Seznamka
Z nástupu staré dámy do karantény v postsocialistickém penzionu
Autor: archiv autora
Starší dáma pomalu stoupá po schodech. V jedné ruce se opírá o hůlku a ve druhé táhne těžké zavazadlo. Na její výstup z bezpečné vzdálenosti dohlížejí přítomní policisté, kteří jí podle vlastních slov nemohou pomoci. Dáma totiž právě přišla z obávané Itálie a jako potencionální přenašečka koronaviru se nesmí nikoho dotknout a sama se musí se svými věcmi dostat z autobusu do povinné izolace ve státním zařízení. Se zavazadlem jí pak naštěstí pomůže další repatriantka, která s ní strávila cestu z Itálie do své domovské země; na Slovensko.
Kvůli pandemii koronaviru byly zrušeny mezinárodní spoje mezi Itálii a dalšími zeměmi, přičemž bylo vypraveno několik speciálních autobusů pro návrat repatriantů z Itálie na Slovensko. Jeden z nich vyrazil začátkem května po téměř prázdných silnicích. Když dojel na hranice s Rakouskem, pasažérům zkontrolovala teplotu vojenská hlídka a pak se opět jelo nerušeně dál. Řidič cestujícím řekl, že krizový štáb nás umístil do karantény v hotelu v krásné Demänovské dolině nedaleko Vysokých Tater. Po chvíli ale hlásil, že musíme jet až na východ do Košic, čili skoro na druhý konec republiky. V autobuse zavládlo rozhořčení, jelikož se tak cesta prodloužila bezmála o šest hodin. Kromě toho se každý musel 72 hodin před příchodem na hranice zaregistrovat také proto, aby se dostal do karantény co nejblíže ke svému bydlišti. Drtivá většina lidí v autobuse však nebydlela ani v Košicích, ani na východě.
„Třikrát jsem tu paní přemlouval, ale nedalo se jinak, je mi to líto, jedeme do Košic,“ oznámil řidič. Na hranici se Slovenskem vysadili těhotnou ženu, přičemž nejbližší a jediná zastávka pak byla na benzínové stanici v Žilině, odkud pocházeli někteří repatrianti.
„Jenom přejdu po této polní stezce a za 15 minut jsem doma,“ řekla smutně jedna repatriantka dívajíc se přes pole, které jí dělilo od jejího domu ve městě. Na návrat však musela stejně jako ostatní čekat alespoň týden.
Ze Žiliny na severu se jelo přes půlku Slovenska s policejním doprovodem se zapnutým majákem, jako by autobus byl vládní „speciál". Policejní budova, do které nás, italské repatrianty, umístili, pamatuje nejlepší léta socialismu zvenku i zevnitř. Mimoto i tím, že nemá zaveden internet ani wifi. U popelnic před barákem byl vyhozený záchod a kdo ví, co jiného, co není vidět. Ženy v buňce naproti říkaly, že jejich záchod se celý hýbe a možná také každou chvíli skončí na smetišti. Instrukce, jak se chovat před ubytováním a o výstupu z autobusu, se přitom nesmyslně nacházely uvnitř pokojů, když už všichni měli tuto fázi za sebou.
Někteří lidé měli speciální zdravotní omezení a nemohli jíst bílé pečivo, proto tuto informaci na začátku hlásili na recepci.
„Vy jste celiatik?“ zeptali se na recepci.
„Ne, jenom nemůžu bíle pečivo.“
„Aha, tak jo, uvidíme, co se dá dělat.“
Jiní nemohli konzumovat maso nebo cukr, ale občas se stalo, že jim ho přinesli. Když pak volali na recepci, proč se tak stalo, řekli jim, že chybu udělali v kuchyni, a mohou kuchařům připomenout, ať to znovu nedělají, nicméně raději nikoho dále nepřepojovali.
Hned v první den nám řekli, že ručníky nedávají, jelikož jsou to osobní věci. Po několika dnech, po opakovaných žádostech, je již bez problémů přivezli a také více mýdel, jelikož předtím bylo na buňce jenom jedno.
Zvláštností rovněž byla oficiální komunikace přes telefon na buňce, volat mohli jenom z recepce, přičemž až po několika dnech zařízení „opravili“ a dalo se volat i z buňky na recepci. Někteří repatrianti přitom měli okna na přední straně budovy a až do opravy telefonu komunikovali s policisty a zdravotníky, kteří se právě nacházeli před hlavním vchodem, voláním z oken.
Své zděšení neskrýval repatriant Jakub: „Po 24 hodinách cesty Řím-Košice mě čekalo mnoho nepříjemných překvapení. Po dvou hodinách čekání v autobuse a po registraci jsem se ocitl na buňce s dalšími čtyřmi muži a měli jsme jenom jednu sprchu a záchod. Zmocnily se mě pochyby: vždyť to vlastně není žádná karanténa a riskujeme tady naše zdraví. Nebylo možné dodržet vzdálenosti. Navíc na pokojích a chodbě byly pavučiny, černé záclony, zničené a prohnilé linoleum, plíseň po stěnách, špinavé polštáře.“
O svém pobytu ještě během karantény povykládal bulváru, který jeho zkušenost publikoval pod názvem „VIDEO: Slováci V KARANTÉNE: Na toto chceme čím skôr zabudnúť!“ Když si opakovaně stěžoval, přišli za ním nahoru, jelikož z buňky se nesmí vycházet, a jeden z těch, kteří měli dozor, mu řekl: „Článek jsme četli, ale mohl jste alespoň uvést pravdu.“
„Tak co tam nebylo pravdivé?“
„V pořádku, neříkám, že tam jsou jenom lži, ale co se týče úklidu, to měla na starosti uklízecí firma…“
„Žádná tady nebyla. Podívejte se sami na špínu a pavučiny. Vidíte?“
Další spolubydlící z buňky moc nemluvil, ale výmluvné bylo jeho tričko s nápisem „JBMNT“. Z Itálie si přinesl silný reproduktor a přes otevřené okno pouštěl písničky s vulgárním nebo nelichotivým obsahem v souvislosti s policií. Právě tuto budovu určenou pro karanténu hlídalo celkem dost policistů i kadetů.
Dvakrát jsem přitom v noci žádal policisty, aby vypnuli nastartovaný motor v autě před budovou a aby se službu konající lidé v přízemí uklidnili, neboť dělali rámus a nedalo se spát.
„Je tady špína! Hanba!“ křičeli jednou z vedlejšího pokoje. Přítomný zdravotník jim vysvětlil, že pomáhá jako dobrovolník a žádné peníze za to nedostává. Udělal to, co mohl, a o hygienických stížnostech prý informoval své nadřízené, víc nebylo v jeho moci.
Alergik na husí peří na buňce pak musel několik dní čekat na prádlo bez tohoto alergenu a zatím překonával alergické reakce pomocí léků, které mu pro jistotu podávali. Jiný muž na druhé straně budovy měl větší problémy, protože pro něj musela přijet sanitka a domů ho pak pustili dříve.
„V hlavě se mi objevovaly nápady, jak zapálit záclony, pustit vodu v naší ucpané sprše, vyhodit nábytek, odpadky a výkaly ven z okna. Nic jsem pak neudělal, ale hněv a beznaděj byly silnější než trpělivost a slušné chování. Byl jsem v situaci, jakou si málokdo umí představit,“ přiznává Jakub. Další spolubydlící si krátili čas kouřením na balkonu, máváním na kolemjdoucí a voláním na různé úřady se žádostí o pomoc a více informací. Jelikož někteří si již zvykli na italský způsob života, objednávali si kávu a pizzu od donáškové služby, i když ta byla oficiálně zakázána.
Komunikační šum se týkal také testů a propuštění ze státní do domácí karantény v celkové době 14 dnů. V první den mi řekli, že pátý den nás všechny pustí domů, ale další repatriant si stěžoval, že na konzulátu v Itálii mu řekli, že státní karanténa bude trvat jenom 2-3 dny. Testy na koronavirus však vykonali až 6. den a domů nás pustili 7. den, kdy ohlásili výsledky. Pozitivní bylo, že nikdo z nás nebyl pozitivní. Pak konečně pokračovala domácí karanténa.
Podmínky v jednotlivých zařízeních však byly různé po celé republice a také ve světe. Britský list The Economist v posledním dubnovém vydání píše, že na Novém Zélandu vláda nařídila 14 dní karantény v monitorovaných hotelech, což je hodno závisti. Týdeník také připomněl, že Turkmenistán, který oficiálně nenahlásil žádný případ koronaviru, v některých případech posílal své repatrianty do stanů na poušť. To je zdánlivě horší než na Slovensku, nicméně The Economist neinformoval, v jakých podmínkách tam lidé žijí. Je zřejmé, že zmínění repatrianti z Itálie již chtějí na svou zkušenost čím dříve tím lépe zapomenout v duchu nápisu „JBMNT“.
