Ohledávání prodyšných hranic mezi teologií a filozofií

Ilustrační foto: starokřesťanská mozaika v italské Ravenně
Autor: pixabay.com

Trinitární ontologie je jedním z nejzajímavějších současných, bouřlivě se rozvíjejících přístupů k vzájemnému dialogu mezi teologií a filozofií. Pro jeho představení přinášíme text polského filozofa Pawła Rojka. V českém prostředí se tímto tématem zabývá výzkumná skupina na Katolické teologické fakultě v Praze. V nedávné době uspořádala k problematice trinitární ontologie krátkou konferenci. Tématu bude také věnováno druhé číslo tohoto ročníku časopisu AUC Theologica.

Preface ze slavnosti Nejsvětější Trojice, která se slaví první neděli po Letnicích, obsahuje v římské liturgii následující slova:

Neboť tys jeden Bůh a jeden Pán se svým jednorozeným Synem a Duchem Svatým.
Nejsi s nimi jedna osoba, ale jediné bytí v Trojici.
A tys nám zjevil, a my věříme a vyznáváme, že tvůj Syn a Duch Svatý má s tebou tutéž jedinou slávu.
Tímto vyznáním víry v pravé a věčné božství klaníme se i každé osobě zvlášť i jedinému bytí, jediné svatosti a moci.[1]

Tyto čtyři věty jsou možná nejvýstižnějším shrnutím několika staletí teologických diskuzí o Nejsvětější Trojici. Dříve se tato modlitba užívala mnohem častěji, při všech nedělích, které neměly svoji vlastní prefaci. Šlo opravdu o nejobvyklejší prefaci římskokatolické církve. Překvapující je její výrazně dogmatický charakter. Vyjádření nauky o Nejsvětější Trojici nacházíme samozřejmě v celé řadě různých částí liturgie, ale liturgické texty jsou málokdy tak spekulativní. Zde, na význačném místě na samotném počátku kánonu, jsou před nás stavěny dogmatické formule zahrnující koncepty osoby, podstaty, jednoty, rovnosti a odlišnosti.

Preface k Nejsvětější Trojici byla pro mnoho generací věřících pravděpodobně nejfilozofičtějším textem, s nímž se pravidelně setkávali. Pro její náležité porozumění byla nutná jistá znalost pojmů v ní obsažených. V tomto slova smyslu můžeme říci, že filozofie předchází teologii. Na druhou stranu nás liturgické užití těchto formulí může přivést k odlišnému závěru. Bohoslužebné slavení je kontextem, který formuje naše porozumění textům, jež se v jeho rámci objevují. Pro věřícího proto může právě liturgické užití, a nikoliv užití v sekulárním významu, vytvářet nejdůležitější kontext pro porozumění filozofickým pojmům obsaženým v prefaci, a to jak na teologické, tak i na filozofické rovině. Z tohoto pohledu můžeme říci, že teologie se stává pramenem filozofie.

Metafyzika Trojice a trinitární ontologie

Vztah mezi dogmatikou a metafyzikou proto zahrnuje dva základní, ne vždy zcela jasně odlišené aspekty. Papež Jan Pavel II. v encyklice Fides et Ratio napsal, že „dogmatická teologie proto předpokládá (praesumit) a zahrnuje (complecitur) filozofii člověka, světa – a podstatněji – samého bytí založenou na objektivní pravdě“.[2] Tyto dva výrazy skvělým způsobem charakterizují oba aspekty vztahu mezi dogmatikou a metafyzikou, ačkoliv si nejsem jistý, zda je měl papež v tomto úryvku přímo na mysli. Dogmatika, z jedné strany, vždy předpokládá jistou metafyziku, protože používá pro vyjádření svých výroků pojmy odvozené z filozofie. Z druhé strany, dogmatika zahrnuje jistou metafyziku, protože skrze proměnu stávajících filozofických konceptů naznačuje a inspiruje nová filozofická řešení.[3]  Nauka o Nejsvětější Trojici to jasně ukazuje. Trinitární dogma na jedné straně užívá pojmy hypostaze, esence nebo vztahy přímo převzaté z řecké metafyziky. Metafyzika se v této perspektivě ukazuje jako předběžná podmínka pro uskutečnění dogmatické teologie.

Z druhé strany se trojiční dogma, vycházející ze zjevení a vyjadřované ve filozofických pojmech, stává zdrojem filozofie. Nový význam připsaný filozofickým konceptům v souvislosti s rozvojem dogmatu se stal inspirací pro novou křesťanskou filozofii. Kupříkladu pojem osoby, velkolepě rozvinutý v kontextu sporů o trojiční dogma, vstoupil do širšího filozofického užívání, a dokonce po čase ztratil své teologické souvislosti.

Tento oboustranný vztah mezi dogmatikou a metafyzikou je zřetelně patrný v současných filozofických diskuzích o Nejsvětější Trojici. Z jedné strany pomáhá analytická metafyzika teologii vysvětlit povahu Nejsvětější Trojice a teologická nauka může, ze strany druhé, inspirovat rozvoj nové trinitární ontologie. Metafyzika Trojice, tedy metafyzická interpretace předpokladů trinitární teologie, se rozvíjí především v anglosaské analytické filozofii náboženství. A v posledních desetiletích se takovéto interpretace úspěšně uplatňovaly. Trinitární ontologie je naopak pěstována především teology vycházejícími z tradice kontinentální filozofie.

Je proto překvapující, že se metafyzika Trojice a trinitární ontologie rozvíjely v podstatě nezávisle na sobě. Neznám žádného analytického filozofa, který by se zabýval otázkou Trojice, a přitom odkazoval na práce z oblasti trinitární ontologie. Neznám ani žádného teologa, který by využíval výsledky analytické metafyziky Trojice při rozvíjení programu trinitární ontologie. Dokonce si nevzpomínám na žádnou práci, v níž by byly oba tyto přístupu probírány společně na jednom místě.

Do jisté míry je to pochopitelné. Každý z přístupů se rozvinul v rámci odlišné disciplíny (filozofie a teologie), vychází z odlišné filozofické tradice (anglosaské a kontinentální), je často rozpracováván příslušníky odlišných denominací (protestanté a katolíci) a psán odlišným jazykem (angličtina a na druhé straně němčina nebo italština). Navíc je způsob rozvíjení myšlení v každém z těchto přístupů jiný. Myslím, že teologové by byli na rozpacích jak z chladného rozlišování Richarda Swinburna, tak z rozpustilých myšlenkových experimentů Briana Leftowa. Analytičtí filozofové by na druhou stranu mohli být zmateni všesobjímajícími vizemi Piera Cody nebo eklektickým myšlením Johna Milbanka. Pokud toto vše zvážíme, zdá se mi pokus o vzájemné přiblížení těchto přístupů ještě naléhavější. V závěru úvah nastíněných v tomto textu dospívám k přesvědčení, že jejich propojení by mohlo být založeno na analytické ontologii vztahů. Ukazuje se, že kategorie vztahu je zásadní jak pro metafyziku Trojice, která analyzuje předpoklady dogmatu, tak pro trinitární ontologii, která analyzuje jeho důsledky.

Klanět se vztahovým vlastnostem

Trinitární dogma bylo formulováno a vysvětlováno za pomoci metafyzických pojmů, jež v teologickém kontextu získaly nový význam a mohly následně ovlivnit ontologii. Metafyzika Trojice se tímto způsobem změnila v trinitární ontologii. V prefaci k Nejsvětější Trojici čteme: „Tímto vyznáním víry v pravé a věčné božství klaníme se i každé osobě zvlášť i jedinému bytí, jediné svatosti a moci.“ Anglický [i český] překlad naneštěstí není v tomto případě přesný. V originální latinské verzi je užitý technický termín proprietas, který označuje vlastnosti [angl. properties], které odlišují jednotlivé osoby v Trojici. Neměli bychom se tedy klanět „odlišnosti osob“ [v českém překladu: „každé osobě zvlášť“], ale jejich personis proprietates, tady specifickým osobním vlastnostem.

Podle tradiční nauky jsou osoby Trojice odlišeny pouze svými vzájemnými vztahy a proprietates jsou přesně vzato vztahovými vlastnostmi. Vlastností Otce je otcovství a aktivní vydechování (sdílené se Synem, pokud přijímáme filioque); vlastností Syna je synovství a také aktivní vydechování (sdílené s Otcem); a jedinou vlastností Ducha je pasivní vydechování (k Otci a k Synu). Protože mají všechny tyto odlišnosti vztahovou povahu, nenarušují plnou identitu podstaty. Jinými slovy to ale znamená, že pojem vztahu je v samotném srdci nauky o Nejsvětější Trojici.

Pro klasickou metafyziku byla skutečnost, že křesťanská teologie užívá pojmu vztahu pro popsání Boha, zcela matoucí. Ačkoli Řekové znali kategorii vztahů, obvykle ji považovali za nejslabší druh bytí. Kupříkladu Aristoteles tvrdil, že „vztahy jsou však ze všech kategorií nejméně něčím určitým nebo podstatou a jsou následné ke kvalitě a kvantitě“.[4] Důvodem pro přehlížení vztahů bylo přesvědčení, že se jedná o ontologicky závislá jsoucna nejen ve srovnání se substancí, ale také se všemi druhy akcidentů, případků. Trinitární teologie použila dostupný koncept vztahu, ale udělila mu zcela odlišné postavení. Kámen zavržený filozofy se stal nárožním kamenem teologické stavby. V Nejsvětější Trojici nejsou vztahy chápany jako akcidentální, ale jako podstatné, esenciální. Osoby Trojice se pouze nenacházejí ve vztazích, ale jsou vztahy ustanoveny nebo dokonce s nimi ztotožněny. Tento přístup vedl k revoluční proměně našeho obrazu světa. Jak v knize Úvod do křesťanství napsal Joseph Ratzinger:

Je zlomena samovláda substanciálního myšlení a je objevena relace jako rovnocenný a původní způsob skutečnosti. Je tak možné překonat to, čemu se dnes říká „objektivizující myšlení“, objevuje se nová rovina bytí.[5]

Jak dále naznačuje, úkol rozvinout novou filozofii vycházející z tohoto objevu není bohužel „dosud zdaleka završen“, ačkoliv „na možnostech, které se tu otevřely, je novověké myšlení závislé a bez nich bychom si ho vůbec neuměli představit“.[6] Je to právě pojem vztahu, formulovaný v rámci trinitární teologie, který se stal základem pro novou trinitární ontologii.

Hemmerle

V roce 1976 publikoval Klaus Hemmerle, cášský biskup a jeden ze zakladatelů hnutí Fokoláre, krátký text nazvaný Teze k trinitární ontologii, který se stal programem pro myšlenku rozvoje nové ontologie inspirované naukou o Nejsvětější Trojici.[7] Hemmerle promýšlel své úvahy v kontextu velké tradice středověké teologie, především Tomáše Akvinského a Bonaventury, německého idealismu, filozofie dialogu, myšlení Martina Heideggera a strukturalismu Heinricha Rombacha.

Hemmerleho cílem bylo vytvořit ontologii, jež by vycházela z toho, co je nejcharakterističtější pro křesťanskou zkušenost. Proprium křesťanského života je láska vyjádřená v trinitárním dogmatu. Trinitární ontologie se proto musí rozejít s tradiční nadřazeností substance a uznat prvenství vztahu. Jednoduše proto, že láska je úkonem překonání sebe sama. V trinitární ontologii „se středem našich úvah stává … pohyb (již nikoli aristotelsky vykládaný), relatio (také již nikoli chápané jako kategorie či jako ten vůbec nejméně jsoucí akcident)“.[8]

Jinými slovy, křesťanská ontologie, tedy ontologie lásky – tj. trinitární ontologie – musí být dynamickou a vztahovou ontologií. Prvořadost vztahů by ale neměla vést k eliminaci substance.[9] Toto prvenství bychom měli spíše chápat jako podstatný aspekt některých vztahů. Tímto způsobem jsme schopni opravdu ukázat, že skutečnost našeho bytí ve vztazích je nezbytná pro uskutečnění samotné přirozenosti substance. „Vše naplňuje svoji identitu a uskutečňuje svoji svébytnost tím, že vstupuje do své vztahovosti, vystupuje nad sebe sama, přijímá sebe sama prostřednictvím svého sebe-darování, vstupuje do svých vztahů k druhým a existuje pro druhé.“[10]

Piero Coda a Giulio Maspero

Myšlenka trinitární ontologie se stala velmi populární v Itálii, zvláště mezi členy hnutí Fokoláre. Chiara Lubichová často poukazovala na praktické dopady vyplývající z nauky o Nejsvětější Trojici.[11] Univerzitní institut Sophia v Lopinu, zřízený Lubichovou, byl jedním z míst, v nichž byl Hemmerleho program rozvíjen. Piero Coda byl po dlouhou dobu rektorem institutu. Pokud je mi známo, Coda je jediným oficiálním profesorem trinitární ontologie na světě. Je také autorem mnoha teologických prací zabývajících se Trojicí, stejně jako řady důležitých textů věnovaných trinitární ontologii.[12] Rámec trinitární ontologie byl v jeho díle významně obohacen, zvláště skrze myšlení Antonia Rosminiho, Sergeje Bulgakova a Pavla Florenského.

Coda definuje trinitární ontologii jednoduše jako pohled na svět z perspektivy Nejsvětější Trojice. Slovo ontologie podle jeho vysvětlení znamená „udílení slova bytí, tedy skutečnosti, v níž jsme, aby mohlo žít a setkávat se“ a slovo „trinitární“ je vztažené ke „světlu, z kterého a v kterém můžeme vidět, vykládat a žít s touto realitou“.[13] Toto světlo je skutečností Nejsvětější Trojice zjevené ve Vtělení a dostupné ve společenství Církve. Coda rozlišuje širší a užší smysl trinitární ontologie. V širším významu jde o „o každý výklad skutečnosti, který explicite nebo implicete vychází z místa, do něhož nás přivádí Kristus“.[14] V užším významu jde o výklad, který „bere v potaz striktně ontologický význam.“[15] V obou těchto významech zahrnuje výchozí bod trinitární ontologie pojmy, které teologové starověku propracovali pro popis Nejsvětější Trojice, jako kupříkladu „subsistence, vědění, láska, vztah, osoba, svoboda, stvoření, jednota, perichoresis a komunikace“.[16]

Dalším důležitým italským centrem pro bádání v oblasti trinitární ontologie je výzkumná skupina relační ontologie působící na Papežské univerzitě Svatého kříže. Vedoucí této skupiny, profesor Giulio Maspero, realizuje ve svém díle působivý projekt rekonstrukce patristické trinitární ontologie, zvláště v myšlení Řehoře z Nyssy. Maspero definuje trinitární ontologii „nejen jako ontologii Trojice, ale také jako ontologii z Trojice, to znamená, uvažování o bytí stvořeného světa ve světle, které vychází z Trojičního zjevení“.[17] Základem pro trojiční ontologii je zde teologická nauka o Nejsvětější Trojici.

Z tohoto důvodu se tolik nesoustředí na odůvodnění pojmů, jako jsou osoba nebo vztah. Spíše je předpokládá a užívá jich k vysvětlení stvořené skutečnosti. Církevní otcové, a zvláště Řehoř Nysský, představili zásadní přehodnocení klasické metafyziky. Rozdíl mezi osobami Nejsvětější Trojice měl být pouze vztahový. „Otec, Syn a Duch jsou proto stejnou věcí, Bohem, ale jeden není druhým, protože jsou odlišeni vztahy inherentně vyjádřenými jejich vlastními jmény.“[18] Pokud rozumíme kategorii vztahu tímto způsobem, získává tak zcela nové postavení. Podle Maspera, „není pouhým akcidentem, ale subsistuje v jedinečné, nestvořené a zcela božské substanci“.[19] Takováto změna postavení vztahu byla „autentickou ontologickou inovací“,[20] která na základě analogie mezi Bohem a světem zásadním způsobem ovlivnila způsob našeho porozumění celku skutečnosti. Výsledkem tohoto nového výkladu světa bylo přehodnocení klasické řecké metafyziky založené na „zahrnutí vztahu jako spoluprincipu bytí, spolu se substancí, neoddělitelně od ní, a to až do té míry, že ji podstatně určuje“.[21]

John Milbank

Jeden z posledních pokusů o rozvinutí trinitární ontologie podnikl nedávno John Milbank. V příspěvku předneseném na konferenci New Trinitarian Ontologies v Cambridgi v roce 2019 se přímo odkazoval na Hemerleho program a jeho pokračování v díle Cody a Maspera. Na rozdíl od nich ale Milbank situuje trinitární ontologii do nového kontextu autorů, jakými jsou Henri Bergson, Alfred North Whitehead a především Francis Herbert Bradley. Milbank nejprve rozlišuje tři významy trinitární ontologie. Za prvé ji můžeme rozumět jako metafyzice samotné Nejsvětější Trojice, za druhé jako teorii vztahů mezi Trojicí a světem a za třetí jako studiu stvoření v perspektivě nejsvětější Trojice.[22] V třetím, nejvlastnějším významu, je trinitární ontologie podle Milbanka, který se zde jasně odkazuje na Hemmerleho, „novým promýšlením Bytí jako takového neboli ontologií v adekvátních křesťanských, což znamená trinitárních, pojmech“.[23]

Milbank zprvu rozvíjí myšlenku trinitární ontologie v podobném směru jako Coda nebo Maspero. Milbank říká, že „trinitární přehodnocení ontologických kategorií“ sestává ze „zdůraznění události, pohybu, vztahu, osobovosti spolu s respektem ke zděděné přednosti substance“.[24] Poté ale přivádí do trinitární ontologii relativně nový důraz, když ukazuje její radikálně apofatické nebo dokonce iracionální důsledky. Přestože se apofatické motivy objevují u téměř všech autorů, nikdy nehrály tak zásadní roli a nevedly do takových krajností jako v tomto případě.[25] Milbank si všímá skutečnosti, že hlavní kategorie trinitární teologie jsou v základu kontradiktorní, konfliktní, nebo, jeho vlastními slovy, „aporetické“:

[V trinitární teologii] máme pozitivní aporie jednoho jako tří, substantivního vztahu, osoby přeskakující podle perspektivy jako fyzikální kvantum mezi osobou a esenci, pohybů, které jsou pohyby, ale přitom vždy již byly provedeny, a naplněných aktů, které neruší absolutní potenci.[26]

Milbank přebírá všechny tyto rafinované koncepty, vytvořené v průběhu staletí křesťanskými mysliteli a v současnosti pečlivě analyzované filozofy náboženství, jako pouhé vyjádření bezmocnosti lidského myšlení tváří v tvář Tajemství. Pokud je ale Nejsvětější Trojice kontradiktorní, musí být kontradiktorní i svět, alespoň pokud je analogický s Trojicí. „Stvoření je obrazem Trojice,“ říká Milbank, „protože obojí přesahuje hranice formální logiky.“[27]

Vztahovost a aporetičnost, dvě zásadní myšlenky Milbankovy trinitární ontologie, se setkávají v tezi o nekonzistentnosti samotného pojmu vztahu. „Pokud je substanciální vztah v Bohu paradoxní, pak to samé platí o vztazích jako takových.“[28] V tomto ohledu získává trinitární ontologie neočekávanou podporu od britského neo-hegeliánského filozofa Bradleyho, autora slavného argumentu o kontradiktornosti pojmu vztahu.[29] Zatímco Bradley dochází k závěru, že vztahy jsou pouhým jevy, zatímco ve skutečnosti existuje pouze nedělitelné Absolutno, Milbank naopak nadšeně přijímá protiklady jako vestigia trinitatis.

Nedokončená práce

Přestože od publikovaní Hemmerleho manifestu již uběhlo několik desetiletí, zdá se, že práce na trinitární ontologii stále probíhají a ještě nejsou dokončeny. Coda se jednoznačně zajímá mnohem více o trinitární ontologii v širším významu. Nepokouší se rozvinout ontologii ve vlastním smyslu slova. Kupříkladu zdůrazňuje, že „v trinitární ontologii se má na subjekt nahlížet skrze trinitární gramatiku, která mu uděluje vztahovou dynamiku“,[30] ale přitom nenabízí žádnou hlubší analýzu toho, jak se k sobě vztahují klíčové kategorie substance a vztahu. Maspero je zřetelně blíže k trinitární ontologii v užším významu, když usiluje o analýzu základních kategorií bytí. Jeho názory jsou ale formulovány zásadně historickým, a nikoliv systematickým způsobem. Neklade si například fundamentálně ontologickou otázku po vztahu kategorií substance a vztahu.

Naopak Milbank jde dále v systematické analýze striktně ontologického významu vztahu. Způsobem, jenž je pro něj typický, se nespokojuje s historickým výkladem, ale rozvíjí v dialogu s rozličnými mysliteli myšlenku relační ontologie. Domnívám se nicméně, že ve své kritice racionality zachází příliš daleko. Trinitární ontologie byla zamýšlena jako pohled na svět ve světle Nejsvětější Trojice. Avšak ukázalo se, že toto světlo je paradoxně apofatickou temnotou. Navíc můžeme pochybovat, zda jde o skutečně apofatický přístup, protože negativní teologie pouze zpochybňuje zákon o vyloučení třetího (a dvojitý zápor), zatímco Milbank vyzývá k odmítnutí samotné zásady sporu.[31] Přijetí reálných logických kontradikcí v dogmatice nejen popírá staletou tradici, ale vede také k zničujícím důsledkům jak ve filozofii, tak v teologii. Pokud bychom na tuto pozici přistoupili, jak bychom potom mohli hájit základní Balthasarovu tezi, že „formální logika stvoření je ukotvená v Trojici a Trojicí formovaná“.

Předkládaný text původně vyšel v internetovém magazínu Church Life Journal.  Je výňatkem z delší eseje Dogmatics and Metaphysics: Methodological Aspects of the Metaphysics of the Trinity and Trinitarian Ontology, která vyjde v knize Dogma and Method: Introduction to Interdisciplinary Reasearch in Dogmatic Theology (ed. Robert J. Woźniak, ROR Studies Series, Roma: Edizioni Università della Santa Croce, 2021.

Paweł Rojek je filozof, sociolog a profesor na Filozofickém ústavu Jagelonské univerzity v Krakově. Působil jako šéfredaktor časopisu Pressje. Svou akademickou i novinářskou práci zaměřuje na metafyziku, kulturní antropologii a ruskou filozofii. 

Z angličtiny přeložil Petr Macek