Smysl pěších poutí

V sobotu 25. 8. skončila VII. pěší pouť na Velehrad, je tomu teprve několik dní, co byla ukončena pouť na svatý Hostýn. Zatímco poutní sezóna dosahuje svého vrcholu, zůstává ležet ve vzduchu otázka po důvodech lidí, kteří na tato místa putují. Co vlastně stojí za fenoménem poutí? Prvním postřehem je skutečnost, že většina velkých náboženství praktikuje putování za svatými místy. Muslimové chodí do Mekky, židé do Jeruzaléma a křesťané například do Říma. Druhou poznámkou pod čarou je zkušenost, že na poutě chodí katolíci, a nikoli protestanti (jistě je to generalizující, ale obecně si dovolím tvrdit, že je to pravda). Tyto dva ukazatele stále však neodpovídají na otázku proč? Na oné zmiňované pěší pouti na Velehrad padla zajímavá myšlenka: „Putování, obzvláště to pěší, je časově velice náročný sport.“ To je pochopitelně myšleno s nadsázkou, neboť pouť v pravém slova smyslu není sport, jen využívá chůze, která je však prostředkem, nikoli cílem.

Úkon sebezáporu a kajícnosti
Každá pouť má právě tento rozměr. Chceme něco obětovat pro Boha (či bohy – ale zůstaňme raději u katolíků, pro přehlednost a jednoduchost textu), zříci se svého času a pohodlí, svých povinností a starostí, vše nechat za sebou a jít na pouť. To je však jen první fáze, ta další nastává s přibývajícími bolestmi a puchýři. Snášet pro Pána bolest a utrpení, stávat se v tom podobným Kristu je velkou výzvou a motivací pro poutníky.
Téměř každá pouť má tedy kající charakter. Člověk, litující svých hříchů, se vydává na novou cestu životem s Bohem. Vědomí občerstvení a posily duše jsou velice důležité. Proto jsou podstatná, zvláštní a v mnohém mimořádná slavení svátosti smíření právě na poutích. Ono pokání probíhá dlouhodobě a člověk má možnost se dokonaleji nejen na samotnou svátost připravit, ale také ji lépe prožít (neboť tam je na všechno dost času).
Radost z toho, že se člověk stává Kristu podoben v utrpení a že může Bohu obětovat svůj čas, je krásným a hlubokým důvodem proč jít.

Společenství s Kristem a církví
Také ono posvátné a tajemné vnořování se do hlubin mystického těla je na poutích často mnohem snazší než při běžném pracovním rytmu. Poutník nemá na práci nic jiného než modlitbu a chůzi. Vše ostatní je jaksi navíc. Myslím, že každý, kdo absolvoval nějakou delší pěší pouť, potvrdí, že vědomí Krista po boku je velmi silné, neboť je to právě on, kdo se připojil k učedníkům jdoucím do Emauz.
Právě tato cesta dvou Kristových přátel je obrazem každé pouti. Oči otvírající se díky očišťování od hříchů jsou uschopněny vnímat Boží přítomnost, žár srdce. A tak jako Ježíš tvořil společenství s nimi u lámání chleba, tak také s námi utváří společenství, či jinými slovy prostor pro přátelství s ním. Mnoho příruček pro rozlišování povolání říká, že pokud nedokážeme být Kristovi přátelé, nejsme stále disponováni k službě Bohu. Toto přátelství se musí formovat a posilovat, a v tom je právě krása pouti velice silná, neboť Ho můžeme stále více poznávat jako přítele, průvodce, bratra.
Při početnějších poutích pak následuje ještě rozměr setkání. Setkání s Bohem a jeho lidem. Obraz putujícího lidu, který provází Bůh. Možnost duchovního růstu a sdílení s těmi, kteří mají stejný cíl. Společné dýchání jednoho Ducha, který pochází od Otce.

Vejít úzkou branou ve spojení s Pánem
Staré přísloví říká, že luk se zláme, když se napíná, duch se zlomí, když se mu povolí. Právě napětí lidského ducha, tak aby se mohl jako struna rozezvučet prostřednictvím Boží milosti, nepochybně také patří k putování.
Historie církve zná takzvané poustevníky. Byli to lidé, kteří se všeho zřekli a vydali se do samoty a ticha. Uvědomovali si, že člověk jen velmi obtížně dokáže zachytit zvuk či hlas Božího volání v ruchu města a všední práce. Neopouštěli svět a lidi, naopak je činili dokonalejšími prostřednictvím svých modliteb. Stali se hlasy volajících na poušti, po vzoru Jana Křtitele. Také dnes je pouť vyjitím do prostoru mimo náš běžný obzor. Snažíme se, tak jako křesťanští poustevníci, uslyšet Boží hlas. Boží slovo na právě uplynulou neděli (XXI. v liturgickém mezidobí) k nám hovoří o úzké bráně do království nebeského (Lk 13,22-30). Naše vydání se na cestu je tak krokem na cestě k této bráně.
V knize Následování Krista čteme: „Natolik jenom prospěješ, nakolik se přinutíš, nakolik si uděláš násilí.“ Právě naše ochota udělat si násilí nás činí menšími a pokornějšími, schopnými projít i onou úzkou branou, která nás zbavuje vší pompéznosti a pýchy (samozřejmě že za rozumným cílem a přiměřeným způsobem). Jeden brněnský kapucín dodává: „Být pyšný… Prosím vás na co? Vše co máte, máte od Boha či od bližních. Od sebe nemáte nic. Na to je třeba pamatovat. Projděte si kostel a uvidíte všechny ty velké svaté a i z nich je nyní popel a prach. Usilujte jen o duši, to je jediné, co vám zůstane.“
Je tedy potřeba vše obnovit v Kristu a pak může náš život dostat směr, vedoucí ke spáse. Slova kardinála Špidlíka jsou velmi nekompromisní: „Dlouhá historie národů dosvědčuje tuto podivuhodnou zkušenost. Národy, které zpohodlněly, vždycky vymřely. Naopak se zdravé a rostoucí kultury vyznačují aktivismem někdy až neuvěřitelně tvrdým. Křesťanství jej nevynalezlo, naopak umírnilo. Dává mu cíl, kterým je svoboda člověka v Kristu, a tedy i v práci, společnosti a v harmonii s ostatními hodnotami.“ Podobná jsou však slova samotného Krista: „Vezmi svůj kříž, zapři sám sebe a následuj mne.“

Cíl poutě
Většinou pouť konáme s nějakým úmyslem. Chceme Bohu obětovat svoji námahu a předložit mu své prosby a poděkování. Cílem naší pouti je především modlitba. Kde chybí modlitba, chybí život. Bez ní jsme mrtví. Modlit se má stejně jako jíst – pravidelně, vydatně a zdravě.
Pro křesťany bývá většinou cílem pouti nějaký chrám. Josef Volokolamský, ruský filosof a teolog, říká, že nikdy nevěděl, proč mají pravoslavní v takové úctě ikony. Sám tyto lidi poměrně ostře napadal a říkal, že uctívají obrazy a ne Boha. Jednou však přišel do malého kostelíka a viděl starou ženu klečet před ikonou a v tom okamžiku pochopil mnohé. Modlitby, které zde byly po staletí vyřknuty, tajemně naplňují celý chrám i ikonu. Každá modlitba je tak hlasem sténajícím k Bohu ve společenství dalších stovek a tisíců modliteb. Na tomto místě poznal, co znamená církev.
Odpověď na otázku, proč putujeme do chrámů, je tak nasnadě, také my chceme přidat svůj hlas a modlitbu do pokladu církve, který stoupá k Hospodinu jako vůně kadidla. Popravdě přiznávám, že racionálně tuto věc nedokáži pochopit, ale je to stejné, jako když se během latinské mše modlíme Pater noster. Říkáme modlitbu stejnou jako svatý Augustin, Ignác, Bernard, stejná slova, stejný jazyk, stejný duch. Onen mystický a tajemný pocit naplňuje srdce. A my dost dobře nevíme proč. Jediné, co můžeme, je zůstat chvíli v tajemném úžasu a mlčení. A po chvíli přidat svůj hlas k modlitbě otců.

Autor je katecheta pro II. stupeň základní školy u svatého Tomáše v Brně.