji dva policisté se sirénami, aby jí razili cestu. Brali to nejkratší cestou, často i v protisměru.

Po chvíli ale siréna na sanitce zmlkla, jako naschvál selhala. Policisté si mysleli, že řidič chce šetřit zraněného a tak také vypnuli sirény a razili si cestu jen máváním rukou. "Jakoby někdo před námi rozfukoval auta", dosvědčoval pak jeden z nich. Byla přitom největší dopravní špička, kdy jsou ulice v Římě přecpané auty. A přesto dorazili do nemocnice za 15 minut.

Tam stál připraven celý lékařský tým k náročné operaci. I v tom má prsty "režie". Původně se měla provádět složitá operace, k níž bylo zapotřebí všechny, od chirurgů, přes anestezisty až k asistujícímu personálu. Když tu přišel telefonát: "Atentát na papeže!" Mohli plánovanou operaci odložit bez nebezpečí pro pacienta a tak mohli hned začít…

Dalším obrovským problémem byla krev. Svatý Otec ztratil téměř tři litry od atentátu, ale k tomu má ještě velmi vzácnou krevní skupinu "0 B minus" a v Gemelli neměli dostatečnou zásobu, jen asi litr. Volali do římské krevní banky. Tam měli dost, ale z Tiberského ostrova do Gemelli je to ještě o pořádný kus dále než od sv. Petra. A přesto řidič s potřebnými litry vzácné krve přicházel na operační sál právě v době, kdy tam přiváželi těžce zraněného.

Jan Pavel II. zůstal pak ještě na resuscitačním oddělení plné 4 dny. Když už nebezpečí pominulo sám se vyptával profesora Crucittiho na podrobnosti té složité operace. Ten mu nezapíral, že se zastavil na prahu smrti. Vyprávěl mu, že ho při operaci dlouho svíral strach, že bude vše marné, protože to, co viděly jeho oči, nevypadalo na to, že by mohl pacient přežít. Své vyprávění pak zakončil konstatováním, že dráha kulky probíhala v jakémsi divném oblouku, takže se o vlas vyhnula životně důležitým orgánům.

Svatý Otec zpozorněl. Pak nejeden z návštěvníků narážel na datum atentátu, že totiž k němu došlo 13. května, ve výročí prvního zjevení P. Marie ve Fatimě. V dlouhých hodinách na lůžku si papež vzpomněl, že v archivu kongregace pro nauku víry je uložena třetí část Fatimského poselství. Dal si donést do nemocnice celou dokumentaci. Zvláště se ho dotkla střední část, kde se mluví o bíle oděném biskupovi, který namáhavě kráčí ke kříži mezi množstvím mrtvol mučedníků a sám pak padá k zemi, zasažen výstřely. Vyžádal si také další upřesnění a vysvětlení od sestry Lucie, ještě žijící svědkyně oněch vidění P. Marie ve Fatimě.

Vykonal pouť do Fatimy, kde jasně prohlásil, že byl zachráněn zásahem Matky Boží. Kulku, která ho měla přivést ke smrti, věnoval Madoně. Je zasazena do její zlaté korunky. 25. března 1984 chtěl slavnostně zasvětit celý svět jejímu Neposkvrněnému Srdci. Urychlil proces blahořečení malých pastýřů, kteří měli zjevení Matky Boží, Františka a Hyacinty, a během jubilejního roku je pak ve Fatimě 13. května blahořečil. Při té příležitosti dal také zveřejnit i s komentářem kardinála Ratzingera proslulou třetí část fatimského tajemství.

A právě letos 13. května tomu je 20 let!

Autor je ředitelem české redakce Vatikánského rozhlasu