Příběh ztracené Aničky byl a stále ještě je „zajímavý“ právě jako příběh, v němž do poslední chvíle zůstává mnoho nevysvětleného. Možná i mnoho toho, co vysvětlit ani nelze. A co rozhodně nelze natěsnat do suchých formulací trestních zákoníků. Právě to jej odlišuje od jiných denních žurnalistických kauz. Kauza Čunek a další podobné „zajímavé“ nejsou, protože vlastně nejsou ani skutečné. Jsou uměle vytvořené a novináře zajímají proto, neboť jejich výroba, distribuce a recyklace jim poskytuje živobytí. O člověka, jeho tajemství a jeho příběh v nich nejde ani náhodou. Jde v nich pouze o suché právnické formulace a z těch lidský příběh brzy vyvane.
V momentě, kdy se média pustila do podobné taktiky v případě ztracené Aničky a týraného chlapce, ukázalo se, že lidský příběh a tajemství člověka stojí nad tím, takže právnická, psychologická a sociální ekvilibristika nějak nepostačuje. Najednou každý „názor znalce“ mohl být vzápětí vyvrácen názorem úplně jiným a události teoreticky zdůvodněny úplně jinak. Najednou se ani neví, kdo je kdo.
Z toho plyne důležité ponaučení, ať už výsledek případu bude jakýkoli. Respektujme tajemství lidské osoby, respektujme zvláštní půdu rodiny, která stojí na základech a vazbách, které nemůže zdůvodnit či proniknout žádná analýza, natož úřední rozhodnutí. Vše totiž může být úplně jinak, než si myslíme.
Respektujme i zvláštní svět komunit, které se podobají těm rodinným. Každá rodina má svá tajemství, své příběhy, dědící se z generace na generaci a bláhový bude ten, kdo by je chtěl nějak exaktně vysvětlit. I v řeholních komunitách přece potkáváme osoby, o kterých víme jen to, co ony samy o sobě řekly a všechno další už je otázkou důvěry. I ve starých rodokmenech najdeme věci zvláštní, které nelze nijak ověřit, i když s nimi po letech nakonec historik pracuje jako s fakty.
„Tehdy budou dva na poli: jeden bude vzat, druhý ponechán…“ Proč právě ten? Nevíme.
Autor je nezávislý novinář a překladatel.