Francie, ne snad proto, že je to právě Francie, ale jako země na špičce západní společnosti se nečekaně ocitla ve varu událostí, které rychle nabývají charakteru vzpoury či povstání. Výbuchy hněvu těch, jimž není dopřáno se podílet na kultuře a na blahobytu této krásné a tradicemi bohaté země, pravděpodobně nejsou koordinované a v tuto chvíli jim rozhodně chybí promyšlená politická artikulace.

Státní orgány budou nepochybně pokládat za legitimní zasáhnout napřed mírně, a když to nepomůže, třeba i velmi razantně na ochranu životů a zdraví občanů a jejich majetku. Tady je těžké něco namítnout. Otázkou je, co bude následovat. Tvrdí se, že Francie po listopadu 2005 už nikdy nebude stejná jako Francie dosavadní.

Dnešní Francie je pozdním plodem dramatických událostí na konci 18. století. Pod heslem volnosti, rovnosti a bratrství byla tehdy nastolena nevídaná tyranie, skutečný předchůdce totalitních režimů 20. století. Nová éra byla symbolizována i novým kalendářem, a dokonce novým náboženstvím bohyně Rozumu. Svoboda ducha, politická rovnost a bratrská sociální solidarita byly brzy obráceny na hlavu. Výsledkem je postupné prosazování trhu bez duchovních, kulturních a sociálních ohledů. Proti kapitalismu 19. a 20. století se cítili zavázáni vystoupit papežové a v návaznosti na ně katoličtí političtí a sociální myslitelé a praktici jako Gilbert Keith Chesterton, Hilaire Beloc nebo Dorothy Day. Podobně uvažovali i reformační křesťané Christoph Blumhardt, Leonhard Ragaz nebo o generaci později Karl Barth.

Francie jako stát programově laický neměla potřebu vyslechnout prorocko-kritický hlas křesťanů a výslovně se přiklonit k jejich návrhům. Ale nezbylo jí, pokud chtěla čelit radikálním politickým změnám, než přijmout sociální podněty. De Gaulova Pátá republika sice neměla odvahu kriticky zhodnotit převrat z let 1789 - 1799, nicméně v čl. 1 francouzské Ústavy charakterizuje tuto zemi nejen jako nedělitelnou, světskou a demokratickou, ale i jako sociální republiku. Je otázkou, vzpomene-li si Francie po dramatických událostech na své ústavní zásady a dokonce na jejich vzdálenou křesťanskou inspiraci. Uvidíme, až dojde po opadnutí vášní na vnitrofrancouzské, ale zřejmě i evropské řešení nečekané krize, budou-li ostatní též Evropané ochotni hájit a rozvíjet sociální charakter současných států.

Když Francouzi mírně nadpolovičním počtem hlasů odmítli návrh evropské ústavní smlouvy, nebylo to proto, že by Francie už nechtěla hrát roli architekta evropské jednoty, ale proto, že se obávali, ať již právem nebo neprávem, antisociálního (a z hlediska Francie protiústavního) charakteru tohoto zavazujícího textu.

Uprostřed plamenů není ještě čas na podrobné rozbory. Je třeba pozorně vše sledovat a nepředpojatě hodnotit. Je třeba zvážit jakou roli tu hraje sociální konflikt marginalizovaných menšin s relativně bohatou většinou, nakolik jde o spor generační a jakou roli v něm sehrávají nacionální a náboženské faktory. Potomci přistěhovalců jako hlavní aktéři současné revolty vedou k další úvaze. Globální ekonomická politika způsobující masovou ekonomickou migraci také vyžaduje nové kritické zvážení. Na katastrofální chudobu velkých částí světa jako cenu za relativní blahobyt Evropanů poukazovali papežové v několika sociálních encyklikách, velmi důkladně například Pius XI. v dokumentu Quadregesimo anno.

Budeme doufat, že závažná situace nebude po předpokládaném ozbrojeném vítězství nad vzbouřenci smetena jako téma ze stolu banálními úvahami o potřebě např. najít finance pro stavbu center pro využití volného času mládeže na chudých předměstích francouzských měst. Tím by se jen ucpaly ventily kotle, ve kterém to vře. Imperativy křesťanské sociální etiky by měly vést k důkladnějšímu řešení, totiž k obraně a rozvoji multikulturního, tolerantního a sociálního státu. Současná malá francouzská revoluce sice k takovým změnám sama o sobě nepovede, ale mohla by být pro odpovědné politiky varováním a podnětem.

Text byl pro Magazín ChristNet rozšířen z krátké imprese o situaci ve Francii publikované na osobních stránkách Ivana Štampacha. Zde naleznete i další zamyšlení autora.