Hledisko věčnosti

Dan Drápal
Autor: Christnet.cz

Nauč nás počítati dnů našich, abychom uvodili moudrost v srdce.

(Žalm 90,12, Bible kralická)

Omlouvám se, že začnu zcela osobně: Nedávno jsem oslavil 65. narozeniny. Při té příležitosti bych rád napsal všem mladším a zejména zcela mladým, že život je vlastně velmi krátký. Nevím, jak dlouho tu ještě budu, ale vím, že jsem za zenitem. Rád bych zbývající roky využil co nejlépe – a musím přiznat, že bych si přál leccos ze své minulosti nějak opravit, udělat jinak. Všichni víme, že to nejde.

Dnes jsem četl v novinách, že více než polovině zemřelých v Praze nikdo nezařídí žádné rozloučení. Je to důsledek vytěsňování reality smrti za hranice našeho vědomí. Já na smrt myslím poměrně často. Není v tom nic morbidního; nechci se nějak vytahovat, ale upřímně si myslím, že se smrti moc nebojím. Jsem přesvědčen, že každý z nás je věčná bytost a že tělesná smrt je pouze přechodem z jednoho druhu existence do druhého.

C. S. Lewis kdesi napsal (myslím, že je to z Velkého rozvodu nebe a pekla), že těm, kdo budou v Božím království, bude pozemský život připadat jako jeho předsálí, kdežto ti, kteří půjdou do pekla, budou na zemi vzpomínat jako na jakési předpeklí. Přiznám se, že miluji tento život a těším se z každého dne – ze stromů a květů, které se v těchto dnech rozvíjejí, i z každého deštíku – mimo jiné i proto, že ho budeme letos asi hodně potřebovat. Těším se z dobrého jídla, s nímž musím kvůli svému zdraví zacházet opatrně, a z každého setkání s přáteli, stejně jako z dobrých knížek. Ale vím, že tady nebudu věčně, a rád bych zbytek svého života naplnil smysluplnými věcmi.

Neříkám nic překvapivého, tvrdím-li, že většina našich spoluobčanů takto nepřemýšlí. Je mi to líto – zdá se mi totiž, že jim pak schází klíč k životu. Náš národ čelí spoustě problémů, které nepůjde při nejlepší vůli vyřešit v horizontu několika málo let. V sázce je sama dlouhodobá existence českého národa: Zvolili jsme způsob života, při kterém nemůžeme nevymírat. Máme velký problém s romskou menšinou, a žádný politik nenabízí smysluplné řešení, protože tuto otázku nelze vyřešit během čtyřletého volebního období – je to záležitost minimálně jedné generace.

Křesťané podléhají duchu doby vždy víc, než je zdrávo. Platí to i o naší generaci. Jako pamětník pozoruji, jak se církev v určitých ohledech přizpůsobuje tomuto světu: jak důležitý je pro ni marketing a sebepropagace. Nemyslím si, že bychom byli nutně horší než jiná pokolení, ale boj s přesunem důrazu z věcí věčných na věci časné musíme probojovávat stále znovu. Proto volám každého, mladé i staré, aby si kladli otázku: Jak to, co dělám, čemu se věnuji, do čeho se investuji, obstojí z hlediska věčnosti?

Neustále se rozhodujeme, a to v nejrůznějších oblastech svého života: v osobním životě, v profesním životě, v duchovní službě. Zvažujeme svá rozhodnutí z hlediska věčnosti?

Pokud člověk nezapomíná na to, že je věčnou bytostí, nemůže to nemít vliv na jeho prožívání a rozhodování. A jen tak můžeme být skutečným požehnáním pro svůj národ, protože jen tak máme životní hodnoty a priority správně seřazené. Pokud žijeme s vědomím, že všichni se ukážeme před soudnou stolicí Kristovou, zbavuje nás to nutkání obhájit se, když jsme nespravedlivě napadeni nebo pomluveni. Víme, že jednou všechny skryté věci vyjdou najevo; každá pravda se ukáže. Pokud ale takto žijeme, nenecháme se unést hněvem a nečistými myšlenkami, které by nás mohly svést, abychom ublížili někomu jinému. Pokud víme, že všichni jsme věčné bytosti, má to obrovský význam pro náš vztah k druhým lidem. Možná hřeší, možná chybují, ale jsou to věčné bytosti, a mají proto nekonečnou cenu. A pokud k nim přistupujeme s tímto vědomím, pozvedáme je z jejich bídy – bez ohledu na jejich momentální reakci. Kdo ví, že mu bylo pro Krista odpuštěno, má pro každého naději. Není naivní a neidealizuje si druhé, ale ví, že dokud dýchají, mohou se obrátit ke Kristu. Proto ke každému přistupujeme s úctou – a asi nemusím nikoho přesvědčovat, že úcta je v současné společnosti zbožím spíše nedostatkovým.

Na závěr si dovolím zopakovat jednu myšlenku. Možná ji již znáte. Nejsem jejím autorem, ale mohu za ní plně stát: Chceš-li něco udělat pro Krista, udělej to dnes. Nebo s tím alespoň začni hodně brzy. Pamatuj, že jednou bude na všechno pozdě.