„Žijeme ve společnosti bez morálky, v níž je dobré, co chci já, jediná práva jsou moje práva a jediný život, který má smysl je ten, jaký chci žít já.“ Před kardinálem Murphy O´Connorem sedí v sále Trinity and All Saints College v Leedsu 80 kněží z 23 diecézí Anglie a Walesu. Říká jim ve své řeči to, co všichni vědí, ale nikdo se to neodvažoval tak otevřeně formulovat: Angličané si dali na oltář místo Krista zlatá telata nové pohanské éry: popovou hudbu, rity New Age, životní prostředí, bezuzdný konzumismus a obohacování na burze. Kardinál O´Connor se však neutápí v apokalyptických vyhlídkách, naopak burcuje k nové evangelizaci.

I v Londýně chodí milost po podivuhodných cestách. Osmiletého chlapce zachránila před zoufalstvím nad sebevraždou vlastní matky a po tajemných stezkách jej přivedla mezi syny sv. Františka z Assisi. Je to nejznámnější kněz Velké Británie, který vedl do katolické církve vévodkyni z Kentu, první sestřenici královny Alžběty, a známé politiky a konservativní ministry Johna Gummera a Ann Widdecombe. V očích P. Michaela Seeda, sirotka od útlého mládí, který vyrůstal mezi jednotlivými sezeními u psychiatra v jednom sirotčinci v Manchesteru, aby se pak stal františkánem v New Yorku a konečně hlavním poradcem pro ekumenismus westminsterského arcibiskupa, je jakási bezedná studánka františkánské prostoty a hluboké víry.

Vtírá se věta evangelia: „Nebudete-li jako děti...“ On jím je zcela určitě. Zastává se např. Lorda Archera, konservativního politika, proslulého autora detektivek, který svůj čas tráví ve vězení pro četné finanční skandály; tvrdí, že je mu třeba odpustit. „Co my víme, co se odehrává v lidském srdci a mysli jiné lidské bytosti?“ Se stejným pochopením a láskou mluví o politicích, kteří žijí ve Westminsteru na břehu Temže, nedaleko od Clergy House, kde bydlí on.

Zná je všechny jako své boty: Tony Blaira, který každou neděli jde s manželkou na mši sv. do katolické katedrály, Margareth Thatcherovou, Johna Majora i Kenneth Clarka, který by mohl v příštích měsících vést konservativní stranu. Na P. Seeda se obracejí anglikánští konservativci, kteří jsou členy High Chruch, když chtějí vstoupit do katolické církve. P. Michael říká o „svých politicích“: „Všichni nejsou praktikujícími křesťany. Ze 660 poslanců takových 100 chodí pravidleně do kostela, ale všichni mají vysokou úroveň čestnosti a smysl pro občanskou povinnost a tyto hodnoty je přitahují do katolické církve“. Dále potvrzuje, že Tony Blair zůstal vždy anglikánem; katolíkem je právě v praktickém životě, v hodnotách na nichž staví, ve své spiritualitě. Prostě jen krůček od konverze, jak tvrdí mnozí. „Jakoby se řeklo, že nejstarší demokracie světa by mohla být brzo vedena katolíky. Charles Kennedy, vůdce liberálních demokratů je katolík stejně jako Duncan Smith.

„Nejdůležitější změna v dějinách katolické církve v Anglii,“ řekl kardinál Murphy O´Connor ve svém proslovu na národní konferenci kněží v Leedsu, „je přeměna církve odsunuté na okraj společnosti v církev jasné vyhraněnosti, morální síly národa“. I když v současné době trpí stejně jako jiné církve nedostatkem kněžských a řeholních povolání a úbytkem věřících, kteří pravidleně navštěvují nedělní mši svatou, stále roste. Každý rok se hlásí 5.- 6.000 nových konvertitů.

V roce 1999 přijalo křest v katolické církvi 5.026 dospělých, jak příslušníků jiných vyznání tak ateistů.

Mnozí se domnívají, že se v posledních letech elita Velké Britanie stává katolickou, protože hledá jistoty a pravdu. Je totiž již unavena a zklamána velmi otevřenou ale také bezuzdně liberální anglikánskou církví, kterou založil král Jindřich VIII. na své zvůli a státních, v parlamentu odhlasovaných, zákonech. Tím ji zbavil původní autority a spirituality, kterou má katolická církev. P. Michael Seed plně souhlasí. Říká otevřeně: „Katolická církev má pravdu, kterou jí svěřil Ježíš, a ne jen jednu z mnoha pravd. A právě tuto jistotu hledají i dnešní politikové unavení relativními pravdami“.

Tento kněz, duchovní rádce mocných, se nijak netají: „Mám v duši úchvatný klid, pokoj. Chtěl bych ho předávat všem, aby zakusili opojnou sílu Kristova pokoje. Jako malý kluk jsem už nechtěl žít, protože moje matka spáchala sebevraždu. Dnes mám 44 let a myslím si, že mě Pán až příliš zahrnoval svou přízní, že jsem dosáhl toho všeho. Život – je podle mého názoru – přípravou na smrt. Ta nejdůležitější část naší existence ještě nenastala.“