Seznamka
Karel IV. klečící před Madonnou, část votivního obrazu arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi
Autor: Wikipedia.org / Národní galerie v Praze
Článek je součástí třídílné série, první díl naleznete zde.
Za vrcholné období dějin českých zemí je právem považována vláda císaře a krále Karla IV. ve třetí čtvrtině 14. století. České země, které stále ještě těžily ze své stříbrné konjunktury, se dotáhly mezi civilizačně nejvyspělejší země Evropy. Vznik univerzity a sítě škol, početné, bohaté a náročné vrstvy vzdělaných laických elit, příchod nových městských řádů františkánů a dominikánů a jejich rozvoj, zakládání nových klášterů a kapitul, to vše svědčilo o dobře a důkladně provedené christianizaci země a inkulturaci křesťanství do národních kultur českých zemí. Jen ve 14. století vzniklo v českých zemích několik překladů Bible do češtiny a několik, včetně toho nejstaršího, do němčiny. Nikoli náhodou se císař Karel vědomě hlásil k cyrilometodějské tradici, obnovil slovanskou liturgii v nově založeném klášteře Na Slovanech (Emauzy) a stejně intenzivně se hlásil k přemyslovskému dědictví v kultu svatého knížete Václava, věčného knížete české země. Stavby nových velkolepých kostelů ve městech jako Praha či Kutná Hora – a mohli bychom uvést desítky dalších – jen vnějškově vyjádřily deklarativně křesťanský ráz země.
Tento dynamický rozvoj nicméně měl své stíny. Příliš rychlé tempo civilizačního rozvoje, můžeme dokonce mluvit o přepálení tempa, vyvolal tenze, které pozdější krize umocnily a znemožnily jejich vyřešení jinak než krvavou náboženskou bouří. Kdyby nedošlo k oslabení společenského řádu a hodnot v důsledku velké morové epidemie v druhé polovině 14. století, která do českých zemí přišla sice opožděně, ale dosti intenzivně právě v době, kdy na trůn nastoupil slabý panovník, syn velkého císaře, Václav IV., mohly by se české dějiny ubírat jinými cestami. Ale to se již ocitáme mimo rámec historické vědy. Co se tedy stalo?
Nové bohatství měšťanů královských a poddanských měst a kvalitní síť církví spravovaných škol včetně univerzity vyprodukovaly novou vrstvu vzdělaných laiků.[4] Tito lidé, kteří již měli k dispozici překlady evangelií do národních jazyků, měli oproti venkovské populaci obrovské, až nelidsky náročné (antropologicky nerealistické) požadavky na kvalitu života a služby církevních představitelů. Olej do ohně přiléval i zástup nezaměstnaných kleriků, tzv. kněžský proletariát, který nenacházel uplatnění, ale dokázal formulovat evangelijně inspirovanou radikální kritiku stávajícího stavu. Svým christianizačním úspěchem předchozích desetiletí a staletí si tak církev vychovala muže, kteří vyvolali krizi, kterou běžně v historiografii nazýváme reformací před reformací, fenomén, kdy se poprvé velká část jednoho národa a teritoria jedné země (část národa i země zůstala přece jen věrná katolické církvi) vymezila v odporu vůči katolické církvi a papežství, tento odpor měl úspěch a přetrval přes dvě staletí.
Upálení mistra Jana Husa vyobrazené v Jenském kodexu z druhé poloviny 15. století
Autor: Nm.cz
Příliš úspěšná christianizace?
Husitství[5] jsme označili za až příliš úspěšnou christianizaci ze dvou důvodů. Zaprvé by k husitství nemohlo dojít, kdyby místní církev nevytvořila síť škol, kdyby její kázání a katecheze a vůbec všestranný náboženský, intelektuální a duchovní rozvoj nebyl tak úspěšný, že se evangelijní nároky staly normou, které církevní instituce a jejich služebníci nemohli dostát. Díky zbožným odkazům, testamentům a darům byly církevní instituce jednak příliš početné, jednak soustřeďovaly jednu třetinu pozemkového vlastnictví českých zemí, což snadno vyvolalo závist šlechtických vrstev, které radikální husitství pochopily jako konceptuální nástroj, jak se zmocnit církevního majetku a příliš sebevědomou a mocnou církev si podřídit, tak jako tomu bylo v předchozích staletích v době před emancipačním zápasem církve.[6] Jistě nemohly tušit, že tím rozpoutají krvavou, přes dvě desetiletí trvající občanskou válku, která české země civilizačně a kulturně nesmírně poškodí.
Druhým důvodem je prolnutí věci křesťanství, reformy církve a konkrétního národa. Ozývá-li se ve středověku volání po reformě církve – a slyšíme ho prakticky neustále –, myslí se tím reforma společnosti, církve a státu zároveň. Husitství je jeden z prvních momentů v evropských duchovních dějinách, kdy se objeví mesiánský komplex vztažený na celý národ. Ideologové husitské revoluce vytvořili takový koncept národa, který je Bohem povolán díky tomu, že nejlépe pochopil evangelium, aby vedl ostatní národy a obecnou církev k reformě. Na jeho víře a jeho prosazování reformy (pravdy Boží) záleží spása celé univerzální církve. Důsledkem je bezohlednost vedení boje, neústupnost ve vyjednávání a neschopnost uzavřít kompromis dříve než po čtvrt století trvající devastující válce.
Příliš úspěšná christianizace? Spíše bychom měli mluvit o nezvládnuté christianizaci, která nabrala nežádoucí směr vývoje k militantní a nesnášenlivé sektě, jíž samozřejmě nemůžeme upřít ani vojenskou zdatnost, ani jisté strhující charizma obětavosti a nezištnosti, které je podobným hnutím vlastní a které je zaplaceno vysokou mírou fanatičnosti a dlouhodobé neudržitelnosti. Následující desetiletí dějin země „dvojího lidu“, a tím není v 15. a 16. století míněno soužití Čechů a Němců, ale katolíků a kališníků, bylo ve znamení trvajícího konfliktu o získání převahy v zemi. Od kutnohorského náboženského smíru roku 1485 však došlo díky elitám k unikátnímu fenoménu: dohodě, že obě strany rezignují na mocenské a vojenské vyřešení náboženského rozdělení země a na snahu sjednotit zemi násilím. Díky tomu se české země v 16. století těšily náboženskému míru i vysoké míře tolerance, zatímco jinde v Evropě zuřily náboženské války.
Autor je církevní historik, kanovník kapituly Všech svatých, člen Komise pro nauku víry ČBK. Přednáší na KTF UK Praha a PdF UHK Hradec Králové. Je autorem knihy Bible a moderní kritika.
[4] Srov. A. Thomas, Čechy královny Anny. Česká literatura a společnost v letech 1310–1420, Brno 2005.
[5] K fenoménu husitství viz např. P. Čornej, Světla a stíny husitství. Události – osobnosti – texty – tradice, Praha 2011; F. Šmahel, Husitská revoluce I–IV, Praha 1993; Týž, La révolution hussite, une anomalie historique, Paris 2004; F. Seibt, Hussitenstudien. Personen, Ereignisse, Ideen einer frühen Revolution, München 1991; Týž, Hussitica. Zur Struktur einer Revolution, Köln–Wien 1990.
[6] Husitství jako první evropskou revoluci prezentuje M. Malia, Lokomotivy dějin. Revoluce a utváření moderního světa, Brno 2009, s. 53–80.
