Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: archiv autora
Zima. Jeden z prvních dnů, kdy už laskavé babí léto nemohlo dál. Vítr se prohání krajinou a bere s sebou všechno, co nás ještě spojovalo s létem. Mizí barvy, spadané listí vytváří mezi domy moře v tropické bouři. Kdo může, ten se schová. Srnky, sýkorky, zajíci i lidé. Narychlo se do skříní ukládá letní oblečení. Šála, čepice, rukavice, teplé boty. To všechno dnes stačí ke štěstí. Teď, ještě o něco víc než dřív, si připomeneš, že vracet se domů, do místa, které hřeje a kde tě čekají tvoji milí, je jedna z největších milostí. Je zima. Hledáme náruč, která by nás objala. Teplo lidských dlaní, horkost lidského těla, něhu lidských doteků. To je modlitba těchto dní.
Byl jsem požádán, abych přednesl k Dušičkám krátkou řeč s četbou básní. Hřbitov na kopci nad městem a pak, krajina otevřená k horám. Lidé zabalení v zimních šatech míří za těmi, kteří je předešli do božího království. Chvátají. Jejich tváře jsou tiché a soustředěné. Najít hrob, poklidit, stokrát se pokusit zapálit svíčku, zašeptat pár slov modlitby, kterou vítr bere z úst dřív, než dozní poslední slabika. Prosebné amen – staň se – věřím se říká už bezhlasně. Lidem se chce domů. Vzpomínat, být v bezpečí, v dočasné jistotě, že z nich vítr nevytřese duši a že budou moci dál dělat to, co mají rádi. Milovat se, jezdit na kole, hrát si, tvořit, pracovat, snít. Než se dostanu ke slovu, je mi taková zima, že tak tak držím v ruce Reynkovy Rybí šupiny. Řečníci toho odpoledne mluví krásně. Po čtvrt hodině jsem u konce i já. Verše petrkovského světce letí mezi náhrobky k lesům. Právě tam je zachytí andělé a předají dál, až se tobě, až se mně, jednou zjeví.
Dušičková slavnost pomalu vrcholí. Třesu se zimou. Do auta, jímž jsem zbaběle přijel, odnáším knihy a deštník, který bych beztak ani nezvládl otevřít. A pak se to stane. Jedna z posluchaček si svléká svůj teplý šál a dává mi ho kolem krku. Teplá látka s třásněmi připomíná židovský talit, modlitební plášť, a já, teolog laik, jenž se třese zimou jako oslík pasoucí se na bodlácích, si připadám jako zbožný cádik. Jenže o mne tu vůbec nejde. Byl jsem jen prostředníkem něčeho, na co lidé musí přijít zase sami. Že živí jsou spojeni s těmi, kteří tu už nejsou, a že smrt a umírání tu nejsou jen pro toho, kdo odevzdává svůj život věčné lásce, ale že tu jsou také pro nás, pro živé. Jestli nás nepromění ani poslední chvíle našich blízkých, pak nás nepromění už vůbec nic.
Tohle očím neviditelné znamení mezilidské pomoci je to, co společnost a církev potřebují nejvíce. Sebemenší doteky lidskosti, ochotu nabídnout se pro druhé, potřebu pomoci tomu, kdo se třese zimou, má hlad, je mu úzko. V té laskavé neznámé ženě se zjevil sám Bůh. Nestačilo by tisíc kázání a tisíc univerzitních kolokvií, aby se čistěji projevilo, o co jde v životě především. Láska a skutky milosrdenství mají největší hodnotu tam, kde se dějí nespatřené, bez nároku na pochvalu a ocenění davů. Ve světě, který občas není fér, a ve společnosti, která se znovu přiklání k ismům, jsou tyhle důkazy lidského souručenství jako živá voda. O co víc by měly být zřetelné mezi přáteli, milenci, partnery a manžely. Nebraňme se jim, rozdávejme, naučme se je přijímat. Buďme lidmi doteků. Nebraňme se lásce. Opatrujme ji. Hýčkejme. Chraňme ji před větrem, deštěm a zimou.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
