Samozřejmě Ezau asi nikdy na prázdninách nebyl. Jestli někdo měl prázdniny, hnedle dvacet let prázdnin, tak jeho bratr Jákob. A samozřejmě ani to nebyly skutečné prázdniny, Jákob v zahraničí u strýčka Lábana neodpočíval, nýbrž dřel; nevypravil se do Mezopotámie za památkami, nýbrž otec ho tam poslal bratrovi z očí, tak trochu k ledu, tak trochu do vyhnanství. Každopádně tahle pauza - výdech, nádech, počítat do dvaceti - oběma sourozencům prospěla…

Zmiňovaný příběh o sourozeneckém sváru a smíření je dobře známý, se všemi podrobnostmi je k nalezení v biblické knize Genesis (v kapitolách 25 až 33), zde postačí jen rychlé črty. Izákovi a Rebece se narodila dvojčata, první Ezau a druhý Jákob, naprosté protiklady: jeden tátův, druhý mámin, jeden lovec, druhý domácí tip. Už v těle matky se ti dva okopávali, a tak když se první na svět vydral Ezau, druhý Jákob se brášky držel za patu, asi že se ještě ukáže. A ukázalo: Jákob nejprve od Ezaua - který se právě vracel z lovu, unavený a bez chuti diskutovat nad abstraktními pojmy, zato řádně hladový - „odkoupil“ za ešus čočkovice prvorozenecká práva. A pak mu na mamčinu radu odloudil i prvorozenecké požehnání: Zatímco Ezau pro otce Izáka po lesích chytal čerstvou pečínku, sehrál Jákob na slepého starce divadlo s falešnou zvěřinou a s kožkami na rukou, aby aspoň trochu připomínal chlupatého bratra. Lest vyšla – podvedený Izák svému druhorozenému přiřkl vůdčí postavení v rodu, chytrákovi tak ovšem skončil idylický život. Ezau zuřil, přísahal, že bratra zabije. A tak se Jákob - vybaven novým otcovským požehnáním, tentokrát úmyslným, a vyprovázen samotným Hospodinem, který se mu zjevil ve snu - vydává do daleké ciziny k Lábanovi.

Přeskočme nějakých dvacet let. Jákob se mezitím oženil, stal se dvanáctinásobným otcem, zbohatnul, a nyní se chystá s rodinou a se svými lidmi a stády zase domů. Omrzely ho věčné strýcovy úskoky, navíc Bůh sám ho volá zpět. O Ezauovi v té době nečteme nic. Nevíme, jak jemu se po ta dlouhá léta vedlo, kolik má dětí, kolik stád a čeledi a majetku, tušíme jen, že na staré křivdy se nezapomíná. A tak jde Jákob sice domů, ale také do velké nejistoty. Ta se navíc ještě zvětší, když k našim poutníkům dolehne zpráva, že Ezau jim pospíchá vstříc - a s ním čtyři sta mužů! Chce zaútočit? Naplnit dávné přísahy? Chce si vzít zpět, co mu kdysi bratr ukradl? Kdoví. Jákob se proto připravuje na všechny varianty: volá k Bohu o pomoc; lidi a zvířata rozděluje do několika táborů, své nejmilejší staví až dozadu, aby v případě střetu aspoň někdo vyvázl; a posílá Ezauovi naproti několik stád jako dar na usmířenou a s nimi vzkazy poddanosti a služebnické pokory pro „mého pána Ezaua“. Rozuzlení známe, už jsme ho naznačili. Jákobovy obavy se nenaplnily, nedošlo na zabíjení, přísahy zapadaly prachem. Když se totiž ráno Jákobova karavana setkala s Ezauovým vojem, zůstaly meče v pochvách, zato oči suché nezůstaly. Jákob vyšel před svými lidmi bratrovi vstříc, sedmeronásobnou poklonou se k němu blížil. A Ezau?! Ten se k bratrovi rozběhl, padl mu kolem krku, políbil ho; „a oba zaplakali“, vypráví Bible.

Co se to s Ezauem stalo? Proč ta změna? Zkrotil ho snad Pán Bůh, pohrozil mu ve snu? Zřejmě ne, naopak Jákob musel předchozí noci v podivném zápasu přemoci Božího bojovníka, který se mu postavil do cesty. Udělala snad na Ezaua dojem bratrova vojenská strategie? Určitě ne. Nebo snad Ezaua pohnuly bratrovy dary, stáda vyslaná předem jako oběť usmíření? Ani to ne, Ezau dary výslovně odmítá, má prý všeho dost. Anebo snad Ezau na své mstivé přísahy zapomněl ve chvíli, když se před ním Jákob klaněl tváří k zemi jako otrok (a sám sebe Ezauovým otrokem nazýval), když bratrovi přiznával vůdčí postavení v rodu a symbolicky mu tak vracel zcizené otcovo požehnání? Ani to v Bibli nečteme. Čteme jen o Jákobovi, o Jákobově proměně, o Jákobových zápasech s Bohem i s lidmi (a se sebou samým). Ezauova proměna zůstává tajemstvím! A přece právě jemu Jákob říká, že „vidět tvou tvář je jako vidět tvář Boží“. Jak je to možné? Jak se z nepřítele stal přítel, z materialistického chlapa bratr, jehož obličej nesl rysy Boží tváře? Bible nám to neprozrazuje.

Jeden faktor snad ovšem přece jen ještě zůstal ve hře: čas, oněch dvacet let prázdnin, dvacet let odloučení. Kde nezapůsobily úklony, kde nezabraly dary, kde nestačila slova, tam možná zapracoval čas. Anebo jinak: kde zapracoval čas – výdech, nádech, počítat do dvaceti – tam už poklon a darů vlastně nebylo třeba. Nepočítá zde Bible – pozitivně! – s „lidským, příliš lidským“ faktorem? Jako by některé věci nešlo uspěchat; jako by uspěchaná řešení nemusela být vždy ku prospěchu. Jako by někdy – a zvlášť ve vztahových problémech – bylo radno poodstoupit, nechat čas, ať s námi udělá své… Kdoví. Každopádně víme jen, co pro smíření udělal Jákob; co skutečně pohnulo Ezaua, nevíme: snad na něm – a na obou – zapracoval právě čas.

Přeji hezké prázdniny a skutečný oddech: nádech, výdech…

 ThLic. David Beňa je kazatelem Církve bratrské. Vyučuje na Evangelikálním teologickém semináři v Praze.