Nebezpeční mafiáni

Kardinál Miloslav Vlk
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons

Bulvární tisk jako Blesk a Týden zásadně nečtu, protože si nechci nechat otravovat svou duši pokleslými mediálními pomyjemi. Před několika dny mě však přátelé přiměli, abych si přečetl článek v revue "Týden" o Hnutí fokoláre. Na titulní straně týdeníku byl nadepsán "Zednáři v české politice" a na str. 14 byl titul "Zednáři v českém parlamentu". Pro pana novináře je Hnutí fokoláre zjevně "velkou neznámou", jak potvrdila jedna osoba, které se pan novinář dotazoval. Dostal zaplaceno zřejmě za to, aby zkompromitoval Daniela Hermana v jeho současných aktivitách. Vymyslel tak konspirativní scénář a úsměvně vykonstruoval "zednářské" nebezpečí tím, že ztotožnil fokolaríny se zednáři, které vytáhl jako obecné strašidlo. Vytvořil zajímavý „guláš“ a z řady lidí z politiky utvořil působivý nebezpečný konspirativní spolek.

Pevným východiskem panu novináři bylo, že Daniel Herman byl kdysi mým sekretářem. Vymyslel proto tento základní blábol: "Své první politické kontakty Herman získal, když měl v minulosti jako kněz blízko k Hnutí fokoláre." Dává dohromady politické kontakty a "blízkost" ke Hnutí fokoláre. Daniel Herman byl tehdy, ano, v Praze ve funkci sekretáře, takže pochopitelně navázal i řadu politických kontaktů. Co znamená, že měl "blízko" k fokoláre, to náš pan novinář nevysvětluje, ani nedokazuje. Jako jeho představený jsem nikdy Daniela do žádných "spolků" nebral. Že vedle mne se mohl setkat (třeba služebně) s lidmi z fokoláre, nelze popřít, ale co konkrétního z toho plyne pro konspirační "projekt" pana novináře? Nic! A přitom to je hlavní východisko celé konspirace, kterou si tak úsměvně vymýšlí. Stejně tak je velkým nesmyslem, že já jsem měl v lidovecké politice "velmi silné slovo".

Protože autor článku prokazuje naprostou neznalost Hnutí fokoláre, dovolím si o něm stručně říci pár slov. Nová církevní hnutí, kterých od dob II. vatikánského koncilu vzniklo více než 200, a to nejen v církvi katolické, ale i v ostatních křesťanských církvích, jsou někdy přirovnávána ke středověkým řádům, které tehdy vznikly pro obnovu života církve. Stejný smysl mají v moderní době i nová církevní hnutí. Chiara Lubichová v roce 1943 ani neměla v úmyslu zakládat v Tridentu nějaké hnutí. Uprostřed války začala prostě spolu se svými kamarádkami žít naplno evangelium, s důrazem na vzájemnou lásku a jednotu. K nim se postupně připojovali další lidé. Tento styl žití evangelia přijali později i různí kněží a řeholníci. Počátkem 60. let byl tento způsob života církví schválen jako "Dílo Mariino", lidově "Hnutí fokolare". V té době jiskra přeskočila i do evangelických církví a žití této spirituality se stává ekumenické. V polovině 70. let začínají takto žít i někteří biskupové ve světě. V r. 1977 dostává Chiara Lubichová v Londýně prestižní Templetonovu cenu za přínos náboženského života pro společnost a kulturu. Tehdy se rozvinuly silné kontakty s velkými náboženstvími. Poněvadž v evangeliu je, "aby všichni jedno byli", rozvíjí se pak snaha překročit církevní hranice a přinášet tento styl života jako nabídku postupně i na mimocírkevní rovinu, do nejrůznějších oblastí společenského života, do ekonomie, do umění, do politiky atd. Ne aby získali vliv a ovládali, ale aby sloužili.

Ti, kdo neznají dobře celou skutečnost, zařazují pod názvy "Dílo Mariino" a "Fokoláre" kdekoho. Oba názvy označují "spiritualitu jednoty", kterou žije velké množství lidí různých kategorií v křesťanských církvích i ve velkých náboženstvích, ano i lidé bez náboženské formace. Tuto spiritualitu žijí tito lidé v různém stupni. Na prvním místě jsou ti, kdo ji přijali do svého života, zasvětili se Bohu a žijí v trvalém rodinném společenství – ve fokoláre. K nim do společenství přicházejí i zasvěcení ženatí a vdané. Těmto patří v plném slova smyslu název "fokolaríni", protože věnují svůj život trvalému uskutečňování spirituality jednoty. Podobně i kněží, případně řeholníci. Biskupové, i když jsou zasvěcení spiritualitě, nejsou členy hnutí, ale "pouze" "přátelé Díla Mariina", protože v diecézi musí být otevření pro všechny věřící a pro všechna hnutí. Kromě toho je ve světě mnoho věřících, kteří se také zasvětili spiritualitě, nežijí trvale spolu ve společenství jako fokolaríni, ale chtějí spiritualitu vnášet do života. Jsou to tzv. „volontari di Dio“ – Boží dobrovolníci, lidé jakékoli profese, kteří se rozhodli pro Boha radikálně a dobrovolně (odtud slovo dobrovolníci – volontéři) a žijí evangelní spiritualitu jednoty v každodenním životě.

Hnutí se postupně rozvětvilo do více než 20 větví s různým posláním.

Pak je tu největší skupina lidí v celém světě, kteří se scházejí v malých či větších skupinkách, komunitách, žijí Slovo života (pozn.: Věta z evangelia s komentářem na každý měsíc), sdělují si své prožitky se slovem Božím. Také ty mnozí nazývají "fokolaríny", i když nepatří do nejužší "struktury" fokoláre. Kromě toho je ještě další značné množství lidí, které oslovuje život podle této spirituality a leccos z ní sdílejí, nebo se účastní různých akcí. Podle stupně "angažování" jsou to buď "adherenti" nebo "sympatizující".

Ani se nedivím, že všechny tyto skutečnosti náš autor ani zdaleka nezná, takovou investigaci neudělal, a proto snadno všechny podle svého výběru zahrnuje pod ono nebezpečné "tajné mafiánské Hnutí fokoláre". Podle něj každý, kdo se setkal s někým více nebo méně angažováním ve fokoláre, je fokolarín a patří do konspirační skupiny. To se pak snadno fabuluje o tajné zednářské mafii, protože je tu tolik "mafiánů", a i ti, kteří s fokoláre nemají nic společného, mohou sloužit podle libovolného výběru autora za vhodné mafiánské aktéry. To je nečestný a neprofesionální způsob práce na tomto článku.

Pro ty, kdo by se chtěli informovat, jak opravdu věci jsou, doporučuji najít si webovou stránku Hnutí fokoláre www.focolare.cz nebo zadat si různá hesla na mé webové stránce kardinal.cz nebo vzít do ruky v minulém roce v nakladatelství Nové Město vydanou knihu k mým osmdesátinám, "Bůh blízký". Tam lze nalézt podrobné informace, jak to s tou "mafií" skutečně bylo.

Byl bych rád, kdyby tento případ posloužil čtenářům, aby si udělali úsudek o úrovni zpravodajství "Týdne" a aby si hledali jiný zdroj pro své informace.