Seznamka
Václav Vokolek
Autor: Jan Vitík
Spisovateli, výtvarníku a publicistovi Václavu Vokolkovi zakrátko vyjde kniha Malé Pašije. Při té příležitosti jsme se jej zeptali na skutečnosti, které by mohly zajímat čtenáře křesťanské orientace napříč denominacemi. Vokolkův vhled do událostí Kristova Kříže a Zmrtvýchvstání je literárně i teologicky hluboký a cenný. Nemíří jen k těm, k nimž se text Janova evangelia nedostane nebo kteří ho z nějakého důvodu minou. Přichází ke všem lidem, i ke křesťanům, kteří se spolu s Ježíšem ve vrcholných hodinách jeho věčného „tvá vůle se staň“ potácejí v bolesti, strachu a neporozumění a volají o pomoc, o obejmutí, o lásku. Vokolek zasazuje svůj duchovní pohled do širšího kontextu dějin i do konkrétní krajiny, v níž se odehrávají velké příběhy, a která tak ještě připomíná krajinu ne-odkouzleného světa.
Rozhovor s Václavem Vokolkem zároveň otevírá rubriku Umění, která bude mít od nynějška na Christnetu své stálé místo.
Co vás vedlo k tomu, že jste po tolika svých vydaných knihách zaměřil svoji pozornost právě na Pašije? Promýšlel a psal jste je třicet let…
Žádnou ze svých knih jsem nepsal tak dlouho, o žádné jsem tolik nepochyboval, k žádné jsem se tak nevracel. Ptáte se, jak to bylo? Je to skutečný příběh, takže jen velice stručně…
Koncem osmdesátých let, kdy se opět započínal jeden z mých životů, jsem se odstěhoval z Prahy do mýtické krajiny se vsí Tursko, kde jsem se usadil. Všechno tu bylo nové. V Praze jsem se totiž nikdy nezabydlel, nic jsem k ní necítil, ale tady jsem byl okamžitě doma! Bývalý ostrov Tursko, to při poslední době ledové, kdy střední Čechy zalilo sladkovodní moře, byl skutečnou kulturní krajinou. Archeologové tu měli od devatenáctého století bohaté žně, na rozdíl od státního statku Rudá záře, který jsem tu ještě stihnul zažít.
Překrývalo se zde mnoho kultur. Pravděpodobně se zde rozkládala keltská nekropole s mnoha mohylami a skalnatým kopečkem, jenž se dodnes jmenuje keltsky Ers, tedy Vítěz, Vítězný. Přes Tursko vedla cesta z Levého Hradce na Budeč, nazval jsem ji První cesta kříže. Ostatně první kostel na našem území byl postaven přímo na kultovním ohništi předchozí víry, to mi stále více otevíralo oči.
Tursko mě ochránilo od případných angažmá v sametové revoluci i v pozdějších časech, ale mnoho mi dalo. Pochopil jsem duchovní tradice krajiny a v té době jsem hlavně studoval právě vyšlé knihy Eliadeho, zejména jeho geniální Dějiny náboženského myšlení, a snažil jsem se jeho myšlenky ověřit na tom malém kousku krajiny. Myslím, že jsem se zcela změnil, stal se jiným člověkem, na čas jsem zcela opustil i umění. Psal jsem zcela jiné knihy, třeba o posvátnosti kamenů. A někdy v té době vznikla první myšlenka napsat Pašije a vložit je do nově objevené krajiny s keltskými kostrami v polích.
Při odchodu z Turska (pobyt na venkově se ukázal jako pouhá iluze) jsem toho s sebou mnoho nevzal, ale rukopis Pašijí ano. Pak Pašije na Vysočině, v malé vsi u Hlinska, potom Pašije v romantické máchovské krajině u Mělníka, ale potom také v paneláku na Žižkově. Rukopis nabýval i ubýval. Pořád tu byla možnost delete. Nakonec jsem ten klik neudělal a kniha v nejbližší době vyjde. Ještě vloni na podzim jsem na začátek Pašijí nečekaně připsal zcela překvapivě betlémský příběh tří králů. Takže od betlémského chléva na popravčí vrch. To jsou mé Pašije...
Pašijový příběh zdánlivě vypovídá pouze o Bohu. Jde ale ve stejném ohledu a míře o naši křížovou cestu. Ve vašem vidění se události Velkého pátku a následujících dní odehrávají na místech kolem nás. Proč?
Asi hned na počátku si musíme vyjasnit role nebo – chcete-li – stanoviska či vzájemné pozice našeho povídání. Vy jste teolog a já spisovatel, v případě Pašijí a jiných sbírek básník. Mým posláním je vymýšlet si, na vše se dívat vlastníma očima a prožívat vlastním osudem. Takže hned první odpověď, zcela neteologická. Domnívám se, že Kristus prošel naši zcela lidskou křížovou cestu, následoval nás v našem utrpení, v našem vysmívání, v naší bolesti. Takže oproti teologovi se domnívám, že v posledních okamžicích svého pozemského bytí následoval člověka. Myslím, že pro teologa je to obrácené, že my klopýtavě následujeme jeho křížovou cestu. Josef Flavius popisuje situaci v Jeruzalému: „... místa nebylo dosti pro kříže a křížů pro křižované.“ To by se dalo zevšeobecnit, takový pohled svědka se dodnes mnoho nezměnil, jen prostředky násilí se neustále mění. Strašlivé utrpení provází člověka až do dnešních dnů, kdy je můžeme sledovat dokonce v přímém přenosu. I z pašijového příběhu vysvítá naše lhostejnost vůči cizí bolesti a utrpení. Toto poznání jsem do svých Pašijí vložil jako jedno ze základních témat.
Ve vašich Pašijích hraje důležitou roli příroda, krajina, stromy, posvátná i tajemná znamení, spojující nás s minulostí. Silně se v nich zračí peripatetický motiv, motiv putování.
Již dlouho se nazývám s pokorou krajinářem, v literatuře i ve výtvarném umění. I v experimentálním období, jehož bohaté výsledky jsou nyní uloženy ve velkém počtu v Památníku národního písemnictví, jsem vlastně, někdy zcela skrytě, krajinářem byl. Základem byla samozřejmě krajina Sudet okolo Děčína, kterou miloval C. D. Friedrich, můj nedostižitelný vzor. Takže na samém počátku zarputilá lekce romantismu, zejména německého. Tam je putování základní disciplínou, pobožností, oslněním, propojením se Zemí. Další desítky let jsem v krajině jen hledal znamení, vztahy, posvátnost. Jistě ne shodou okolností jsem se také dlouhá léta věnoval posvátnosti v krajině ve třech knižních projektech, je to téměř dvacet knih. Bral jsem to za jakousi službu krajině. Proputoval jsem během dvaceti let Čechy a začal jsem eliadovskému pojetí posvátnosti rozumět. Poznal jsem, že skutečně na mnoha místech existuje. Cítil jsem ji a pochopil jsem její skryté kořeny, které se mezi sebou tak úžasně proplétají. Snažil jsem se být spravedlivý, žádnou posvátnost jsem neupřednostňoval. Takže pravěk, Keltové, pohanští Slované, křesťané, evangelíci stejně jako katolíci, zejména Čeští bratři, a hlavně Židé. Jejich víra, víra Jehošuova, jeho Matky, učedníků a všech dalších se dostala až do České kotliny, to mi připadá fantastické. V Čechách žili tisíc let a my a naši křesťanští panovníci jsme se k nim chovali ohavně.
Pozoruhodná je cézura, kterou popisujete, mezi venkovem a městem. Hradby Jeruzaléma „bolí do základů“. Co pro vás hradby znamenají a jaké nejvyšší, nepřekonatelné, vidíte kolem sebe, ve společnosti i v církvi?
Jakmile začaly vznikat ve starověku hradby, změnil se svět. Člověk se oddělil od přírody, ale i od jiných lidí. Za hradbami byli nepřátelé, nepřátelský cizí svět. V devatenáctém století hradby vítězoslavně zbořili, ale o mnoho zvýšili hradby mezi sebou. Hradby přestaly města chránit, protože pro moderní zbraně nebyly překážkou. Gilgameš nepočítal s tím, že na Ur spadne atomová bomba…
Ty nehmotné hradby mezi lidmi je neochraňují, nebo jen zcela falešně. To má velké následky, nepříliš pozitivní. Politické, ekonomické, náboženské. Domnívám se, že hradby v církvích, zejména mezi hierarchií a věřícími, vytvářejí už po staletí celý labyrint, v němž se ztrácí to podstatné, a Mínótauros nabývá hrozivých rozměrů. Dnes dopoledne, synchronicita mě neustále zaskakuje, jsem si přečetl výrok umírajícího Lecha Wałęsy, člověka, kterého jsem si hluboce vážil. „Někdejší odborový předák, jenž je zosobněním porážky komunismu v Polsku, zároveň prozradil podrobné představy o svém vlastním pohřbu. Poslední rozloučení má být podle něj kratičké, žádné zbytečné řeči, projevy a lži.“ Řekl: „Věřím v Boha, ale nevěřím kněžím, protože jsou hříšní a horší než já. I proto nyní hodně lidí církev opouští.“
Malé pašije
Autor: Václav Vokolek
Lidé, kteří s Kristovým vykupitelským příběhem souvisí, jako například Lazar, mají ve vašem vyprávění další rozměry, o nichž evangelia neříkají nic. Kde jste bral inspiraci pro jejich zpodobení? Líbí se mi váš obraz Lazarova příběhu, věnujete mu dost pozornosti. „Byl jsem již několik dní / mrtev. Tělo se / rozkládalo na kamenném / podnose bytí... a já... a já... / a...“ Je pro vás Lazarova postava a to, co se s ním stalo, důležité?
V mých Pašijích je řada postav, které jsem si vymyslel, ale tím začaly existovat. Inspirací mi byla pouze má fantazie a záměr, který dal vzniklému básnickému obrazu smysl. Lazar Betánie prožil neuvěřitelné, byl vzkříšen z mrtvých. Pokládal jsem si otázku, jak se vrátil do života. Byl šťastný? Je vyvolení skutečným darem? Proto má i tento Lazar v mé knížce pevné místo. Druhý Lazar, žebrák, jemuž psi olizují vředy, leží na přímé spojnici mezi betlémským chlévem a městským popravištěm. Nejchudší z chudých se po boku Abrahama stává skutečným boháčem, to je jeho uhrančivé poselství. Podobenství o boháčovi a Lazarovi mělo být podstatou, ale nestalo se jí. Chudoba by měla být pro následovníky Krista darem, to bylo ovšem brzy zapomenuto. Byla to právě chudoba a bohatství, které křesťany brzo rozdělily do dvou odlišných světů.
Nemohu při té příležitosti zapomenout na člověka, jenž měl kdysi dávno na mě vliv. S několika mladými bohoslovci jsem jezdil za významným tomistou Metodějem Habáněm do Chlumu svaté Maří, zcela opuštěného německého poutního místa, kam byl po věznění a zákazu povolání režimem milostivě odložen. Sedávali jsme spolu v kuchyni, to byla naše aula, náš kostel, a tento moudrý muž jednou řekl: „Chlapci, ne komunisté, ale Bůh prostřednictvím komunistů sebral církvi majetek.“ Již jsme jen dva, co si to dobře pamatujeme.
Nejsem si jistý, zda je dnešnímu člověku ve slově pašije ještě zřetelný jeho původní význam – passiō, utrpení. Jaký smysl má podle vás v lidském životě utrpení?
Jistě zásadní, ale proč, to se neodvažuji domyslet. Mluvit o utrpení je riskantní. Hluboce procítěné je jen málokdy sdělitelné. A přece to jde. Básník Vladimír Holan to dokázal, čím jsem starší, tím více si ho vážím.
20. století, o němž jste psal v řadě svých knih, bylo na utrpení bohaté patrně víc než jakákoliv jiná doba. Lze ještě z tohoto tématu a hlavně prožitku něco pozitivního vyzískat?
Dvacáté století, líbí se mi termín „moderní doba“, si v utrpení, zabíjení, ničení a destrukci opravdu libovalo. Lidský život v tomto století přestal mít jakoukoliv cenu, jedno jestli u Verdunu nebo v Osvětimi či v Hirošimě. Při výčtu obětí se na kolonku „nevinný“ zapomnělo, asi proto, že nevinní byli ti všichni zabití. Domnívám se ovšem, že se nejednalo o nějakou morální či etickou krizi, ale o snadnost zabíjení. Zabíjet bylo najednou tak jednoduché, a tak se oběti počítaly na milióny. Ze zabíjení nelze získat nic pozitivního. Malá židovská holčička, i ona se do mých Pašijí dostala, jdoucí s maminkou do plynu, je mimo všechna možnosti znaménka plus. Žádné ponaučení, snad jen pláč. Nejstrašlivější na tom pro mne je, že v takových myriádách křížových cest nedojde ke zmrtvýchvstání. Všechny končí v zapomnění, všechny jsou bezejmenné.
V Pašijích píšete: „Proč hvězdu / jiní nespatřili? Protože viděli jen / tmu. Byli slepí. / … Proč to všechno? / Aby přesto byli / spaseni.“ V tom je velká míra naděje, nemýlím se?
Ve světle, chápu ho jako velkolepý symbol lidstva, se ukrývá velká naděje. Koncentrovaná naděje. Pro mne ovšem nepojmenovatelná. To ovšem neznamená, že nepoznatelná.
„Ale místo pro další [kříže] / se vždy najde. / Vždy. Všude / je pro kříže / místa dost.“ Kde se v člověku bere touha po krvi, po tom sprovodit ze světa nepřátele, a často tím nejstrašnějším způsobem?
Násilí v člověku je určeno jakýmsi genetickým kódem, proto je všudypřítomné a nadčasové. Je ho možné vyvolat v hrozivých vlnách, viz křížové výpravy, třicetiletá válka, světové války ve dvacátém století. Zlo se dokonce může stát ideologií. Nejhorší mi připadá to, že křesťané mezi sebou více jak tisíc let neustále bojovali, to znamená, že neustále. Vraždili se navzájem jako největší nepřátelé. Takže všechny války v Evropě byly paradoxně náboženské, násilníci obou válčících stran měli na krku stejné znamení kříže a před útokem se modlili ke stejnému Bohu. To mi připadá tragické. A přece se stalo něco nečekaného. Jako starý člověk jsem nezažil válku, můj otec dvě, jednu strašnější od druhé. Tak dlouhý mír, který v Evropě prožíváme, je skutečný zázrak.
Adolf Loos napsal: „První ornament, který se zrodil, totiž kříž, byl erotického původu… Vodorovná čára: ležící žena. Svislá čára: Do ženy pronikající muž.“ Zajímaly vás dějiny a vývoj posvátných znamení?
To je pěkný citát, je zřejmé, že se Loos potkával na ulicích Vídně s Freudem. Velký architekt věděl, o čem mluví. Vertikála a horizontála jsou základními prvky prostoru, ve kterém Loos ve svých stavbách nacházel nebývalé harmonie. Posvátná znamení jsou mým velkým tématem, asi tématem číslo jedna. To pak ovšem musím odkázat na své knihy, ani nevím, zda je to slušné, nic jiného mi ale nezbývá.
Jaké je vaše prožívání Velikonoc?
Více jak padesát let stejné, nebo skoro stejné. Přemýšlím o nich. Představuji si. Pokládám si otázky. Prožívám. K tomu mi už dlouho pomáhá několik pomůcek. Padesát let na Velký pátek poslouchám Pendereckého Pašije. Poučil jsem se na nich, že Pašije musí být současné, ty ostatní o Velikonocích nechat v dějinách umění. Od dětství si o Velikonocích prohlížím vzácné faksimile Dürerových Velkých a Malých Pašijí, které zcela nahrazují originály. Jsou neodolatelné právě svou časovostí i nadčasovostí. V Dürerových grafických listech jsem pochopil, že nedílnou součástí Pašijí je krajina. A lidé. Proto se v jeho zobrazeních nevyskytují svatozáře. Dalo by se o nich hovořit dlouho, a jsem šťastný, že můj přítel Zdeněk Helfert z nich vytvořil nesmírně zajímavé ilustrace. V otcově knihovně jsem brzy objevil tři díly Merežkovského Ježíše neznámého. Třetímu dílu vděčí mé Pašije za mnohé. Takže nebyly Velikonoce bez Dürera, Pendereckého a Merežkovského. Později k nim přibyly uhrančivé Pašijové hry od skupiny The Plastic People of the Universe. Nejprve špatné nahrávky na páscích, později na skvělém provedení s Agon Orchestra. V posledních letech se k této sestavě přidružily La Pasión Osvalda Golijova, to jsou Pašije pro 21. století. Zcela nově pochopené a interpretované. Každý rok jsem je pouštěl studentům před Velikonocemi, a ačkoliv o soudobé hudbě nevěděli nic, byli nadšení, někteří si CD s nimi šli dokonce koupit. Myslím, že mi to do konce života stačí, takové bohatství.
Ježíše provázejí a na cestě do Jeruzaléma vyhlížejí všelijací lidé, dnes bychom řekli: lidé z okraje společnosti. Takový „zlodějíček Aher“, který chtěl okrást přijíždějícího krále – Ježíše, nakonec ve vězení „pochopil, co pochopit měl jiný“. Ještě dnes to někdy vypadá, jako by Ježíš přišel jen pro církevní hodnostáře a teology. Přesto přišel k nejubožejším z ubohých.
Přijít k nejubožejším z ubohých, to z Krista dělá jedinečnou duchovní osobnost, a že má v tomto mnoho společného s Buddhou, je pro mne náznakem velké naděje.
Váš Ježíš, mohu-li to tak napsat, je Bohem objímající lásky: „Na oslátku, tichý, nevinný. / Věk světa se naplnil do jedné hodiny. / Přichází a přináší jen své jméno. / Jinak má ruce prázdné. Plné budoucích / objetí.“ Věřím ve stejného Krista. Místo obrazu milosrdného Boha se často mezi věřícími objevuje Ježíš-soudce a Ježíš-generál. Proč asi?
Ježíš jako přísný soudce tribunálu je pro mne neuchopitelný, nepředstavitelný. Tak nejedná Dobrý pastýř. Ježíš, vedoucí pluky vojska, stratég vítězící v bitvě u Milvijského mostu, není ten, koho bych mohl následovat, i když to bezesporu vedlo k velkému vítězství rodící se církve. Kdyby tomu tak bylo, naplnila by se slova, která napsal Jan Hus ve své Postile, ke kterým se neustále vracím. Takže jen úryvek: „... Ale již toto je k posměchu a v zavržení, od času, jakž jest dáno od Konstantina krále panování, třístého prvého roku po Kristu. V kteréžto dání hlas jest slyšen: Dnes jest jed vlit v církev Boží. I praví oni, že ďábel to řekl; a já dím, že buďto anděl Boží, nebo ďábel, vždy pravdu pověděl!“
Věnoval jste se tomu tématu v řadě svých prací. Všímám si vaší citlivosti pro historii i přítomnost krajiny a její krásu, která vždycky bývala posetá posvátnými znameními, předkřesťanskými i těmi křesťanskými. „Kdysi pole. Dnes jen / nestydatá oblina / zarostlá bodláčím. / Mezi dvěma stromy, / právě tady se křižovaly / zaniklé cesty, / leží rozvalený kříž.“ Co o nás lidech vypovídá současná česká a moravská krajina?
V první řadě je krásná ve své neuvěřitelné rozmanitosti. Na každém kroku mimo krásy jsou podmanivé stopy dějin. V posledním století ji poznamenaly spíše hrozně, ale krása je nepřemožitelná. Krásná je i destrukce. Krásné jsou i stopy dějin, které nepodléhají estetickým kánonům. Půvab zaniklého a zanikajícího objevili již romantičtí básníci a malíři. V tom jsem jejich pokorným žákem. V mé dávno napsané knize, někdy před čtyřiceti lety, jmenuje se Pátým pádem, je to zřejmé. V krajině stojící přeražený kříž je nejen stopou vandalismu, ale i stopou času. Má svůj hluboký obsah. V severních Čechách naleznete dodnes několik zaniklých plastických křížových cest, jsou zarostlé, svalené, bezhlavé. Možná vypovídají více než bezcenné barvotisky na stěnách kostelů. Bojím se, že je někdo zrekonstruuje a zbaví je symbolické hodnoty. Zbude pak jen zbožná lež, jakou je kopie barokního sloupu na Staroměstském náměstí.
Vy jste do svého pašijového cyklu zařadil i Zmrtvýchvstání. Zmrtvýchvstání je vítězství, naděje, osvobození. Osvobození pro co?
To není otázka vhodná pro básníka. Myslím si, že celý pašijový příběh, ale i jiné děje evangelií, nepodléhají času, probíhají neustále, třeba na opakujícím se modelu ročních období. Smrt a Zmrtvýchvstání jsou základním stavebním prvkem vesmíru, přírody i náboženství. Takže stále se opakující, všudypřítomná naděje. Neustále se opakující osvobození. Nedokážu ho pojmenovat, ale v Pašijích se skrývá za obrazy.
Četli jsme si jednou Pašije v rozvalinách kostela, který sloužil komunistům jako prasečák. V tíze toho místa mě ten text hluboce oslovoval. Kdy jste se vy prvně setkal s příběhem Kristova umučení a do jakých míst si jej promítáte?
Letos jsem si Pašije promítl, ve svém osobním kině, do opuštěného prostoru italského vojenského hřbitova v Milovicích, kde ostatně několik let pobývám. Kdysi malá ves se stala v 19. století významným vojenským prostorem. Armády se tu střídaly. Rakouská, československá, wehrmacht, sovětská armáda. Za první světové války zde byl velký zajatecký tábor. Nebozí zajatci zde žili ve strašných podmínkách, nemoci, hlavně tyfus, a nakonec zvítězil hlad. Umírali tak, že je jiní vojáci nestačili pohřbívat. Nakonec pouze hromadné hroby. Cesty bezejmenných vojáků z Itálie a Ruska, náhle bez příčiny hlavních nepřátel, jsou pro mne křížovými cestami a zaslouží si je tak na Velikonoce nazvat. A tak jsou tu k vidění šiky křížů, na některých je křesťanské znamení, na mnoha pravoslavné, ale také půlměsíc či židovské hvězdy. I po smrti odděleni, smrtí spojeni.
Myslím si, že velikonoční liturgické obřady jsou i po Druhém vatikánském koncilu krásné a silné. Církev hledá způsoby a cesty, jak lidem svědčit o Bohu. Jaký je váš vztah k církvím, co v nich hledáte a nad čím se podivujete?
Já mám k církvím vztah hlavně kritický. Ty velké mají všechny mnoho společného. Protože se celý život zabývám uměním, tak se mi církve zdají jako velice úspěšné umělecké agentury. Vtěsnaly se do dějin umění a zaplnily spoustu svazků. Byl to jejich smysl? Také mě děsí jejich touha po moci. Ta byla skutečně lačná a neukojitelná. Nevím, zda krásné obřady jsou tak důležité. Ani to vlastně nechci vědět. To všechno mi s pašijovým příběhem neladí. A mohlo by následovat hodně slov, ale nevyslovím je. Vlastně nemám proč. Kritika církví není mé téma.
Velkopáteční obřady mohou být stejně působivé v římském Koloseu jako ve venkovském kostelíku. Kde je vám o Velikonocích nejlépe a kde hledáte inspiraci pro svoji práci?
Bezpochyby v krajině, v jakékoli, ale nejlépe tam, kde jsem zrovna doma. Dříve se krásně psalo v širé krajině. Proto jsou v ní poutní místa, nejen katolická, proto u nás vznikaly nádherné pověsti o tom, jak Ježíš se svatým Petrem putují jako obyčejní lidé krajinou, rozmlouvají, odpočívají v ní, hledají přístřeší, setkávají se s dobrými i zlými. To jsou malá evangelia.
Spojení svátečního s krajinou jsem poprvé pochopil u rodinného přítele Bohuslava Reynka, kterého jsem v šedesátých letech s otcem navštívil. Později jsem se do Petrkova vracel za drahými bratry Jiřím a Danielem. Nad Reynkovými grafikami si uvědomíme jeho velký objev. Vše přemístit domů. Za zdí petrkovské zahrady utíká Svatá rodina do Egypta, na dvorku sedí Job... Jen zde se může Kristus setkat s Donem Quijotem, se slepicemi a Salomé. Nejde je ze zcela obyčejné krajiny Petrkova vytrhnout, ztratili by smysl. Proto byla grandiózní výstava ve Valdštejnském paláci trapná, stejně jako reynkovské bilboardy u dálnic.
Na čem aktuálně pracujete a co vám dělá radost?
Já již své dílo uzavírám. Mám dojem, že jsem napsal a namaloval všechno, co jsem chtěl. Celý život jsem se bránil opakování, to je těžká nemoc literátů, která je sebenakažlivá. Kdysi jsem se dokonce snažil, aby každá má kniha byla zcela jiná od té poslední, jak rád studentům vykládá profesor Machala, dokonce v mé přítomnosti. On ovšem jako můj velký přítel si to může dovolit. Každopádně jsem neustále mířil dopředu. Nikdy jsem si po sobě nepřečetl svou vydanou knihu, a bylo jich přes šedesát. To jen proto, abych něco z té předchozí nepoužil.
Na konci osmdesátých let, kdy jsem se ještě plně věnoval experimentální poezii a obrazům, jsem napsal román Cesta do pekel, který se překvapivě odehrává v době končícího romantismu. To je doba, které díky všem možným zkušenostem velice rozumím. Všechny mé příbytky byly zařízeny v biedermeirovském duchu. Tehdy jsem si stanovil, že bych chtěl, pokud se mi to podaří, napsat ještě dva romány, které na tento budou velice volně navazovat. Takže Dominový efekt, na nějž jste napsal krásnou a chápající recenzi, byl druhý, a nyní horečně pracuji na třetím „díle“, Hledání ztracených snů, samozřejmě s malou ironií na milovaného Prousta. Do toho se mi vloudil opět větší román Krajiny zjevení, který letos vyjde opět v Argu. Spojuje je hlavně to, že se tyto knihy odehrávají na velké časové ploše, ta poslední se mimo covidovou současnost vrací do roku 1913, a její jedna část je umístěna do bezčasí v Africe, kde hlavní hrdina hledá – nebo sní? – ztracený židovský kmen. Ale prozrazovat se nemá. Vzhledem k maximálnímu úsilí, jistě díky již roční epidemii, bude třeba v létě složitá kniha hotova a témata jsou vyčerpána. Plán splněn na 568 %...
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
