Letošní katolická charismatická konference byla jubilejní, dvacátá. Pro mě ovšem teprve druhá. Je to totiž můj čerstvý, teprve loňský objev. Těžko se mi to věří, ale před rokem jsem jela do Brna se smíšenými pocity, moje očekávání bylo spíš skeptické. Na masové akce jsem si nikdy moc nepotrpěla. Letos už bylo díky Bohu všechno jinak, na konferenci jsem se moc těšila. Škoda, že mi opět vyšel jen jediný den, navíc ten závěrečný. Listovala jsem programem, bylo mi jasné, že jsem přišla o zajímavé přednášky a spoustu dalších akcí, nicméně hned jsem byla vtažena do aktivního dění: dříve než jsem se stihla zaregistrovat, zastavila mě sympatická dvojice z TV Noe, řádová sestřička a televizní technik; překvapili mě otázkou, jaký mám názor na Evropskou unii (moje rodinka to ovšem doma okomentovala jizlivou poznámkou "ještě že nemáme televizi"...). A pak už jsem vstoupila do pavilónu F, rovnou do modlitby ranních chval.

Výtvarný rukopis Jindry Hubkové je mi blízký, zrovna tak jako minulý rok, i tentokrát mě zaujala ikona konference, která ilustruje a vyjadřuje její motto. Tentokrát je z evangelia sv. Matouše: Vzchopte se, já jsem to, nebojte se!. Ten příběh je známý a jeho kulisy jsou jednoduché: loď s učedníky a rozbouřené vlny. Na jezerech to tak bývá, nárazy větru v prostoru ohraničeném břehy jsou příčinou překvapivě vysokých, i několikametrových vln. Učedníci byli zkušení rybáři, své galilejské "moře" znali výborně a do bouře by se jen tak nevydávali. Zaskočila je náhlá změna počasí - jak známo, v Ježíšově době ještě nebyly meteorologické balóny monitorující směr větru. I samotný děj je geniálně jednoduchý: vyčerpaní učedníci zahlédnou na rozbouřené vodě cosi, něco, někoho. To co vidí, považují ve svém zděšení za přízrak. Musíme si uvědomit, že pro Ježíšovy současníky bouřlivé moře představovalo sídlo démonů, temných sil, mocností. A i kdyby své vidění považovali za přelud, klam smyslů, plod své únavy a vyčerpání, vyšlo by to nastejno: jsou opuštěni uprostřed bouře, jako hříčka rozpoutaných živlů a neovladatelných sil. A náhle jasně zazní, i přes burácející poryvy větru: Vzchopte se, nebojte se, jsem to já. Pravděpodobně se v ten okamžik lekli ještě více, všichni řece znali Písmo a věděli, že po vodách může kráčet jen Bůh. V té chvíli Petr, který vždycky reaguje s živelnou přímností a který později u Cesareje Filipovy spontánně vyzná "ty jsi Mesiáš", se rozběhne ke svému milovanému Mistrovi. S důvěrou upírá oči na Ježíše a běží po vodě. Sotva ho však napadne pohlédnout stranou, na rozbouřené vlny, dojde mu, že pod nohama má vodní hladinu . Ale Ježíš ho nenechává na pospas bouři a strachu, vztahuje ruce k záchraně.

Tento příběh nepatří mezi podobenství, ale v širším smyslu může být jako podobenství chápán; mohl by se převyprávět způsobem "podobno je království nebeské moři..." Jde totiž o to, co se v psychologii nazývá základní důvěrou. A ta je úhelným kamenem naší víry. Jakmile si necháme tuto důvěru něčím nahlodat, ztrácíme půdu pod nohama a začínáme tonout. Pokud se díváme stranou, jinam, než na Pána Ježíše, má volné pole naše nejistota. A právě tohle bylo jádrem přednášky mons. Aleše Opatrného.

Mše svatá v tak obrovském prostoru pro mě znamenala zcela nový zážitek - loni mi totiž trvalo poměrně dlouho, než jsem se dokázala poddat té radostné, spontánní atmosféře. Jsem varhanice, ale varhany mi kupodivu ani trochu nechyběly - o to se přičinila skvělá skupina Chapela. Před časem jsem v jedné své úvaze rozváděla téma, že nejsem žásný mystik, ale ono to asi není tak docela pravda; bylo už pár chvilek mezi mnou a Pánem,které patřily a patří jenom nám (je úžasné smět vůbec vyslovit něco takového!). A právě tohle jsem si uvědomila při mešní oběti na brněnském Výstavišti.

Konference skončila - a co si z ní odnáším? Upřímné přání, abych trochu té spontánní radosti dokázala přinést i do své farnosti a rodiny. A ještě poznámka na závěr: shodou okolností v těchto dnech vyšel český překlad  diskutovaného díla Richarda Dawkinse God is delusion a ještě pozoruhodnější shodou okolností pod názvem Přelud Boha. Nevím, jak dalece Richard Dawkins zná Matoušovo evangelium, ale jeho dnům na zemi ješte není konec. Považuje Boha za přelud, halucinaci, ovšem apoštolové v první chvíli také. A duch Boží vane, kam chce. Možná, že je to pro pana Dawkinse první krok...