Evangelia nám líčí postavu Jana velmi plasticky – neohrožený hlasatel slova, které ještě není vidět, člověk pokory, sebezáporu, ale také bezpochyby charismatický učitel a člověk hluboké kontemplace. Bylo-li na počátku slovo, pak Jan se sice nestal tím slovem, ale světlem, které na něj ukazuje.

Bylo by dost možná obtížné hledat v evangeliích osobu, na kterou se mimo Ježíše tak soustředí děj jako na právě na Jana. Již od samého počátku jeho života je zdůrazňována mimořádnost jeho osoby, není jedním z učedníků, ale služebníkem, který připravuje cestu. Do značné míry skrytě a nenápadně, pečlivou prací na vyváření klimatu pokání. Přináší do Izraele zásadní myšlenku obrácení a dává tak systematickou prací Ježíšovi prostor pro to, aby mohl zazářit. Stejně jako si nedovedeme představit život Krista bez Marie, je nepostradatelný také Jan – typický dělník Boží. Nenápadný, silný a na nic si nestěžující.

Přesto je to právě on, který ve vězení místo statečné mučednické rozhodnosti má pochybnosti – „byl to opravdu Mesiáš, ten podivný Ježíš z Galileje?“ Můžeme se jen domnívat, zda zemřel v pevném přesvědčení nebo v rozvrácené pochybnosti. Přesto je zde vidět, že pochybnost je něco, co patří k životu křesťana. Člověk, který se plně nasadí pro službu slova a hlásání pokání, ten který se nedívá na vlastní prospěch, najednou zažívá vlastní krizi. Vše, jak se zdá, končí fiaskem – jeho učedníci jsou téměř všichni pryč, on čeká na smrt a nemůže dělat nic. Najednou zde není viditelný úspěch, ale naprostá blamáž všeho. Je to okamžik, kdy si člověk musí uvědomit, že nic není větší než Boží milosrdenství. Pokud tuto krizi překoná, může v něm růst Boží transcendence, aby s Pavlem mohl říci, že už nežije on, ale žije v něm Kristus.

Mnoho lidí pohoršily pochybnosti a hluboké krize Matky Terezy, ale jsou to právě ony, které ukazují, že svojí víru myslela opravdu vážně. Bez krize není cesta ke svatosti. A snad právě v otevřenosti může být Jan velkou inspirací. Nehraje si na dokonalého věřícího, ale je tím, kdo se bez studu ptá. Je člověkem hledajícím a tázajícím se v naprosté autentičnosti. On si uvědomuje vrženost svého bytí do světa a snaží se mu dát smysl díky Mesiáši.

Často se díváme na Jana jako na muže tvrdosti a pevnosti, jako na toho, kdo nedbá na své pohodlí a káže před lidmi kdykoli a o čemkoli je třeba. V tomto kontextu by ale mohlo zapadnout to, jaký vlastně život pouště je. Askeze není tvrdostí, ale branou k mystice. Skrze praxi se dochází k teorii, ke kontemplaci. Poušť je nemilosrdná tím, že se před ní člověk nikam neschová. Je to otevřené bojiště, kde on a Bůh čelí pokušení. A je to především místo hlubokého spočinutí v Bohu. Kdo nežije mysticky, nemá šanci na poušti vydržet. Jan musel být člověkem mimořádně jemným, tím, kdo vidí Boží přítomnost kolem sebe a žije z ní.

Jeho život byl neustálým „in fieri“ touhou části, člověka, fragmentu po spočinutí v celku. Toto dynamické dorůstání do Boží lásky bylo tím, co mu dávalo sílu a možnost kázat a křtít u řeky Jordánu. Byl slovem, které dorůstalo do Slova. Ač na Krista ukazoval, Kristus sám v něm rostl. Tuto paradoxní provázanost je třeba vidět. Jan je nazýván mučedníkem, a to zcela právem, právě pro toto mystické spojení.

Svátek narození Jana Křtitele je tak svátkem narození duchovního života každého z nás. Ač neutíkáme do pouště ani nechodíme po ulicích vyvolávat potřebu pokání, měli bychom žít jako on. Být fragmentem, který in fieri zažívá přítomnost celku, do kterého rosteme. Být slovem, které vstupuje do Slova. Žít krásou a stávat se tak stále podobnějším Kráse. Ono hlásání je pak jen jedním z důsledků takového života.


Autor je studentem programu Teologie na CMTF a a programu Fyzika na PřF MU.