Pojetí milosrdenství a milosti

Modlitba - Westminster (Anglie)
Autor: Daniel Bartoň

Už víc jak dvacet let se stále potkávám a až střetávám s protichůdnými postoji a pohledy na milosrdenství Boží a na jeho milost. V lidu Božím stále převládá určitý důraz pohledu či myšlení a tím i modlitebních postojů na Boží milost (milost, jako příklon Boha k člověku nebo vanutí Ducha Svatého). Když mluvím o lidu Božím, tak sem patříme všichni křesťané a to i ve služebném kněžství. Už na fakultě v Praze jsme se, při plánované zkoušce z traktátu o milosti, opakovaně přeli až hádali s naším profesorem Wolfem o tento úhel pohledu na Boží milost. Přeli jsme se urputně, protože nám bytostně vadilo pojetí „zvěcnění“ smyslu milosti. Trochu přiblížím a pokusím se to nastínit příkladem.

Milost jako pečivo v pekárně

Hutný chléb, rohlíky, housky, bagety a sladké pečivo. To vše jsou jakoby dávky milosti – posvěcující, pomáhající, proměňující, uzdravující atd. Bůh nám dává dávku potřebnou pro tu danou chvíli či situaci nebo v postavení v životě nebo ve službě. Jsme závislí na milosti jako na pečivových dávkách. Pekař – prodavač nám poskytne dávku milosti kdy ji potřebujeme nebo o ní prosíme. Tento model „zvěcnění“ milosti na jednotlivé dávky vychází pravděpodobně z pojetí Boha jako rozdavatele milostí, rozsévač, nebo trousič, prodavač aj. Skrytě tam funguje princip „zásluh“. Musím si nějak zasloužit tu určitou dávku. A to, že buď o ni prosím v modlitbě, a to třeba i opakovaně, nebo na ni mám nárok z pozice služby v církvi. Kněz, jáhen, biskup jsou kvalifikovanými přijímateli a rozdavateli milostí ve svátostech. A to je ten model pekaře a pečiva, tzn. zvěcnění pojetí milosti. Je to velké  téma v některých katechizmech, kterými jsme byli, a někde stále jsme, syceni jako nejnutnějším základem na cestě víry. Toto zvěcnění má několik neblahých důsledků v pojetí milosti. Nejprve se nám vryje do povědomí, že Bůh je rozdavatel, rozdělovatel, ten který rozebírá pro nás ty správné dávky své milosti. Nás to pak nutí být správně disponován, tedy být připraven na tu správnou dávku milosti. Podobně jako s pečivem, abych pro danou chvíli vybral nejlepší pečivo, aby bylo dobře natráveno a já získal co nejvíce živin z této potravy. Dalším důsledkem je, že vnímáme Boha jako osobu „obchodu“, stává se z Něho obchodník. Něco si s ním směňujeme. Něco za něco. Stává se z cesty víry náboženský obchod. Já něco poptávám a z Boží nabídky dostávám nebo si beru. Tento model má za následek nepochopení významu a smyslu Velikonoc jako tajemství spásy, ale obrovská možnost načerpání milostí – velikonoční svátky jako možnost nákupu zásob v „kaufláči“.

Existenciální model milosti

Oproti tomu model existenciální, osobní vztah s Bohem, zakládá smysl milosti jakožto příklonu Božího k člověku celému, jako k bytosti. Bůh je ten první činitel, On je ten, kdo hledá člověka. Bůh promlouvá k Mojžíšovi z hořícího keře. Bůh dělá první krok jako osoba. „Jsem, který jsem tu pro vás“, tak se představuje Mojžíši a ne: „Jsem, který jsem.“ Pojetí milosti, jako vanutí Ducha Svatého, je na cestě víry dynamického rozměru. Tzn., nelze si brát milost po nějakých dávkách, podobně jako se člověk zamiluje do člověka kvůli člověku a ne pro nějakou věc. Milost je pojata jako dar, Bůh dárce se cele daruje člověku. Vytváří se vztah. Viz. Jan 3,16: „Neboť tak Bůh miloval svět (člověka, mě), že dal svého jednorozeného Syna, aby každý, kdo v Něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Aby člověk měl vše. Bůh se stává člověkem, aby uzdravil a proměnil mou člověčinu. Nelze to nějak dostávat po kouskách, ale žít ve vztahu. V tomto modelu se absolutně vytrácí jakýkoli záchvěv obchodu. Jde o vztah dárce s obdarovaným, tedy Boha s člověkem. Milosrdenství je darem pro mne a to nezaslouženým. On se pro to rozhodl a já mohu přijmout nebo odmítnout. Nemohu si kupovat dávku. I v mezilidských vztazích je vždy ceněn a vážen vztah člověka k člověku pro naše člověčenství a ne proto, jaký kdo je nebo co z něho mám. I v našich sociálních rozměrech života se bráníme obchodnímu modelu. A je nanejvýš podivné, že nám to stále tak málo vadí ve vztahu s Bohem. Vychází mi z tohoto i postoj k Božímu milosrdenství, kterému se já mohu otevírat a z něj žít, jako ze zdroje života. Jsem v pasívním postoji obdarovávaného. Je to obnova vztahu já a Ty, Bůh a já. Není zde místo na On – třetí osoba. On Bůh řekl nejezte z toho stromu, jinak zemřete… Bůh milující, stvořitel je postaven do role onoho a člověk vede dialog s ďáblem, já a čert, Bůh je on. Skoro se mi chce vykřiknout on ten obchodník, ten rozdavatel atd. Jde o neosobního Boha, pokud jsme v modelu prvním. Kdežto druhý model je životný a je postojem biblickým. Je postojem a úhlem pohledu otevřený smyslu a významu Velikonoc, jako svátku všech svátků, protože jde o mou osobní spásu, uzdravení pro věčnost. A v důsledku i pojetí milosrdenství, které je projevem mého Boha, ve smyslu opaku já, tedy TY. Jde o cestu důvěry mezi osobami, člověkem a Bohem (samozřejmě myslím trojjediným). A můj vztah k Bohu je nejvíce na rovině vděčnosti.

Věřím, že druhý model je cestou živé víry a evangelizace. V tomto modelu jsme Boží lid a jeho služebníci na jedné lodi, protože nás pojí tato jediná víra v Boha Abrahámova, Jákobova, Davidova, Mariina atd. Dělíme se o službu jeden druhému, ne už o věci. A také v tomto postoji víry se pak nedá modlit: „Bože neopouštěj nás.“ On nás neopouští, to my jen od něj odcházíme, nebo se obracíme zády.