Obecně se říká, že kritizovat bez navržení řešení je to nejlacinější a nejpopulističtější, co člověk může udělat. Němečtí katoličtí teologové proto ve svém Memorandu o krizi v katolické církvi předkládají šest okruhů, kterými by se měla katolická církve zabývat a v nejlepším případě je přijmout. Proti těmto návrhům se ale strhla vlna kritiky a nesouhlasu, jak ze strany biskupů či kardinálů, tak také ze strany věřících.

Myslím, že je spravedlivé říci, že německé kulturní prostředí je pro tuto formu memorand, prohlášení a listů typické a v historii jsme se s nimi již mnohokráte setkali. Nechci proto hodnotit formu memoranda, která mně osobně není blízká ani teologicky ani kulturně, ale pokusit se o krátkou analýzu toho, co v návrzích vlastně přesně zaznívá, a zda tyto návrhy mají opravdu nějakou šanci na úspěch.

První bod se týká jmenování farářů a svěcení biskupů. Memorandum požaduje, aby do toho procesu byly vtaženi více věřící. Zde si myslím, že je potřebné oddělit dvě roviny – otevřenost církve pro laiky (a zde je důležité říci jasné ano) a samotné jmenování. Církve je obrazem Trojice, která není demokratická. Sama v sobě o ničem nehlasuje a tím by se měla řídit také církev. Ostatně toto je také teologické východisko pro zamítnutí konciliarismu.

Druhé téma se týká služby laiků ve farnostech a kritiky stále se zvětšujících farností vinou nedostatku kněží. Je zde výzva k většímu zapojení věřících do života církve a jejího slavení. Myslím, že zde je třeba říci, že ve světle II. Vatikánského koncilu a konstitucí LG, SC a DV, je třeba jen více hledat praktické modely spolupráce. Eklesiologický model, nad kterým teologové pláčou, je již více než padesát let minulostí. Naopak je zřejmé, že svěcení žen či ženatých mužů nezvýší dlouhodobě počet kněží ani jejich kvalitu – tuto zkušenost učili například starokatolíci, kteří mají stále stejné klerikální problémy. O tom, zda je to teologicky možné, by bylo nutné říci více a hlouběji. Za sebe mohu říci, že já nepotřebuji ženaté kněze či ženy kněžky.

Třetí bod volá po důsledném dodržování církevního práva a zavedení práva správního. Zde je možné dát dokumentu zřejmě opatrně za pravdu, že by mělo být právo dodržováno a vykonáváno se vší rozhodností a přímostí. Myslím, že většina z nás si nepřeje nic jiného, než aby byly potrestány všechny případy zneužívání a dalších poklesků jednotlivců v církvi.

Čtvrtý bod se odvolává na svobodu svědomí, se kterým argumentuje jako s důvodem, proč by církev neměla říkat ne homosexuálním svazkům nebo nesezdaným či rozvedeným párům. Myslím, že zde je vyjádřen velmi nebezpečný útok na samotnou podstatu křesťanské morálky. Tento bod se z ní snaží učinit etiku moderního střihu, pro kterou je jediným měřítkem vlastní svědomí. Kam tento postup vede, může každý zvážit sám jen letmým pohledem na dílo Petera Singera.

Pátou tezi je jen velmi obtížné správně interpretovat. Mluví se v ní o tom, že církev by měla odložit nálepku moralizující a měla by brát vážně svůj hřích a tak vytvářet prostor pro smíření a navrácení hříšníků. Osobně si myslím, že se právě toto v pontifikátu papeže Benedikta XVI. velmi intenzivně děje a nevím, proč je tedy právě na tuto složku kladen tak velký důraz. Principiálně s ní – alespoň v této interpretaci – lze souhlasit.

Za šesté má být liturgie živou a aktivní účastí všech věřících. Své místo v ní musejí mít současné zkušenosti a formy projevu. Nesmí se dát prostor tradicionalismu a je třeba pěstovat živou a oslovující liturgii. Nejsem žádným propagátorem předkoncilní liturgie, která měla řadu svých problémů, ale proč by nemohl být tradicionalismus živou, i když třeba minoritní, složkou liturgického slavení?

Jak se tedy dívat na celé memorandum? Myslím, že měla-li zde být snaha o zasažení aktuálních problémů církve, pak si myslím, že se podařila jen z části – s rozvojem teologie laických služeb si příliš nevíme rady, studená morálka bez lásky také není právě tím ideálním obrazem církve. A i velké farnosti mohou představovat určitý problém, se kterým je nutné se naučit nově pracovat.

Na druhé straně je třeba říci, že některé výzvy jsou zcela mimo současný teologický koncept, jako je například svěcení žen na kněžky či jáhenky. Jak by tyto služby byly definované, co by bylo jejich obsahem nebo o co by se teologicky opíraly, není z textu vůbec jasné.

Věřící textu vytýkají především absenci témat, jako je modlitba nebo osobní vztah ke Kristu. Opravdová reforma by měla stát právě na změně chování jednotlivce, nikoli na tvorbě memorand. Jeden kněz, poněkud nelichotivě, hodnotil dokument, s ohledem na demografické složení signatářů, jako „vzpouru domova důchodců.“ Myslím, že je to naprostá pravda – autoři byli dětmi koncilu, koncil prožívali a vkládali do něj naděje, které nemohl splnit a také nesplnil. Je ale jen na nás, jak se s jeho dědictvím, hloubkou a teologickým poselstvím vypořádáme. Myslím, že půl století po jeho skončení postupně končí fáze seznamování se s ním a hledání nedořešených témat, a měla by začít doba jeho aktivního žití.

Články v rubrice Aeropag vyjadřují osobní názory autora. Autor je studentem programu Teologie na CMTF a a programu Fyzika na PřF MU.