Křesťanství na rozdíl od východních náboženství již od svých počátků hledělo kladně na intimní vztah muže a ženy, který povýšilo na svátost. Pozvedlo a proměnilo lidskou sexualitu do duchovní dimenze sjednocení dvou bytostí v jedno.

Prvním záchvěvem partnerské lásky jsou opětované pohledy, po kterých se jako blesk z čistého nebe zjeví stav zamilovanosti, láska snubní. Vladimír Solovjov, který byl během svého života několikráte neúspěšně – říkáme též nešťastně – zamilován, tedy bez následného uzavření manželství, proměnil svoji nenaplněnou touhu po ženě v mnohých mysticko-básnických a teologických vizích snubní lásky. Lásku Solovjov vždy vnímal v jejím transcendentním poslání, v překonání sebestředného egoismu a vyjití ze sebe sama směrem k druhému, kterému se tím dá absolutní význam. „Pravda jakožto živá síla,“ píše Solovjov, „která ovládá vnitřní podstatu člověka a skutečně ho vyvádí ze lživého utvrzení bytí pro sebe, se nazývá láskou. Láska jako opravdové přemožení egoismu je skutečným osvobozením a spásou individua.“ Smysl zamilovanosti Solovjov nacházel v křesťanském učení o původním „Božím obrazu“ muže a ženy.

Prvotní impuls lásky totiž slouží jako výzva, abychom měli na paměti, že „můžeme a musíme obnovit celistvost lidské bytosti.“ Idealizace a „zbožštění“ milované bytosti ve chvíli zamilování odhaluje její pravou podstatu, její neporušený „Boží obraz“.

Olivier Clement popsal stav zásnub slovy: „Poznání jinakosti druhého může někdy natolik omráčit, že dojde k jakémusi momentálnímu vymizení touhy v genitálním smyslu slova.“ Snoubenecká láska poznává životní příběh druhého, přijímá druhého s jeho chybami i hříchem, odpouští provinění, raduje se ze štěstí druhého, potěší v době sklíčenosti, pomáhá druhému rozpoznat a rozvinout dobro, které má ve svém srdci, nechává dozrát integritě druhé osoby, rozliší životní poslání druhého, vyvádí z egoismu a sebestředných tendencí, aby připravila okamžik, kdy se plně otevře druhému v intimní chvíli.

Socha Karla Hynka Máchy na Petříně

Pokud období snubní lásky dospěje k trvalému ANO dvou bytostí, potom se láska snubní stane svátostnou a manželskou. Sebe-darování snubní lásky může dojít svému nejkrásnějšímu naplnění v intimním setkání. Dar vlastní sexuality je především darem pro toho druhého – pro TY. Též v intimním láskyplném objetí se manželé mají přibližovat k Bohu, k poznání a prožitku nejintimnějšího života Boží Trojice. Pavel Evdokimov, který zkušenost manželského soužití zužitkoval v nejednom nádherném teologickém traktátu o manželství a ženě, připodobnil intimní sjednocení muže a ženy k jednotě mezi lidskou a božskou přirozeností v hypostazi Slova, či k soupodstatné jednotě Trojice, tedy jednotě Otce a Syna sjednocující se v Duchu.

Manželský intimní život má tak svůj hluboký ontologický a mysticko-dogmatický rozměr. Velmi oblíbeným autorem tohoto laického pravoslavného teologa byl Jan Zlatoústý, pro kterého „láska proměňuje samotnou substanci věcí. Nejde o jinou lásku než o tu, která ze dvou bytostí udělá jednu.“

Podle Pavla Evdokimova manželská láska plně doplňuje cestu mnišství, přičemž též svátost manželství v sobě zahrnuje znamení posledních časů, eschatologický moment, ve kterém „příchod Království souvisí s perfektní dokonalostí manželské lásky v jednom bytí“.

Tak tolik jen několik májových meditací o lásce od muže, který ještě není ani rok ženatý a který je do své ženy stále více zamilován.