To už to tu bylo, s Tebou i bez Tebe, já o tom něco vím, zasrané STB….tak začíná refrén první písničky Já si to pamatuji Jaromíra Nohavici z alba Ikarus, kterou sám autor znovu otevřel otázku své údajné spolupráce s komunistickou státní bezpečností. Tolikrát mediálně probírané téma tak dostalo nový rozměr…Nohavicovo básnické vyznání.

Byl Nohavica agentem StB nebo nebyl? Stejná otázka se neustále otevírá i u kněží a katolických věřících uvedených v seznamech StB. Pohledem člověk, který komunistický režim zažil do čtvrté třídy na základní škole, se mi zdá tato otázka stejně absurdní jako odpověď. Po tolika letech na někoho vytahovat, že podepsal „souhlas“ se spolupráci s StB, aniž bychom věděli souvislosti, které k tomu bezprostředně vedly, je největší pitomost současného mediálního světa.

Pokud Nohavica opravdu donášel, prošel si po revoluci takovým "mediálním peklem", které ho v mých očích již dávno očistilo. A za své písničky určitě zatracení nezaslouží. Ať si říká, kdo chce, co chce, Nohavice je jeden z našich nejlepších textařů a folkových hudebníků současnosti.

Existuje však i druhá varianta, že nic z toho, co se v médiích psalo, pravda není. Nespravedlivé obvinění je tím nejhorším, co člověka může v životě potkat. S pocitem viny za něco, co člověk nikdy nespáchal, se žít nedá.

Jeden katolický kněz mi vyprávěl o praktikách, které na něm zkoušela StB. Vydržel, ale…dodnes se bojí jakéhokoliv vrznutí dveří, a nesnese kohokoliv jít za sebou. A když jsem se ho ptal, jak by ty dané estébáky potrestal, řekl: „Největším trestem je jejich svědomí.“ A to je i můj dnešní vzkaz pro všechny, kteří ve své touze „po spravedlnosti“ budou chtít někoho začít zase kamenovat.

Přeji příjemný den a veselou mysl!