Domníváte se, že minulost naší katolické církve v době komunistického režimu je již uzavřena, nebo nás naopak její zhodnocení terpve čeká, například v souvislosti s prací historiků při České křesťanské akademii nebo Ústavu pro studium totalitních režimů?

Když se ptáte na otázku naší minulosti, domnívám se, že to zůstane jako neuzavřená kapitola. Protože každá generace se bude znovu vracet a do jisté míry bude mít i jiné pohledy, které přinese i hlubší zkoumání řady problémů, které souvisely s nástupem komunistické diktatury, i s odporem vůči ní, ale také s diplomacií, která bezesporu byla potřebná a provozovala jí i církev či někteří její představitelé. Rovněž to bude také otázka velkého odporu proti této diktatuře a její zločiny. Patří sem ovšem i některá selhání, kde nemůžeme nikdy s jistotou říci, že víme všechno. Já to vím z vlastní zkušenosti, kdy po některých událostech jsem si nechal předložit veškeré (důrazně) dokumenty a musím říct, že z nich dvě třetiny jsou prázdné desky.


Přece jen se zde zastavme. Církev již měla několik skandálních případů, například generální sekretář ČBK Karel Simandl (ještě v roce 2002 byl jmenován papežským prelátem), Jindřich Holeček, Stanislav Prokop (odborný asistent KTF UK do roku 2004). Všechny tyto případy se začaly řešit až 15 let po demokratickém převratu. Nehrozí, že se objeví ještě další podobné?

Víte, na tuto otázku bych mohl odpovědět, kdybych byl prorok. Vy jste například zmínil jmenování papežským prelátem. Z hlediska toho, že nikdo neznal onu minulost a hodnotil jeho práci, kterou vykonal v sekretariátu biskupské konference, tak musíme říci, že nemůžeme předvídat. Nemůžeme také říci, že v současné době se nestane skandál úplně aktuální, protože i lidé v církvi, ať mají různá postavení, jsou pouze lidé a mohou selhat. Nemusí selhat jenom nějaký mladý člověk, může selhat i kněz, může selhat i církevní hodnostář. Může se to stát.


Dovolte doplňující otázku. Jak se tedy chovat při selhání kněze? Církev má úžasný duchovní instrument pro řešení minulosti, a to je pokání. Zdá se mi, že se tento duchovní instrument dostatečně nevyužívá. Kněz by například podobně jako Mojžíš či jako Pavel mohl mít tzv. „tiché roky“, a pak se třeba vrátit do služby. Ale neviděl jsem, že by se něco podobného dělo.

Vycházejme z toho, že žijeme v trochu jiné situaci. Vy jste vyjmenoval „sloupy“ a o nich se ví mnohem víc. Ale mohu vás ujistit, že nejednou se objeví například zpráva, že některý kněz opustil kněžství, stal se otcem dítěte, oženil se. Ale my máme i opačné signály, kdy kněží po zcela jistě delší době hledají cestu zpátky, protože zjistili, že jejich povolání je povoláním. A selhání – tady musíme být velmi opatrní, například narozené dítě je člověk, který si zaslouží veškerou úctu a lásku, a přesto oba rodiče tohoto dítěte, kněz a žena dojdou k závěru, že nejsou schopni v manželství a v rodině žit. Sami cítí, že tady – lidově řečeno - „něco neklape“. Známe tyto momenty i z literárního zpracování, například z francouzské literatury. Takže to jsou problémy, s kterými musíme počítat tam, kde jsou lidé, tak může být někdy i tragický osud.


Dovedl byste jako otec biskup dát jakousi obecnou metodiku, jak v těchto případech postupovat?

Víte, přiznám se vám, že jsem deset roků biskupem, a nejsem schopen tuto metodiku poskytnout, protože tam je i řada bezesporu právních norem, jak civilního práva, tak i církevního. Tady zůstávají určité staré povinnosti, které patří k dalšímu životu, takže já takovéto případy řeším s určitým kruhem poradců. Protože jsou to vždy případy velmi individuální a vyžadují citlivý přístup.


Působil jste velmi aktivně v podzemní církvi a nyní jste biskupem. Domníváte se, že integrace podzemní církve do oficiálních struktur je již ukončena a že jsou v zásadě všechny otázky vyřešeny?

Kdybych řekl, že jsou všechny otázky vyřešeny, tak by to byla, myslím, nepravdivá odpověď. Také bych chtěl říci, že díky současnému panu nunciovi a návštěvě státního sekretáře kardinála Bertoneho na Velehradě se tato otázka nestala otázkou uzavřenou, v současné době probíhá určitý proces jednání. Netýká se velké části, ale přesto se děje a jsem přesvědčen že i ze strany Svatého stolce každý případ, kde se objeví oboustranný zájem řešit ho, bude řešen, nebude odmítán. Nedokážu odpovědět, že každý bude vyřešen úplně pozitivně. Myslím, že ten celý problém podzemní církve i církve viditelné měl svá specifika v době před listopadem 89, a musíme říci, že také v současné době církev nežije v tichém zátiší, ale je celá řada problémů. A myslím, že by bylo užitečné, kdyby lidé ze skryté církve, kteří tak trochu zvolili cestu zákopů, hledali více cestu, jak pomoci církvi. Protože stále jsme jedna církev. Řešíme – anebo neřešíme problémy, které jsou a stojí před námi. A církev je každý pokřtěný a každý z nás musíme někdy i ustoupit. Ani já nemohu řešit všechny problémy církve z pozice biskupa. Někdy je řeším z pozice kněze, a někdy je řeším z pozice věřícího spolubratra nebo věřícího kolegy, který musí prostě jít a hledat cesty k vzájemnému porozumění a vzájemé spolupráci. To je, myslím, důležitý aspekt i pro tu současnou situaci.

Druhou část rozhovoru naleznete zde.