„Mír“. Kdykoliv to slovo zazní, cosi ve mně ucukne, jako bych se dotkl žhavé plotny. Marně vysvětluji svým kolegům i šéfům, kteří nezažili komunistický režim, že se u nás komunisté oháněli mírem jako obuškem a rozdávali jím pořádné rány.

Všechno bylo mírové. Kdo se nedostavil na mírovou schůzi, na mírovou manifestaci nebo na mírovou brigádu, byl „válečný štváč“ se všemi důsledky diskriminace. Cyklistická soutěž musela být závodem míru, hrstka kněží kolaborujících s komunisty na likvidaci církve byla „Mírové hnutí duchovenstva“ ba i pouť v roce 1985 k 1100 výročí smrti sv. Metoděje na Velehrad byla povolena jen jako „Mírová pouť“.

Za těmito kulisami propagandy komunistický režim dál pošlapával základní lidská práva, šikanoval a otevřeně pronásledoval křesťany, zvláště ty, kteří se odvážili svou víru plně žít a nedali se manipulovat. Všechna ta léta, jež uplynula od pádu komunismu, nedokázala ubrat nic z té pachuti, kterou vyvolalo jejich hanebné zneužívání slova „míru“ k jejich lživým propagandistickým účelům.

A tak i slova Jana Pavla II. ke mně doléhají přes tuto smogovou clonu. „Přišli jsme do Assisi jako poutníci míru... Setkáváme se v Assisi, kde všechno mluví o jedinečném proroku míru, který se jmenoval František... Dějiny znají a stále poznávají, muže a ženy, kteří jsou jako věřící svědky míru...“

V duchu jsem si říkal, že by to bylo pro mně přijatelnější, kdybych slyšel, že František byl „prorokem pokoje“ a že dějiny poznávají „svědky pokoje“, totiž toho, o něm zpívali andělé na Betlémem „ Pokoj lidem dobré vůle“, či toho, o němž mluví apoštol Pavel v listě k Efesanům: „Jen On (Kristus) je náš pokoj: obě dvě části (židy i pohany) spojil v jedno a zbopural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil příčinu nepřátelství“.

Snad nikdy tak jasně nevystoupil na scénu světa onen „kopernikovský obrat“, totiž, že mír je darem Boha a že si ho musíme vyprošovat modlitbou a svým obrácením. Dosud v lidských dějinách drtivě převažovala zásada formulovaná už Římany: „Si vis pacem, para bellum“. chceš-li mír, připravuj válku. Tuto zásadu dovedlo snad nejkrvavější století, totiž dvacáté - ad absurdum. Závody ve zbrojení uvrhly Sovětský svaz do bankrotu a většinu zemí světa do hospodářské krize. I začalo se jednat o odzbrojování.

Než v atmosféře nedůvěry je to Sysifův úkol. OSN vznikla po 2. světové válce jako garant mírového soužití národů, ale ve smršti nových a nových ozbrojených konfliktů se stále více ukazuje její bezmocnost. Marxisté i postmodernisté postavili lidský rozum na hanbu, protože není s to poznat pravdu, podle jejich jedině správného „vědeckého“ názoru, a tedy nemůže nic řídit či rozhodovat.

Jan Pavel II. – snad s ohledem na jinak smýšlející – onen kopernikovský obrat“ formuluje jako otázku: „ Jestliže mír je darem Boha a v Něm má svůj pramen, kde ho lze hledat a jak jej můžeme budovat, ne-li v hlubokém a důvěrném společenství s Ním? Budovat mír v řádu, ve spravedlnosti a ve svobodě vyžaduje především úsilí o modlitbu, v níž se člověk otevírá Bohu, naslouchá Mu, hovoří s Ním a nakonec se spojuje s Bohem, jediným pramenem opravdového pokoje“.

Jak dlouho nám bude trvat, než plně přijmeme tento „kopernikovský obrat“?

Autor pracuje ve Vatikánském rozhlase