Seznamka
Max Picard
Autor: Staatsarchiv Freiburg / Staatsarchiv Freiburg
Max Picard. Vzděláním lékař, povoláním spisovatel. Filosof, teolog a nostalgický milovník světa kontinuity a přesahu, ve kterém věci dávají smysl a vyrůstají jedna z druhé. Člověk hrozící se megapolí, jemuž bylo nejlépe v tiché krajině Švýcarska. Tam nalezl svůj domov a tam se cítil šťastný. Odstup, který si udržoval vůči modernímu a zvlášť průmyslovému a zábavnímu světu nesouvislosti/diskontinuity, jedny šokoval, zatímco druhé lákal k následování. Max Picard (1888–1965), platonik civilní křesťanské orientace, hledající ve světě otisk ideálu, krásu, něhu a řád, oslovuje již po desetiletí i české čtenáře. Z Picardova díla u nás zatím vyšly jen dvě jeho práce. Proč se po roce 1989 neobjevily další tituly, mně zůstává záhadou. Jsme tak kulturně a duchovně bohatí, abychom mohli Maxe Picarda míjet?
Max Picard u nás
Byl to nakladatel Josef Florian, jenž roku 1938 vydal Picardovu nejpřekládanější knihu Útěk před Bohem (v originále Die Flucht vor Gott) v překladu Zdeňka Řezníčka. O mnoho let později vyšla tatáž kniha ve Vyšehradu (1970), tentokrát v překladu Ladislava Jehličky a s pozměněným názvem, Člověk na útěku. Druhou a doposud poslední u nás vydanou prací je jeho Hitler v nás (Universum 1948; ERM 1996), kterou přeložil Ladislav Jehlička, resp. Václav A. Černý. Tato kniha zdvihla ve světě velkou vlnu polemiky a byla přijímána i zuřivě odmítána. Vedle Jaspersovy Otázky viny jde v mém vidění světa o jeden z nejzávažnějších textů poválečných dějin, jenž se snaží dešifrovat důvody, proč se v části německé společnosti tak dařilo jednomu z hrůzných ismů 20. století, ne-li celých lidských dějin. Na vydání stále čeká mimo jiné jeho Konec impresionismu (Das Ende des Impressionismus), Lidská tvář (Das Menschengesicht), Svět mlčení (Die Welt des Schweigens), Zničený a nezničitelný svět (Zerstörte und unzerstörbare Welt), Noc a den (Nacht und Tag) a pro mě jeho nejsilnější kniha Člověk a slovo (Der Mensch und das Wort).
Otřásání jistot
Kladu si otázku, proč je český nakladatelský trh k Picardovi tak skoupý? Není to i tím, že jsme všichni tak trochu na útěku před sebou a Bohem a svět logické souvislosti, vztahů a krásy je něčím, co slouží jen pro obveselení, když už není na práci nic jiného? Knihy tohoto nenápadného muže vás promění. Picard není prorokem velkých gest a slov, která vás beznadějně zašlapou do země. Není novodobým Kazatelem. Rozechvívá sice a dotýká se našich bolavých míst, ale tak, aby člověk začal růst a pocítil útěchu z toho, že už není třeba kamkoli utíkat; před sebou samým, před druhými, před Bohem, před svobodou, před radostí a odpovědností. Ten, komu je naprosto cizí jakýkoli řád, kdo nikam nemíří a neumí či nechce čerpat z maličkostí všedního dne, bude zprvu Picardovým myšlením možná až otřesen. Dynamika, rychlé přesuny a útěk, řeknete si, to je přece alfa a ómega dnešního života. Proměna, nestálost a svět bez kořenů (flexibilita), to je přece skoro učebnicová cesta k úspěchu. To, na co Picard sází a o čem vlastně píše jednu jedinou knihu, je v dnešním světě spíš znamením slabosti a „nepochopitelné“ potřeby dobrovolně se podřídit nějakému velkému etickému korektivu, Bohu nebo ideji, která má přesah a je věčná. Co ale dneska s Bohem? K čemu Bůh?
Ticho, ve kterém se dá tvořit a žít
Picard není zahořklým strýcem, který kdesi ve švýcarské hospůdce nadává na svět. Za to, co píše, ručí vlastním životem. Odchází z atraktivního místa lékaře-vědce a vzdává se univerzitní kariéry v Mnichově a Heidelbergu. Město proslulé světovými osobnostmi vědy a umění Picarda sice zaujalo rozmanitostí a nabídkou přednášek, seminářů a kurzů, ale srdcem patřil jinam. Nezakořenil ani ve městech svých studií, ve Freiburgu a Berlíně, nýbrž ve švýcarském Tessinu. A právě tady, v tichu a mimo město, toliko „obrovský lom, vyrvaný ze země obludným zlým pluhem... vystavěné proti nebi jako pevnost“, představil vizi návratu člověka, a to ne zpátky do přírodního světa, do doby kamenné, nýbrž k Bohu a sobě samému. Jeho nástin reformace lidského života má v sobě energii velkých myšlenek starověku a středověku.
Útěk a nesouvislost jako znamení tohoto světa
Útěk a nesouvislost jsou stěžejními tématy Picardova uvažování a jsou i dnes, zdá se mi, aktuální. Picard si velmi dobře všiml diskontinuity předválečných let, a to na dvou hlavních příkladech: novinách a rozhlasu. Uvědomil si, že dvě nejdůležitější média té doby (dnes jsou jimi zřejmě internet a stále ještě televize) nejlépe zrcadlila nesouvislost a z-atomizování tehdejší německé (evropské) společnosti. Nic nesouviselo s ničím. Ze vztahů přirozeného bratrství se v dynamické průmyslové společnosti stávaly svazky z nezbytí, práce pro práci a nejnutnější míra kooperace nutná pro přežití. Z církve se leckde stala kulturní a okrašlovací společnost a někde ztratila svůj význam úplně. Picard to geniálně popsal na jednom čísle tehdejší Illustrierte Zeitung. „Na první straně byla skoro nahá tanečnice; na druhé cvičil prapor vojáků s kulometem a pod tím byl vyobrazen vědec X. Y. v laboratoři; na třetí straně byl vývoj jízdního kola od poloviny 19. století do dneška; vedle nějaká čínská báseň; na další straně byla gymnastická cvičení dělníků z továrny Y. Z. ve volném čase, pod tím uzlové písmo kteréhosi jihoamerického indiánského kmene a naproti poslanec A. na letním bytě.“ Nepřipomíná vám to něco? Noviny dnešních dnů, zpravodajské weby, televizi, rozhlas, reklamu a živé slovo, ať už ze světa církví nebo politiky? Není svět diskontinuity a útěku tím, v čem se každý den pohybujeme, aniž bychom si toho už byli vědomi? Víme ještě, že utíkáme, anebo, jak si myslí Picard, už nevíme ani to?
Podoby útěku
Picard ve své knize Útěk před Bohem dešifruje útěk doslova od A do Z. Zajímá ho popis útěku, jeho struktura, organizace a vědomí opuštěnosti člověka na útěku. Ví, co to je úzkost na útěku, napodobení Boha na útěku a hospodářství na útěku. Všímá si řeči ve světě víry, řeči na útěku a věcí ve světě útěku. Zamýšlí se nad uměním na útěku a nad lidskou imaginací v souvislosti s útěkem. Nakonec popisuje to, o čem napsal samostatnou knihu: tvář člověka na útěku. Svoji knihu končí úvahou o velkoměstě, přírodě na útěku a o stopaři, jímž je sám Bůh.
Zdá se mi, že bychom mohli Picardovi rozumět a třebas, bůhví, si z jeho myšlenek a vizí i něco vzít. Diskontinuita, klipovitost, mozaikovitost, útočnost a neodbytnost sloganů a frází, stejně jako bezbřehá ochota vyprázdnit slovo a dosadit si do něj významy jiné či přímo opačné, jsou tak trochu leitmotivem dnešních dní. Myslím si, že ten, kdo se snaží rekonstruovat původní význam slov, ať už v umělecké oblasti nebo v oboru filosofie jazyka, činí pro sebe i společnost dobrou službu. Každá kniha, obraz, píseň, každá báseň, kázání a řeč, každá přednáška, socha a časopis, které se snaží neutíkat, být souvislé a hovořit jazykem, který má smysl a který tvoří, se mi zdají být důležité a nenahraditelné. Nepřinášejí spásu ani vysvobození. Jsou ale nadějí pro ty, kteří už jsou na útěku anebo se utéct teprve chystají. Každé smysluplné dílo a každé lidské obejmutí obnovuje v člověku jeho vlastní souvislosti, jeho prameny a cesty, po nichž může vyjít za druhými.
Vybral jsem pro čtenáře deset myšlenek z obou Picardových, v češtině vydaných knih: Útěk před Bohem a Hitler v nás. Doufám, že jeho úvahy nasměrují některého ze čtenářů k četbě jeho díla, které považuji v tomto světě za trvalé a občerstvující. Je také možné, že někoho přimějou přispět svým překladatelským umem a pomoci vydat další z jeho prací.
Ukázka z díla:
1. Celý prostor mezi člověkem a Bohem je vyplněn útěkem. Není už prázdné nic mezi člověkem a Bohem, ale plné nic, jev v útěku. (Útěk před Bohem)
2. Ve světě víry se člověk nepotřebuje zařizovat na mnohé, co by mohlo být, ale jen na jediné, co jest: totiž na Boha. (Útěk před Bohem)
3. Pravda a lež nejsou ve světě útěku etickými hodnotami, jsou to jen prostředky projevu. (Útěk před Bohem)
4. Především však lásku zapuzujeme, protože se obáváme, že by se člověk mohl, kdykoli se s ní setká, rozpomenout na nejvyšší lásku, na Boha. Člověk by se mohl zahledět na Boha a v jeho velikosti by vždycky mohl nalézt místo, které dosud nemiloval, a pak by byl útěk nejenom spoután, ale vůbec by už nebyl možný. (Útěk před Bohem)
5. Velkoměsto je centrálou útěku... Díváme-li se shora dolů do ulice, vypadá to, jako bychom se dívali do nějaké strojovny: temné proudy lidí se pohybují sem a tam jako tmavé hnací řemeny strojů, celé město je mašinérie, která neprodukuje nic než útěk. (Útěk před Bohem)
6. Všechny věci jsou v prostoru propojeny auty, železnicemi, letadly; rychlostí vnějšího pohybu se eliminuje čas: existuje už jen prostor. Čas jako by už nebyl, a proto se už vůbec nemyslí na trvání, na vnitřní kontinuitu, ta se vůbec nepostrádá. (Hitler v nás)
7. Už dávno před nacisty se člověk posuzoval jen podle „užitné hodnoty“, podle výkonu, jako kdyby nevýkonnost, vegetativnost, pohoda nepatřila k člověku! (Hitler v nás)
8. V tomto nesouvislém světě není možný rozhovor mezi lidmi, neexistuje dialog, všichni mluví jen sami k sobě: vedou se jen monology. (Hitler v nás)
9. Naproti tomu ve světě kontinuity je ten druhý, oslovovaný, vždycky hovořícímu nablízku a hovor se němě vede mezi lidmi dál i tehdy, když mlčí. (Hitler v nás)
10. Kdysi byla tvář člověka místem, na něž duch vtiskoval znamení, že vládne na tělem; hmota tváře byla duchem zprůhledněna. Dnes, ve světě diskontinuity, jsou tváře prodchnuty sexuálnem, duch z obličeje vyvál, a tam, kde býval, je dnes sexualita. (Hitler v nás)
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
