Seznamka
Josef Beránek
Autor: Archiv autora
Až se za pár dní otevřou dveře volebních místností, půjdu volit nový Evropský parlament. A vyberu někoho z těch, kdo chtějí tvořit společnou Evropu.
Evropa je můj domov. Uvědomil jsem si to, když nás - čtyři studenty - roku 1989 pozvali dva Belgičané do Belgie, abychom zblízka viděli, jak ta Evropa za Železnou oponou funguje. Mysleli jsme, že nás pozvala nějaká nadace nebo nějaká studentská organizace, ale ukázalo se, že nás pozvaly právě dvě belgické rodiny s dalšími přáteli. Čtrnáct dní nám ukazovali život ve svobodné zemi včetně univerzit, nemocnic, vězení… Navštívili jsme výuku dějepisu a angličtiny, místního faráře, podnikatele, učitele hudby i programátora. A po večerech jsme se procházeli venku po čistých dlážděných chodnících a dýchali vánek svobody. Až později, když jsem studoval v Bruselu žurnalistiku, jsem si uvědomil, že tohle je společná Evropa. Ne monstrózní budovy v evropské čtvrti okolo náměstí Roberta Schumana, ale lidé otevřeného srdce. Lidé, kteří sami spontánně na vlastní náklady pozvou lidi ze sousedních zemí, aby jim ukázali, jak žijí a co je jim drahé. Na téhle otevřenosti, odvaze a chuti se dorozumět stojí Evropa.
Jiným výrazem toho, že jádrem evropské spolupráce je vědomí sounáležitosti, je Schengenská dohoda. Nikoho ani ve snu nenapadlo, že její podpis nakonec bude tak hladký a nekonfliktní. Proč by také měl být konfliktní, pokud Evropané v sobě naleznou dostatečnou důvěru v sousedy a odvahu věřit jejich bezpečnostním složkám jako vlastním.
Od chvíle té první návštěvy a posléze studia v Belgii se mnohé změnilo. Administrativní aparát Unie se v souvislosti s dalšími dojednanými smlouvami rozrostl a profesionalizoval. Mohutné budovy a vstupní kontroly jako by odrážely neústupnost a moc evropských úředníků. A možná jen díky těm prvním zkušenostem (tehdy v roce 1993 ještě bývaly u vstupu do evropských úřadů jen klasické recepce), nedám ani dnes na první dojem a zdání mocné převahy.
Rozumím obavám mnohých křesťanů, kteří kritizují některé rezoluce Evropského parlamentu či důvodové zprávy a návrhy úředníků Komise, byť si nejsem jist, zda stejné rozhořčení věnují i podobným dokumentům na národní úrovni. A nezapomeňme, že Evropský parlament se vícekrát zastal perzekvovaných křesťanů a mnozí, kdo chtěli nosit na krku křížek navzdory přání zaměstnavatele, našli zastání právě u Evropského soudu.
Zdá se mi ale ještě důležitější porozumět jiné věci: Evropa stojí na spravedlnosti, na důvěře v právo a v právní stát, naopak nedůvěřuje principu vlády založené na důvěře v mocné lídry, kteří svým věrným dokáží zajistit ochranu. Taková důvěra v právo, oproti spoléhání se na moc a násilí, není samozřejmá. V posledku je založená na důvěře v Boží spravedlnost. Není náhodou, že pět z šesti architektů poválečné Evropy, resp. signatářů Římské smlouvy, byli křesťanští demokraté a i v dalších letech stáli v čele Komise i Parlamentu často křesťanští demokraté či křesťané. Však také novináři i někteří politici od počátku Schumanovi jeho katolické přesvědčení vyčítali: Zvýhodňuje Adenauera dokonce na úkor Francouzů. Schuman musí pryč z úřadu!“ Nebo kritizovali církev, že „vytvořila triumvirát Schuman-Adenauer-de Gasperi, aby podřídila naši zahraniční politiku klerikální alianci…“.
A přece se společná Evropa neobejde bez bytostně křesťanského pojetí občanské sounáležitosti a solidarity. Budeme-li totiž spoléhat na modelování ekonomické výhodnosti, vždycky se najde dost důvodů pro, ale také dost důvodů proti. Euro? Společná armáda? Ochrana vnějších hranic? Druhá komora Evropského parlamentu zastupující členské země? Jsme pro, ale… chceme výjimku… chceme záruku… Normální občané o takovou taškařici nutně jednoho dne ztratí zájem. Zvláště, když je budou politici, obhajující svoji národní pozici, krmit neustálou kritikou „neschopného Bruselu“.
Zvláštní je, kolik europoslanců, analytiků a novinářů pracujících v Bruselu postupně změnilo svůj, často kritický, postoj k Evropské unii a jejímu aparátu. Mezi jinými například významný rakouský spisovatel Robert Menasse, jehož těžko někdo může vinit z toho, že by byl poplatný Bruselu. A právě Menasse ve svém eseji Evropský systém poukazuje na to, že slabinou architektury evropských institucí není skutečnost, že členové Komise nejsou voleni (koneckonců voleni nejsou ani např. členové národních vlád), ani to, že Evropský parlament nemá zákonodárnou iniciativu (rozhlédneme-li se po světě, ukáže se, že vyvážené a fungující modely mohou být různé). Kritickým momentem je podle Menasseho rozhodování Evropské rady: „Šéfové vlád, kteří Evropskou radu tvoří, byli jako čelní kandidáti při volbách do národních parlamentů zvoleni v jednotlivých státech, ale žádný volič se nerozhodoval podle toho, který z národních kandidátů se dokáže nejlépe rozhodovat na supranacionální úrovni. Naopak: na tyto lidi byly delegovány národní zájmy, tedy na lidi, od nichž se očekává, že budou hájit pouze ty a právě jen ty. Říkat, že zvolení představitelé národních zájmů jsou automaticky legitimizováni i k tomu, aby v okamžiku, kdy odletí do Bruselu, jako zázrakem zároveň vystupovali jako představitelé supranacionálního rozumu, je – obezřetně řečeno – dobromyslná teorie. V popředí demagogicky hrají roli zájmy voličů v národních státech, v pozadí mocně figurují zájmy národních ekonomických elit; o zájmech se jedná a ty pak vedou k surreálným, krátkozrakým rozhodnutím, z nichž obratem ruky povstávají nové problémy, k jejichž řešení se Evropská rada opět schází…“ Zažili jsme to během ekonomické krize, během migrační krize a na dveře nám klepe krize legitimity evropských institucí jako takových, kterou mnozí kandidáti do Evropského parlamentu hrozí rozdmýchat.
Pod tlakem módní kritiky EU všichni kandidáti svorně volají po změnách. Kolik z nich ale má vhled do skutečného jádra otázky legitimity integračního procesu? „Problémem EU je, že co se týče supranacionálních řešení, má příliš málo kompetencí, a ne příliš mnoho, a vinu mají ti, koho smíme volit: národní vlády,“ píše Menasse. „ To pravé drama EU je, že právní stav a racionalitu nakonec reprezentují úředníci, ale „demokracii“ reprezentují ti, kdo musejí rozumná řešení hatit, aby vůbec mohli získat demokratickou legitimitu.“
Toto napětí mezi národními vládami navzájem a Komisí provází evropskou integraci od počátku. „Národnímu zájmu nesloužíme,“ reagoval na podobné dotazy Robert Schuman, „úzkostlivým nebo sobeckým uzavíráním se vůči okolí, nýbrž přátelským porozuměním a co nejširší spoluprací s jinými. Nezávislost se čím dál víc stává pojmovou fikcí, která je vytěsňována ,zákonem solidarity’.“ Protože solidarita, jak ukazuje pohled do historie, je nakonec tou silou, která otvírá budoucnost.
Tomuto paradoxu ale není snadné porozumět, ani mezi křesťany. Dominikán Timothy Radcliffe v knize Proč být křesťan poznamenal, že často dlužíme sami sobě i druhým víc odvahy. „Se strachem bojujeme tím, že odmítáme izolaci a budujeme společenství. Odvaha nemůže být sobecká ani osamělá.“ Platí to podle něj v církvi stejně jako ve společnosti.
Volme do Evropského parlamentu kandidáty, kteří mají dostatek odvahy vidět za horizont vlastních zájmů i dostatek pokory a respektu k tomu, čeho se podařilo dosáhnout na národní úrovni i na té evropské v zájmu všech občanů, jejich lidské důstojnosti a svobody. Volme kandidáty, kteří mají vnitřně blízko k oné spontánní sousedské Evropě.
Autor vystudoval žurnalistiku, dlouhodobě se věnuje evropským fondům.
