Na osobnost Thomase Hobbese se často díváme jako na filosofickou osobnost, která svým zaměřením na materialismus a materialistického člověka překročila všechny přijatelné meze a vstoupila do oblasti, kde nemá křesťanům co říci. Přesto si myslím, že tento pohled není úplně spravedlivý a že Hobbes může být v řadě momentů silně inspirativní a obohacující - jak pro duchovní život, tak také pro křesťanskou filosofii.

Dříve než se pustíme do samotného komentáře Hobbesových myšlenek, jistě nebude na škodu si něco krátce říci o jeho životě a díle. Thomas Hobbes se narodil 5. dubna 1588 v Anglii v rodině faráře. Zemřel 4. prosince 1679. Jeho nejznámější kniha Leviathan (vydána poprvné v roce 1651) dala základ pro západní politickou filosofii, když nabízí model politiky jako společenské smlouvy. Byl zastáncem interpretace práva, které ponechává lidem volnost a umožňovat jim dělat to, co není zákonem vyloženě zakázáno.

Pokud čteme jeho knihy, je z nich jasně patrný realismus a to, že se nesnaží svojí filosofií hrát na nějakou ušlechtilou vysokou vědu, ale snaží se naopak nabídnout takové závěry, které by byly použitelné pro běžnou lidskou praxi. V tomto kontextu je nutné vnímat jeho asi nejpodstatnější část díla, které se věnuje problematice společenské smlouvy. Hobbes nevěří na žádné vyšší city či ideály a do centra svých úvah klade nezbytné minimum, které člověk potřebuje pro spokojený život ve funkčním státě. Vychází z toho, že každý člověk touží po uznání, slávě, seberealizaci či obdivu a proto, aby mohl žít takový život, který by mu to umožnil, potřebuje funkční stát, který mu zajistí mír a základní svobody.

Materiální člověk je východiskem pro celou Hobbesovu filosofii – jde jen o člověka jako jednotlivce a jeho osobní prospěch. Lidé se sdružují ne proto, že by k sobě měli vztah na základě nějakého lidství, protože kdyby tomu tak bylo, jak píše – nebylo by možné, aby jeden člověk nám byl sympatičtější než jiný. Sympatičtí jsou nám lidé, kteří nás buď obdivují, nebo jsou nám užiteční jinak (např. navazujeme styky s vyšší společností, aby nás obdivovalo více lidí). Válka škodí všem, proto je vhodnější mír, který je možné zajistit pomocí práva – ať již přirozeného nebo formálně daného. Zřejmě zde nemá smysl rozebírat jeho myšlenky o nedotknutelnosti vyjednávačů a další podrobnosti, které mají tento stav zajistit.

Myslím, že křesťansky orientovaný čtenář bude jistě nesouhlasit s tezemi o neexistující lásce, kterou Hobbes nahradil prospěchářstvím, o materialismu, který vytlačil duchovno nebo s jeho názorem na prostor a čas, které se obracejí jen k subjektivnímu vnímání jednotlivci a vylučují možnost transcendujícího Boha, který je pro něj jen jakýmsi velkým hodinářem. Přesto Hobbes křesťanství co říci myslím má.

Předně je to velmi nepříjemné a silné zrcadlo nás samotných – nakolik jsme Hobbesovými egoisty, kteří milují ty, kteří nás obdivují nebo nám pomáhají jít výše, a odvrhujeme ty, co nám jsou k ničemu? Myslím, že epištola Jakuba (ať již jim byl kdokoli) upozorňuje na totéž co Hobbes. Tedy na problém, jak moc vnímáme naše lidství jako unikátní devizu, pro kterou je třeba milovat každého, neboť v každém vidíme Boží obraz, a nakolik je to jen zbožná fráze, kterou rádi napíšeme do článků či zmíníme při intelektuálních hovorech v kavárnách, a nakolik opravdu žitá realita.

Druhý moment pak spočívá v úvaze nad tím, co vlastně od státu očekáváme. Hobbes by odpověděl, že prostor pro prospěch. Čím méně se bude stát „míchat“ do našich životů, tím lépe. V tomto kontextu je třeba zvážit, nakolik by měl křesťan podporovat sociální výdobytky státu – myslím, že jsme stále pocitově tlačeni k tomu, abychom „křesťansky“ pečovali o chudé ve smyslu materiální pomoci – nikdo by neměl mít hlad, nikomu by neměla být zima atp. Osobně si myslím, že je to velká karikatura Ježíšových slov. Benedikt XVI. ve své encyklice Bůh je láska říká, že materiální pomoc není tím, co po nás Kristus primárně žádá – chce, abychom se zaměřili na člověka a přijali jej v lásce. A materiální projev je jen jeden z aspektů. Představa sociálně pečujícího státu je naopak nekřesťanská, neboť kdo nechce pracovat, ať nejí.

A na závěr snad jen ještě jeden postřeh, ke kterému nás přivádí Hobbes. Jeho východiskem je člověk jako jednotlivec, ostatně o člověka jako jednotlivce jde také v křesťanství – vždyť co je cílem člověka na tomto světě? Milovat Boha a dosáhnout spásy, odpověděl by katechismus. Jistě je dobré při diskusi s nevěřícími nesklouznout na úroveň materiálního humanismu. Pokud bychom jej totiž použili (a že to děláme /alespoň já/ často a rádi), musíme dojít ke stejným závěrům jako Hobbes. Ono „milovat transcendujícího Boha“ představuje axiom, na který nesmíme zapomínat.