Seznamka
Vizuál baletu Romeo a Julie
Autor: www.narodni-divadlo.cz
Nová verze slavného baletního titulu choreografa Petra Zusky vytvořená v duchu neoklasické taneční estetiky, k němuž se zejména čeští tvůrci a diváci rádi vracejí. Balet Romeo a Julie měl svou světovou premiéru 30. prosince 1938 právě v Čechách, v Národním divadle v Brně. Romeo a Julie patří vždy k velmi úspěšným inscenacím a jeho uvádění na scénách Národního divadla v Praze má svoji tradici. Tančí sólisté, soubor Baletu Národního divadla a děti z Baletní přípravky ND.
Příběh Romea a Julie se v podání baletu Národního divadla nezastavuje u linie zamilované dvojice, ale akcentem na postavu královny Mab a otce Lorenza odkazuje na zasutější vrstvu polarity každého činu.
Choreograf Petr Zuska tak stočil divákův pohled z bezvýhradného opojení láskou na tíži odpovědnosti za rozhodnutí, které lásce sice otevírá dveře, nicméně není schopno dohlédnout všechny následky.
Představení pracuje velmi nuancovaně s různými odstíny polarity. Kromě Mab a Lorenza ztělesňujících protiklad světla a tmy, ženy a muže, emotivnosti a racionálna, se dvojpólovost přenáší i na explicitnější rovinu. Maska, jíž si na začátku postavy jen zakrývají tvář, se postupně stane jejich integrální součástí; škraboška na dřevě se promění v oboustrannou masku, již si tanečníci nasazují na hlavu. Skrytost vyzývající k odhalení není statická, ale v průběhu celé hry se i ona pohybuje prostorem, když je maska mnohokrát předávána, odhazována a na scénu následně znovu navracena.
Zatímco Lorenzo jednotlivé postavy přivádí na scénu, do děje, k sobě, Mab je odvádí a zaplétá. Když se zdá, že kněz ve svých rukou drží časoprostorovou síť, Mab bez skrupulí zastaví děj a vytrhne postavu z jejího prožívání světa v souvislostech. Na místo něj ji uvede do dynamického stavu zvláštní bdělosti, jež jí buď otevírá oči pro detail, k němuž byla slepá – v případě setkání Romea a Julie –, nebo předesílá její smrt – jak je tomu u Tybalta nebo Merkuzia.
Otci Lorenzovi je, zdá se, podobná schopnost odepřena. Přivádí ke spojení druhé, když posvěcuje vztah Romea a Julie, nicméně sám ke sjednocení přístup nemá. K překročení na území královny Mab, do prostoru náhody, emotivnosti, potencialit, u něj nedojde. Jako by mu cosi bránilo odpoutat se od daného řádu a vstoupit na půdu nepředvídatelnosti. Brána se mu vždy uzavře a on zůstane stát těsně před ní. Právě tehdy jsme svědky jeho úzkostí, kdy zůstává na scéně sám a svádí největší boje. Ve chvíli, kdy se kostelní lavice vyklidí, zpovědnice utichnou, milenci spolu odejdou, zůstává tíživá přítomnost rozhodnutí k samotě. Strach vyvolává napětí, které se následně klokotem přelévá v dusivou smířenost.
Jiskření probíhající na hranici dvou světů vytváří obdobně ambivalentní momenty totálního naplnění i vyprázdnění. Bezprostředně po nádherné balkonové scéně předesílají Romeo Ondřeje Vinkláta a Julie Aliny Nanu – na nepatrný okamžik vytrženi – tragický závěr. Dvojí realita, tentokrát vypůjčené hamletovské divadlo na divadle, invenčním způsobem pozvedá pohled nad přítomnou chvíli a v dětech ztvárňujících ve zkratce celý příběh nechává Monteky i Kapulety sledovat příští běh věcí.
Specifikum linky vyprávěné fantastickou královnou Mab Nikoly Márové a Lorenzem Giovanniho Rotola leží podle mého názoru v nikdy nedokončeném dialogu mezi řádným a mimořádným. Ani momentální pevné svírání otěží totiž nezaručuje budoucí dohled na situaci. Královna Mab pak sama vystupuje coby princip oné proměny, totiž nepodmíněnosti, neboť uvádí celou scénu do stavu ztišení tak, jak ona chce, a tehdy, kdy ona chce. Řádné se před divákem i v něm samém prolíná s mimořádným, a přirozenou lehkostí jej tak zve k prolomení krusty vlastnění, pod níž tepe život.
