Je zajímavé sledovat v dějinách, jakým způsobem se vyvíjel vztah mezi filosofií a přírodními vědami. Procházel obdobími vzájemných sympatií i hlubokým opovrhováním jednoho či druhého přístupu nazírání na svět. Jaká je situace dnes? Má tento vztah stále co nového nabídnout?

Někteří dnešní filosofové říkají, že má smysl mluvit o dvou soudobě užitečných filosofických disciplínách – etice a dějinách filosofie. Druhé téma navazuje na moderní trend v historii a snaží se zachytit, jak se měnilo a formovalo uvažování lidí, což je dnes informace, která se cení více, než kdo vyhrál kterou bitvu. Tento přístup má za to, že nás dějiny filosofie naučí mnohému o vývoji naší společnosti a myšlení. Jedná se tedy o historickou disciplínu podobně jako například dějiny umění.

Etika jako nejdynamičtější teologická disciplína

Diskutovat o významu etiky asi nemá příliš mnoho smyslu. Jedná se o jednoznačně nejdynamičtější a nejprogresivnější disciplínu filosofie, která musí neustále reagovat na nové podněty, které se jí nabízejí; od výzkumu DNA, přes klonování až po etiku vědecké práce. Kde vlastně končí svoboda vědce a začíná lidská zodpovědnost? Jak by se člověk měl či neměl v moderních podmínkách chovat? Zcela novou disciplínou etiky pak bude etika v informačních komunikacích, která přináší mnohá specifika, a celá řada obecných principů v ní bude muset být podrobena novým úvahám a důkladné analýze, mnohé bude muset být vybudováno zcela nově.

Místo na slunci i pro ostatní?

Mají ale další filosofické disciplíny své místo na slunci zasloužené a oprávněné? Co může nabídnout moderní přírodní filosofie, filosofie vědy, mysli nebo třeba ontologie? Předně se musí filosofie zbavit nálepky zajímavého koníčka pro volný čas podivínů, jak je často přírodovědci a materialisty označována. On totiž samotný závěr, že význam mají jen vědy exaktní, metodicky redukované a empirické (jak často bývají definovány přírodní vědy), je stanoviskem čistě filosofickým.

V dějinách jsme byli svědky toho, že se filosofické přesvědčení stalo základním hnacím motorem výzkumných a vědeckých prací, které přinášely velké a nesporné úspěchy. Za prvního fyzika bývá často považován Aristoteles. Když čteme jeho Fyziku, můžeme si snadno všimnout, že příliš nerozděluje otázky, jak věci fungují a proč tak činí. Filosofie a fyzika byly pro něj zcela neoddělitelnými pohledy na svět. Čistě metafyzický i fyzický pohled jsou pro něj jen jakousi karikaturou, něčím, co vůbec nepostihuje celek.

Fyzik i filosof zkoumají hmotný svět

Zde je zřejmě vidět základní pilíř motivace toho, proč by měl fyzik (a přírodovědec vůbec) být také filosof a opačně. Filosofie přírody i fyziky mají stejný předmět zkoumání – hmotný svět. Jen se liší v metodickém přístupu. To je ostatně vidět také na dalších velikánech přírodních věd – Kurt Gödle, který celý svůj život čerpal z filosofie Emanuela Kanta. S trochou nadsázky by bylo možné říci, že za většinou velkých teoretických objevů fyziky stojí určité filosofické přesvědčení jeho objevitele. Zajímavý je i příklad Newtona, který mistrně propojil své přesvědčení náboženské a filosofické, aby je přetavil do podoby fyzikální.

Ostrý střet mezi vědou a filosofií se začal vyhrocovat především v době osvícenectví, kdy empirismus a racionalismus sváděly zcela nesmyslně vyhrocený souboj o to, který způsob poznávání světa je správný. Tato roztržka spolu s masivním rozvojem speciální vědy a techniky přivedlo filosofii až na samý práh boje o vlastní existenci. Byla nucena znovu interpretovat stanoviska přírodní filosofie, definovat metodologicky možnosti své i přírodních věd, nebo uspět ve vysvětlení hylemorfismu.

Komplexní a pluralitní pohled filosofie i přírodních věd

Právě tato nová nutnost znovu rozmyšlení filosofických postojů byla mimořádně pozitivním přínosem přírodních věd přírodní filosofii, která nutně musí reflektovat na jedné straně soudobé přírodovědecké poznání a na straně druhé si být vědoma svých vlastních možností jako svébytné disciplíny vědy. Ostatně právě z ní povstaly všechny vědy speciální a stále je v ní obsažena logika jako základní vědní „metadisciplína“, která zajišťuje správnost a korektnost úvah, které jsou na poli vědy i myšlení obecně učiněny. Filosofie a přírodní vědy tak společně představují nástroje, kterými je možné nahlížet na svět kolem nás nikoli redukovaně či jednostranně, ale komplexním, pluralitním pohledem, který by měl být přirozené činnosti lidského ducha něčím zcela přirozeným, tím, co v ní působí neklid, dokud nejsou uspokojivě zodpovězeny otázky, které si napříč těmito disciplínami klade.


Autor je studentem fyziky na PřF MU a teologie na CMTF.