Seznamka
Standarta prezidenta ČR
Autor: Wikipedia.org / David Sedlecký / Creative Commons
Podle očekávání první přímé prezidentské volby v naší zemi vyhrál Miloš Zeman. Před nějakými dvěma třemi roky by to myslím naprostá většina občanů naší země pokládala za poněkud podivný vtip. Koho tehdy zajímal Miloš Zeman. Jenomže to bylo před třemi lety. Pak si naše zem zvolila za nepřeslechnutelné sebechvály, jak jsme to tentokrát konečně zvládli úžasně, vládu složenou z „dinosaurů“ v dresu ODS a také v dresu TOP 09 přikrytých erbem „knížete“ a doplněných „novými koni“ z Věcí veřejných. Jasná záruka, že nenastoupíme „řeckou cestu“ – jak nás ubezpečoval nejpřesvědčivěji Miroslav Kalousek. Předseda vítězné, a přece poražené ČSSD, všemi nemilovaný Jiří Paroubek se poroučel, lidovci a zelení byli odloženi jako nepotřebné politické haraburdí…
Ti, kteří chtěli zabránit volbě Miloše Zemana za našeho prezidenta, vsadili ovšem na špatného koně. Ne, že by neměl kvalitní šlechtický původ, dobrý chov i velmi solidní drezůru. Respekt mezi zahraničními soupeři. Snad i to jeho stáří a poněkud nesrozumitelné řehtání by nebylo problémem. Ale měl nepřehlédnutelnou slabinu – nakonec rozhodující: byl ze stáje dnes nejnenáviděnější vlády, jakou jsme tu měli od roku 1990. Mnoho českých umělců, vědců i jinak obdivuhodných lidí bylo přesvědčeno, že tenhle handicap přebijí silou svého vlivu. A první kolo se zdálo jim dát za pravdu. Svého „Karla“ za masové podpory facebookové generace sice protlačili do druhého kola, ale tam byl – na rozdíl od jiných možných Zemanových protikandidátů – bez šance. Jak by asi dopadl takový souboj mezi Milošem Zemanem a Jiřím Dienstbierem? Nebo kdyby Zemanovou protikandidátkou byla i Zuzana Roithová?
Kromě těch, kteří vytvářeli hodně slyšitelné a viditelné fankluby obou protagonistů druhého kola, byly pro většinu voličů určujícími rádci jejich rozhodování strach a vztek. Česká společnost je dlouhodobě zasažená narůstající frustrací z toho, že se jí nedaří svěřovat vládu nad naší zemí takovým reprezentacím, které by si zasloužily respekt a důvěru. Poslední období pak toto všechno ještě umocnilo. Proti takovému negativnímu základu je i popularita mediálně známých lidí neúčinná. Když se lidé bojí o práci, o udržení aspoň určitého existenčního standardu, když se na jejich nespokojenost reaguje s tou nadutou arogancí, v jaké jsou představitelé současné vlády skutečnými mistry, pak jsou zvlášť snadno získatelní někým, o kom si myslí, že je schopen se za ně pomstít těm, kteří tohle všechno způsobili. A že ten „někdo“ stál přímo u zrodu téhle naší všeobecné bídy? Ale prosím vás, koho to dneska zajímá? Benešovy dekrety a údajné vyhnání sudetských Němců – to jo, ale nějaká „opoziční smlouva“?
V prvé řadě tedy tyto volby potvrdily v plné míře všechny nedostatky naší společnosti ohledně zodpovědného občanství. Nevím, proč se 60% účast většinou hodnotila jako „velmi vysoká“. Já naopak v tomto případě ji pokládám za důkaz toho, že ani v takto vypjaté situaci se celých 40 % našich občanů nedokáže zhostit své občanské odpovědnosti. Mnozí z nich si pak naivně myslí, že se tím postavili „mimo“ rozhodování, ačkoliv ve skutečnosti ho delegovali do rukou těch, kteří volit šli. Důvody voličského rozhodování (soudě podle toho, co jsem četl ve stovkách diskusních internetových i tištěných vyjádření) byly přitom mnohem víc na úrovni první signální soustavy, než té druhé. Natož aby se v tom objevovalo nějaké skutečně politické uvažování v širším historickém i mezinárodním kontextu. Proto se také snadno uplatňovaly různé „podpásové údery“ a nakonec zvítězil ten kandidát, který nejvíce v průběhu kampaně lhal. Tohle je obecnější problém a představuje zásadní ohrožení celého systému zastupitelské demokracie. Také se potvrdilo to, co mně přišlo děsivé, už když jsem v roce 1992 četl o průběhu amerických prezidentských voleb: úspěšnost kandidátů je přímo úměrná výši sumy, kterou investovali do své kampaně. Symptomaticky do toho zapadá i vzkaz Václava Klause z Chile, kam snad tentokrát odjel pero vrátit: „Kdybych chtěl použít nadsázku, která u nás tolik běhala, tak já bych řekl, že teď konečně tedy zvítězila pravda a láska nad lží a nenávistí. A já jsem tomu nesmírně rád a je to obrovské zadostiučinění pro všechny, kteří to s naší zemí myslí dobře.“
Naštěstí je tu i cosi nepřehlédnutelného a přitom povzbudivého: Několik set tisíc lidí dobrovolně a z vlastního přesvědčení zapojených do kampaní Zuzany Roithové či Táni Fischerové, mladí lidé probuzení z nezájmu o politiku a ochotní se nezištně pro toho, komu věří, nasadit, skoro milion hlasů pro Jiřího Dienstbiera od lidí, kteří dokázali ocenit, že se tu na naší politické scéně objevil člověk, jenž zatím vykazuje nebývalou míru charakteru i politické kompetence. Právě tyto prvky pokládám za nosný základ pro obrodu našeho politického systému, na který je třeba aktivně navázat a nenechat ho zplanět. To je příslib skutečného vítězení Pravdy a Lásky nad lží a nenávisti.
Autor je pedagog a publicista.
Články v rubrice Areopág vyjadřují osobní názory autora.
