Seznamka
Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze, stržený 3. listopadu 1918 rozvášněným davem
Autor: Wikipedia.org
Kolem obnovy mariánského sloupu se rozpoutala debata, která se dotkla i tématu náboženské tolerance a významu symbolů.
Když to shrneme, někteří lidé se cítí poškozeni, kdyby se měl znova obnovit katolický symbol. Pokud by to katolíci chtěli, je to prezentováno jako necitlivost a ekumenický problém. Takhle jsem to hodně zjednodušil a samozřejmě že ta argumentace byla složitější, ale snad to pro základní pochopení postačí. O víc totiž v podstatě nejde.
K sociální inteligenci patří, že jsme schopni se vžít do myšlení a snad i pocitů druhé strany. Aspoň natolik, nakolik je to možné. Tam, kde katolík vidí vítězství, evangelík vidí porážku. Kde katolík vidí barokní krásu, vidí evangelík triumfalismus, který zastírá pronásledování. Kde se katolík raduje nad pestrými květy katolické kultury, která nad Alpami dává aspoň něco z hřejivého Jihu, evangelík vidí spálené knihy a mučené lidi. Jeden tomu říká inkulturace, pro dalšího jsou to nálezky lidské.
A tak bychom mohli pokračovat.
Symboly mají mnoho významů. Pražský mariánský sloup už jich na sebe nabral dost. Není to pochopitelně už dávno jen obraz Ježíšovy matky, není to jen připomínka vítězství Prahy nad Švédy, je to také monument vítězícího katolicismu. Je to také připomínka revolučního blbství, kterým republika vstoupila do své existence. Když pak republika dokonávala, zlomyslně se jí tyto hříchy připomínaly.
Při vší úctě k druhé straně mám pocit, že odpor vůči sloupu je nesen starými resentimenty, o kterých jsme si mysleli, že už jsou dávno pryč. Není to poprvé. Vyvřely už před lety, když Jan Pavel II. svatořečil Jana Sarkandera, který je pokládán za světce protireformace. Někdy se používá úsloví, že i většina má svoje práva. Katolíci nejsou už dávno u nás nějakou většinou, která by na někoho dělala dojem. Pořád jsou ale největší náboženskou skupinou v zemi.
Kdybychom to vzali hezky zostra z druhé strany, i kdyby byl mariánský sloup symbolem rekatolizace, co na tom? Proč by katolíci nemohli slavit rekatolizaci? Proč by si měli myslet, že by protestantská kultura u nás znamenala nějaké dobro? Podle historika Josefa Pekaře by znamenala spíše germanizaci a vítězství románské kultury naší zemi jen prospělo. Ale to jen na okraj. Bylo by divné, kdyby katolíky napadlo stavět dnes sloupy nové a plnili jimi třeba velkoměstská sídliště (i když by vypadaly o dost lépe než větrací komínky metra). Obnova něčeho, co tu po staletí bylo, je ale přece jen něco jiného.
Činy máme posuzovat podle úmyslů. Pokud si nekatolíci myslí, že jim katolíci chtějí vládnout a zotročit jejich mysl a že si na ekumenismus jen pokrytecky hrají, ať to řeknou rovnou. Jenže to nikdo neřekne, protože je každému jasné, že tak to není. Spíš se snaha o obnovení sloupu vnímá jako jakási provokace, která některým lidem dělá dobře. To také dělá. Ultrakonzervativní jedinci si svůj pobyt v ghettu musí pořád nějak kompenzovat. Pro ně jsou i kardinálské vlečky skoro dogma. Není ale nutné všechno posuzovat podle extrémů. Pro mě je sloup symbolem toho, že je možné napravit některé nespravedlnosti. Proto jsem byl pro církevní restituce, ani ne tak kvůli penězům, ale kvůli nápravě aspoň některých křivd.
Boj proti sloupu vypadá jako projev komplexu méněcennosti. Mají to ti lidé skutečně zapotřebí? U jurodivé bývalé spisovatelky Lenky Procházkové se dá její proticírkevní infantilní třeštění pochopit. Nějak se člověk realizovat musí, když nic netvoří, tak aspoň brání tvořit druhým. Pokud jde ale o křesťany, není snad přemrštěný požadavek, když je řeč o toleranci, chtít toleranci také od druhých. Pokud bude sloup vztyčen, jakkoli triumfálně a s jakýmikoliv úmysly, poškodí to někoho? Bude z toho mít evangelík nějaké pochybnosti ve víře? Bude mít méně rád Boha? Bude mít méně rád lidi? I katolíky? Co se vlastně stane? Odpověď je jednoduchá, nestane se nic. Někteří katolíci budou mít radost, turisté budou mít atrakci, sloup zabere místo, na kterém by stejně stál nějaký pouliční prodavač nesmyslů, budeme mít pár článků o historii, které by jinak nebyly napsány.
Kdyby si někdo usmyslel, že se bude každý rok konat po Praze husitské procesí, bylo by to asi všem katolíkům jedno. Kdyby někdo přišel s tím, že se nějaký most přes Vltavu nebo stanice metra pojmenují po Husovi nebo Komenském, nikdo od ministranta až po kardinála by neřekl ani slovo. Asi se někdo bude zlobit, ale je v tom povyku kolem jedné památky nějaká malost. Opravdu si někdo myslí, že je jeho víra ohrožena, že stát zavede novou rekatolizaci, že se přepisují dějiny? Nebo že katolíci půjdou za svou pýchu do pekla? To je ovšem jejich problém, s tím nemá magistrát a stavební činnost nic společného.
Břemeno argumentace není na těch, co chtějí stržený sloup obnovit. To odpůrci mají zdůvodnit, proč to nechtějí. Přece jen by u srdce zahřálo, kdyby i katolíci občas směli říct, že něco chtějí a nedostali za to hned vynadáno.
Články v rubrice Areopag vyjadřují osobní názory autora.
Jan Jandourek je sociolog, publicista a starokatolický kněz.
