Seznamka
Michal Řoutil
Autor: Archiv autora
Blízkovýchodnímu křesťanství se věnujete již řadu let. Ještě máme v paměti, když jste s kolegy Petrou Košťálovou a Petrem Novákem sepsali a v nakladatelství Pavel Mervart vydali objemnou knihu o genocidě Arménů, Řeků a Asyřanů/Syřanů nazvanou Katastrofa křesťanů. Co Vás podnítilo k sepsání nové knihy Nevěřící, odejděte!, která mapuje pronásledování křesťanů na Blízkém východě v současnosti? Byly to snad události kolem tzv. Islámského státu? Nebo šlo o logické pokračování předchozí monografie?
Ano i ne. Zužovat dějiny blízkovýchodních křesťanů v dlouhodobé perspektivě a navíc v takto širokém prostoru pouze na jejich pronásledování by určitě nebylo fér. Vždyť se jedná o desítky milionů věřících, kteří žili (a žijí) své obyčejné každodenní životy. Blízký východ a severní Afrika patří mezi velmi turbulentní oblasti a za posledních sto let prodělaly několik kruciálních metamorfóz. I když, a o tom snad již dnes nikdo nepochybuje, zde docházelo i k nábožensko-etnickým násilnostem a v případě Arménů v letech 1915–1916 i ke genocidě.
V knize Nevěřící, odejděte! mi šlo o to zachytit právě ty události a situace od počátku 20. století do dnešních dnů, kdy se „doba vymkla z kloubů“ a začala „šílet“. Vzestup tzv. Islámského státu v roce 2014 v Iráku a Sýrii byl samozřejmě jedním ze spouštěčů negativních událostí v naší době. Ten se ale víceméně omezil pouze na Irák a Sýrii s částečným přesahem do Libanonu, Jordánska či Libye. A pak také jím inspirované (či řízené?) útoky v Evropě. Ale podobné věci se odehrávaly již dříve.
Název knihy se nečte lehce: „Nevěřící, odejděte!“. Víme, že nejen tzv. Islámský stát nutil křesťany ke konverzi k islámu, nebo k opuštění zdejšího území. Není tato kniha příliš negativní? Nepodává důkazy o tom, že je nemožné, aby muslimové žili vedle křesťanů a křesťané vedle muslimů?
Doufám, že vyznění knihy není negativní. Jak píši v úvodu, text nemíří ke konfrontaci, nepopisuje ani nekritizuje islám, snaží se jen popsat reálné události. To ovšem neznamená, že muslimsko-křesťanský konflikt v této oblasti i jinde neexistuje. Jen není předmětem této knihy.
Musím ovšem přiznat, že jsem se již setkal s hlasy, a to hlavně z křesťanského prostředí, nikoliv tedy od ateistů či agnostiků, u nichž bych to čekal, proč vlastně o těchto záležitostech píši a zda to nezhorší již tak nevraživé a nepřejícné nálady některých našich spoluobčanů ve vztahu k islámu a muslimům obecně. Tak to mě tedy opravdu nenapadlo. Při práci nad knihou jsem se neohlížel na nikoho a na nic: kdybych měl brát ohled a podléhal – byť často asi dobře míněným – náladám a „názorům“ mas nebo sympatiím jistých intelektuálů atd., vůbec bych se do toho nepouštěl.
Otázka soužití křesťanů s muslimy je ovšem poměrně složitá. V historické perspektivě jsme – jako křesťanská i později postkřesťanská – euroamerická židovsko-křesťanská civilizace vyzkoušeli s muslimy za těch takřka čtrnáct století od vzniku islámu snad všechny možné varianty vztahů. Války, imperiální soupeření, pronásledování, soužití, symbiózu kultur, kooperaci, vzájemný respekt. Co si z toho vybereme nyní, to zůstává otázkou. Stran budoucnosti západní Evropy jsem však osobně skeptik: souběh neschopnosti současných elit s „pasionárností“ islámských společenství nevěstí nic dobrého. Politický islám získává všude ve světě značnou moc a bude jí chtít využít. Daleko stabilnější se dnes zdají státy, které dokázaly své muslimské menšiny plně integrovat a „zklidnit“ tak politicko-společenské aspirace některých jejich představitelů.
Knihu jste koncipoval velmi zajímavě – šestnáct, respektive osmnáct států a území jste rozdělil do čtyř celků: od Turecka, Kypru, Ázerbájdžánu, Izraele/Palestiny, Libanonu a Jordánska až k Íránu, Saudské Arábii, Iráku, Sýrii, Afghánistánu či Súdánu. Podle čeho jste státy rozdělil, jaká byla hlavní kritéria? Jaké prameny jste užíval? V knize je apendix s asi padesáti tabulkami, ale předpokládám, že jste nevycházel jen ze sociologických průzkumů a čísel.
Ano, kniha má čtyři části a je postavena na chronologickém a částečně geografickém principu. V první části „Staré křivdy, nové rány“ sumarizuji dopady vyhnání a vyvraždění křesťanů z bývalého území Osmanské říše. Přesahy do dnešních dnů, a sice jejich postavení v současném Turecku, okupace severní části Kypru a chování současného Ázerbájdžánu ukazují, že, řečeno s klasikem, „nic není zapomenuto a nic se neztratilo“. Velmi silně nám to na podzim minulého roku připomněla krátká válka o Náhorní Karabach (Republiku Arcach), kterou Arménie tak ostudně prohrála. Očekávám, a nejsem sám, že v nejbližších měsících a letech dojde k rozsáhlé devastaci křesťanských památek na tomto území, kterých se tam nachází něco přes stovku (viz např. současné poničení nádherné katedrály ve městě Šuša). Zprávy o prvních obětech a mučednících pro víru již pomalu prosakují i jinak laxními médii. Ázerbájdžánské elity mají v likvidaci křesťanských památek dlouhodobou tradici, mohou navazovat na desetiletí jejich soustavného ničení a popírání u sebe doma.
Ve druhé části „Nesvaté svaté země“, myslím, zaujme jak dlouhodobý zápas Libanonu o jeho křesťanskou povahu, tak situace v Izraeli/Palestině. Zajímavý materiál představují země ze třetí části „Nevěřícím vstup zakázán!“, a sice Saúdská Arábie a Írán – v obou případech se jedná o teokracie, i když v různých variantách islámské věrouky. Asi nepřekvapí, že se v přístupu k menšinám včetně křesťanů ve své restriktivní politice náramně shodnou. Čtvrtá část „V oku hurikánu“ se již věnuje zemím s nejvyšší mírou pronásledování – v samostatných kapitolách Iráku a Sýrii, v souhrnné pak Pákistánu, Afghánistánu, Libyi, Súdánu/Jižnímu Súdánu.
A jaké zdroje jsem užíval? Všechny možné. Od archivních pramenů přes sociologické studie, autoritativní publikace v oboru až po aktuální zprávy z médií a osobní výpovědi pronásledovaných. Více než 95 % těchto zdrojů se nenachází nikde v našich knihovnách. Třicet let svobodného rozvoje naší společnosti vedlo k tomu, že knižní fondy naší akademické „kapličky“, tedy Národní knihovny, hravě strčí do kapsy lokální knihovny rakouské či německé. Tak to dopadá, když se do čela významných institucí systematicky dosazují v rámci různých kamarádšoftů hlavně spolehlivě loajální „dobří manageři“. Ostuda!
Příloha, o níž hovoříte, obsahuje padesát pět víceméně demografických tabulek, z nichž si pozorný čtenář jistě sám udělá představu o tom, jak se postavení křesťanů v těchto oblastech změnilo. Dále jsem do knížky kvůli přehledu sestavil slovníček hlavních pojmů a mapu se všemi hlavními sídly blízkovýchodních patriarchátů a katholikosátů. Ostatně originální mapy jsou také u každé kapitoly.
Irák jste ve své knize zařadil do čtvrté kapitoly společně se zeměmi, kde dlouhodobě dochází k nejkrutějším represím. Papež František tuto zemi nedávno navštívil a během své cesty mnohokrát opakoval – a nejen on, ale i např. chaldejskokatolický kardinál Louis Sako – že je velmi důležité, aby na Blízkém východě křesťané i nadále žili, tedy aby se utečenci pokud možno vrátili a budovali novou iráckou společnost. Má vůbec morální apel katolických představených, tj. „vraťte se a zůstaňte“, nějaký smysl? Nechce papež jejich setrvání v „pekle“?
Téma návratu uprchlíků rezonuje ve všech zemích, kde se situace postupně uklidňuje, tedy zhruba již od porážky většiny bojůvek tzv. Islámského státu v roce 2017. A netýká se to jen křesťanů, nýbrž také většinových muslimů. Víte, ono to rozhodování bude záležet na celé škále jiných než náboženských faktorů. Blízkovýchodní křesťané nejsou žádní andělé a rozhodují se ze stejně merkantilních důvodů jako jejich muslimští sousedé. Upřímně řečeno: hlasují sice nohama, ale vždy vyhrává ta „nejlepší nabídka“ – je až fascinující, jak se běženci v blízkovýchodních uprchlických táborech orientují ve složitostech německého, švédského, britského, kanadského atd. sociálního systému, jak umí ve svůj prospěch využívat záchranných programů neziskových organizací…
Na druhou stranu: v domovských městech a vesnicích nemusí zrovna čelit „peklu“ mezináboženských svárů a etnických čistek, ale třeba právě Irák a Sýrii čekají desítky let náročné obnovy. A kdoví, zda se vůbec někdy navrátí k relativnímu blahobytu před lety 2003, resp. 2011. Křesťané, kteří odešli, si moc dobře rozmyslí, zda jim láska k vlasti bude stát za to, aby další generaci či dvě živořili v ruinách svých domovů. Navíc, pokud jde o Sýrii, může se jim kdykoliv stát, že je státní aparát obviní z nějaké předchozí „nekalé“ činnosti a uvězní je. Nikdo dnes přesně neví, do jaké míry se bude režim prezidenta Bašára Asada mstít.
V současné době se v Egyptě velmi silně rozšiřuje teze, že by se o křesťanech nemělo mluvit jako o menšině, ani jako o chráněncích (koránský termín dhimmí), ale jako o občanech a spoluobčanech. Koneckonců je to jeden z nejzásadnějších bodů dokumentu o lidském bratrství papeže Františka a velkého imáma univerzity al-Azhar Ahmada at-Tajjiba (podepsán v únoru 2019). Vy ve své knize hovoříte o překonání „mentality dhimmí“ jako o nejaktuálnější výzvě před kterou dnes křesťané na Blízkém východě stojí. Můžete to rozvést? Co pro tuto změnu sami křesťané mohou udělat? Jde jen o nalezené sebevědomí? Jde jen o jejich úkol?
Kniha Nevěřící odejděte!
Autor: Pavel Mervart
Máte pravdu, v podstatě se asi v otázce „překonání mentality chráněnců (dhimmí)“ opravdu jedná o nalezení „vlastního sebevědomí“. Tento zápas probíhá v oblasti celého Blízkého východu minimálně od osmanských tzv. tanzimátských reforem z první poloviny 19. století a dlužno poznamenat, že se křesťanům (ale i židům) podařilo do 1. světové války v tomto směru hodně pokročit. Ani v dalších desetiletích nelenili a stali se hybateli politického, kulturního i společenského života v řadě zemí od Egypta, přes Libanon, Sýrii až po Irák. Tady bych také zdůraznil, že místní křesťané nekladli žádné překážky v seberealizaci muslimů, naopak, byli jim pomocníky a vzory. Demografický vývoj i muslimská emancipace v řadě odvětví (včetně např. obchodu nebo bankovnictví) však mluví v neprospěch křesťanů.
Egypt obecně představuje unikátní případ, jakousi budoucí laboratoř muslimsko-křesťanských vztahů v oblasti. Místní koptští křesťané jsou velmi početní (jejich komunita čítá snad až 15 milionů, tedy 10–15 % populace), hrdí na své dějiny a díky rozsáhlé církevní obnově, která v posledních padesáti letech zasáhla jak kláštery, tak běžné laické věřící, také velmi morálně, duchovně i institucionálně silní. Alexandrijského koptského papeže-patriarchu uznávají a náležitě přijímají všechny mocenské vrstvy státu. Postavení křesťanů samozřejmě formálně odpovídá moderním standardům, jsou tedy považováni za plnohodnotné občany; islamističtí radikálové jim ale rádi připomínají, že z jejich pohledu by se měli držet spíše zpátky a přijmout statut dhimmí.
Právě Koptové vystupují nejhlasitěji proti tomu, aby byli označováni za „menšinu“. Jak uvádím v knize, bývalý papež-patriarcha Šenúda III. k tomu řekl:
„Nejsme menšina. Tento termín zahrnuje dva koncepty. První se zakládá na číslech, druhý je politický. Souhlasíme s tím, že Koptové jsou menšinou v porovnání s muslimy v početním smyslu. Kdybychom však chápali Kopty jako menšinu z politické perspektivy, popírali bychom tím ducha rovnosti, kterou nám zaručuje egyptská ústava. Je to také proti obecnému étosu většiny, kdyby tato měla požívat více privilegií než menšina. Z těchto politických důvodů některé země vyžadují ochranu menšin před tlakem ze strany většiny. Koptská církev koncept ochrany menšin odmítá, protože my menšinou nejsme.“
A co dopad onoho dokumentu „o lidském bratrství“ mezi římským papežem a imámem al-Azharu?
K těmto slavnostně a s velkou pompou podepisovaným dokumentům o „lidském bratrství“, „vzájemné úctě a toleranci“ atd. mezi významnými světovými náboženskými lídry si neodpustím drobnou filipiku. Obávám se, že mají asi takovou vypovídací hodnotu o současné situaci jako nekonečně recyklované výstupy globálních „flying professors“ z konferencí organizovaných světovými donátory. Zabývám se novodobými dějinami blízkovýchodních církví již zhruba dvacet let, ale nemůžu si pomoci – dopad těchto dohod na běžný život in situ bývá zcela marginální, ba nulový. Jak nedávno trefně poznamenal jeden můj kolega-katolík: „Zkus se dnes po všech těch diskuzích projít po ulicích Mosulu, Deir ez-Zoru, Kábulu nebo Mogadiša s biblí a krucifixem… Uvidíš, k jakému dialogu dojde!“
To, že se sejdou zástupci světových náboženských elit a podepíší nějaké „memorandum“, totiž neřeší vůbec nic. Maximálně se ustaví nějaké nové „komise“, které se věnují „mezináboženskému dialogu“ – ve skutečnosti se ale opět v drtivé většině případů vše točí kolem včasného a náležitého vyčerpání peněz z k tomu určených fondů. Pro média se ovšem jedná o vděčné téma. Téměř nikdo už pak ale kriticky nehodnotí, jak a zda se závěry vůbec implementují.
Navíc při těchto elitních setkáních občas dochází k situacím, které blízkovýchodním křesťanům vyloženě škodí. Jako nejkřiklavější případ uvedu políbení koránu papežem Janem Pavlem II. Toto skandální gesto, které tolik nadchlo dobový tisk „svobodného světa“, blízkovýchodní křesťany naprosto šokovalo: vůbec totiž nerespektovalo po staletí budované hranice a pravidla. Zatímco muslimové nad tím vyjadřovali údiv, posměch a někdy i znechucení, blízkovýchodní křesťané cítili pokoření a hanbu.
Reálnou pomoc místní křesťané získávají od stovek různých humanitárních organizací a jedinců. Nejedná se přitom o malé objemy ani o triviální částky: jistý movitý Brit například zaplatil ze svého přesun jedné tisícovky iráckých křesťanů do evropského bezpečí a jistá západní organizace vykoupila ze zajetí čtyřicet iráckých křesťanů za přibližně 25 milionů dolarů (tedy zhruba půl miliardy korun)... V oblasti severního Iráku se poměrně významně angažuje i Charita ČR, pomáhá v Mosulu i v oblasti tradičně křesťanských Ninivských plání.
Pro někoho možná překvapivě jste do knihy zařadil také kapitolu o aktuální situaci křesťanů v Izraeli/Palestině. Tam se přeci jedná o zcela jiné problémy…
Není to zase tak překvapivé. Stát Izrael se nemůže „vyvázat“ z místa, kde vznikl, ani ze svých dějin. Vzhledem k zaměření české zahraniční politiky a jestřábí orientaci větší části naší žurnalistické obce (jaký to rozdíl proti první republice!) se někdy může zdát, že právě zde vznikla jakási oázu klidu, míru a „demokracie“ v této turbulentní oblasti. To ovšem neodpovídá pravdě: vznik židovského státu přinesl pro region naopak tolik problémů, že se mu v posledních sto letech z hlediska geopolitiky vyrovná jen máloco.
Abych byl správně pochopen: nemám vůbec nic proti vzniku Státu Izrael, žije tam mnoho mých přátel, obdivuji, čeho za tak malý časový úsek obyvatelé Izraele dosáhli. Jen ta naše česká prvoplánová a nekritická „spojenecká“ narace mi někdy přijde dosti falešná. Stejně jako mým kriticky uvažujícím židovským přátelům, kteří tam žijí. Vždyť i tzv. nová izraelská historiografie (u nás vyšly mj. knihy Toma Segeva nebo Aviho Šlaima) už dávno pokročila v chápání dějin svého státu a vystavuje sionistickým „otcům zakladatelům“ účet za to, čeho se ve svém zápalu dopouštěli. Mimo jiné také odhalují problematičnost spojení sionismu a „nábožensko-dějinného nároku“ židů na „zemi praotců“. Jestliže my u nás často „překrýváme“ špatné kroky (zločiny) izraelského státu rétorikou a vznešenými slovy, oni je neváhají označovat přímo. Ve svých kritických pojednáních se občas věnují i křesťanským menšinám.
U nás by pro začátek stačilo, abychom si udělali pořádek v pojmech, konkrétně například při užívání termínu „antisemitismus“. Pro blízkovýchodní kontext je jeho užívání zcela zavádějící, žije tam totiž drtivá většina Semitů. Křesťanští Arabové tak sotva mohou být „antisemity“ – to by měli nenávidět sami sebe a většinu svých bližních? Určitě se mezi nimi najde hodně antijudaistů neuznávajících židovské náboženství jako takové, to ano. A Palestinci, jak muslimové, tak křesťané, budou v drtivé většině antisionisté, tj. ti, kdo odmítají židovské nacionalistické hnutí, jehož vyvrcholení představuje vznik samostatného židovského státu. Palestinští Arabové včetně křesťanů jsou přesvědčeni, že tento stát vznikl na jejich úkor.
Pokud tedy v jednom novějším článku v souvislosti s událostmi v Gaze a ostřelováním Izraele Hamásem Ondřej Neff na Neviditelném psu napsal, že za arabským protiizraelským postojem stojí skrytý rasismus, nemá pravdu – pouze přenáší naše novějšími dějinami zatížené středoevropské vidění do zcela odlišného prostředí. Je to naopak hluboce zakořeněný antisionismus, tedy politické, nikoliv rasové přesvědčení, které živí protiizraelské postoje arabských Palestinců. Širšími souvislostmi izraelsko-palestinského konfliktu se poměrně zevrubně zabývá palestinská teologie, která v oblasti hermeneutiky Písma svatého (témata zaslíbení, exodu aj.) dosáhla pozoruhodných výsledků – za všechny doporučuji práce Mitrího Ráhiba, Naima Atíka nebo Ilijáse Šakúra. V knize se o nich rovněž zmiňuji. Blíže k této problematice všem doporučuji výtečnou knihu kolegyně M. Šlajerové-Langrock Palestinská církev dnes z roku 2009.
Vraťme se ale k situaci místních křesťanů. Především je potřeba říci, že se dělí na dvě nestejně velké skupiny – početnější místní křesťany různých vyznání a víceméně marginální zástupce světových církví. Křesťané žijí ve třech zcela rozdílných kontextech – jednak v samotném Izraeli, potom na Západním břehu a v Gaze. Nejhorší situace pro křesťany panuje právě v Pásmu Gazy, kde islamizační politika vládnoucího a ve svobodných volbách zvoleného Hamásu zapříčinila, že se jejich počet ztenčil na jeden a půl tisíce věřících. A to v pozdní antice oblast Gazy proslula mnišským životem, kde prospívaly významné kláštery a žily desítky křesťanských asketů!
Ve Státě Izrael i na palestinských územích čelí křesťané různým formám ostrakizace – od periodicky se opakujících zákazů navštěvovat svatá místa až po přímé fyzické útoky židovských extremistů na chrámy, kláštery či poutní místa. Hanlivé nápisy jako „Ježíš je opice“ se již mezi radikálními judaisty staly folklorem. Ke cti izraelské policie dlužno dodat, že většinu těchto incidentů vyšetří a viníky soudy potrestají. Také politická reprezentace se od těchto činů distancuje. K represím palestinských křesťanů v drtivé většině nedochází z náboženských, nýbrž politických a „bezpečnostních“ důvodů.
Židovský stát ale na druhou stranu kupčí s Řeky řízeným pravoslavným jeruzalémským patriarchátem, zdaleka nejbohatší a nejvlivnější místní církví, který mu vždy před svým bankrotem rád odprodává nebo dává do dlouhodobého pronájmu rozsáhlé pozemky a majetky nejen v Jeruzalémě – to palestinské věřící přirozeně irituje a neustále proti tomu protestují.
V recenzi pro Katolický týdeník jsem Vám přátelsky vyčetl, že jste trošku „odbyl“ muslimské reakce na extrémistické proudy. Chápu, že to nebylo ani Vaším cílem, ale zeptám se jinak. Víte sám, že ne všichni muslimové jsou nepřátelští a agresivní, podle údajů Gallupova ústavu absolutní většina muslimů nesouhlasí s extremismem a nábožensky motivovaným terorismem. Ovšem reakce těchto „mírotvorných muslimů“ je příliš sporadická, příliš náhodná, neprahne po systematické změně, je velmi málo slyšet v tamějších zemích, natož pak u nás na Západě. Co byste vyčetl takovým postojům? Kde dělají chybu? Aby mluvili nahlas? Aby změna nastala v politice, aby se reformovalo náboženské vzdělávání, aby se zastavila eroze islámských autorit – jak o ní mluví dr. Ostřanský?
To vše, o čem hovoříte Vy i kolega B. Ostřanský, ale také např. po dlouhá léta prof. L. Kropáček a někteří další orientalisté, má samozřejmě jistou relevanci. Kde ale v současném islámu – sunnitském i šíitském, domovském i diasporním – vzít takové politické a společenské autority, aby tyto změny uskutečnily? Ne že by neexistovaly, ale je jich opravdu málo a mají jen omezený počet stoupenců. Jednoduchá, radikální hesla propletená s historickými stereotypy a animozitami působí daleko přímočařeji. Úspěch ideologie tzv. Islámského státu a jiných islamistických uskupení nepřišel sám od sebe, odráží reálnou společenskou poptávku části muslimské veřejnosti. Menšiny se navíc stávají často terčem politické manipulace. Když vzal svého času íránský prezident Ahmadínežád na zasedání OSN zástupce místních menšin, neučinil tak proto, aby zlepšil jejich postavení, nýbrž proto, aby vylepšil svou pošramocenou image.
Osobně bych nepodceňoval ani míru frustrace současných běžných muslimů. Dlouhodobě sleduji různé diskuse na toto téma a zdá se mi, že mezi muslimy v různých zemích dávno převládlo přesvědčení, že jsou Západem přehlíženi a jejich osud nikoho nezajímá. Když se k tomu přidá ještě mediální masáž jejich vlastních politiků, kteří například v Turecku či Saúdské Arábii bez uzardění tvrdí, že dnes v některých západních státech probíhá „genocida muslimů“, není se čemu divit. Proč by se pak měli starat o nějaké menšiny?
Řeknu to upřímně: podle mého názoru většině muslimů odchod „nevěřících“ chybět nebude. Když ze stejné oblasti odešlo (resp. bylo vyhnáno) po roce 1948 okolo 700 tisíc židů, také se nikdo „z druhé strany“ nezasadil, aby se mohli časem vrátit. Možná má pravdu Jean-Pierre Valognes, autor výborné knihy Život a smrt křesťanů v Orientu (Paříž, 1994), že se jedná o víceméně zákonitý proces, po jehož ukončení bude Blízký východ „těžit z náboženské homogenity, která odpovídá jeho náboženské vizi“.
V závěru máte zajímavě zpracovanou typologii pronásledování. Mám tomu rozumět tak, že křesťané nejsou vystaveni pouze pronásledování a hrozbám zabitím, ale například i šikaně ze strany státu? Můžete rozmanitost typologie krátce popsat?
Tato typologie je pouze provizorní, nicméně vychází z reálných situací, jimž křesťané v ohrožení čelí. V knize jsem typy pronásledování rozdělil do dvanácti kategorií – od ničení kostelů, klášterů a jiných křesťanských budov přes ozbrojené útoky militantních islamistických skupin i muslimských obyvatel, až po výhružky a útoky na křesťany z důvodu „urážky islámu“, vynucené konverze k islámu či právě státní šikanu.
Osobně mi hodně leží na srdci devastace křesťanského kulturního dědictví, která probíhá v různé míře ve všech zemích. Uvádím tam desítky případů – od zničení celé křesťanské civilizace v Osmanské říši, přes vyrabování, poničení a znesvěcení té části Kypru, kterou v roce 1974 obsadila turecká armáda, až po současné vandalské řádění tzv. Islámského státu v Sýrii a Iráku. Jen zlomek památek a artefaktů se podařilo zachránit, o zbytek jsme nenávratně přišli.
Vyjmenováváte rovněž různé taktiky, jichž křesťané k přežití užívají. Zde hovoříte např. o svolení k emigraci i o zapření víry. Můžete tyto strategie krátce rozvést?
Popisuji celkem osm takových taktik. První z nich je nejrozšířenější a jaksi již podprahová, totiž nedopustit za žádných okolností narušení mírového soužití s muslimskou většinou, a to i za cenu vlastního ponížení. Druhá vlastně představuje zhoršení první, totiž úplné „zneviditelnění“ křesťanů v muslimské společnosti (Írán, Saúdská Arábie, Afghánistán, Libye aj.). Třetí znamená dočasné podvolení se a přijetí statusu podmaněného lidu. A tak dále. K ojedinělé taktice, totiž přímému ozbrojenému boji, se rozhodli někteří asyrští/syrští křesťané na severu Iráku a Sýrie – společně se spřízněnými Kurdy se rozhodli, že svou domovinu ochrání i za použití násilí. Místní křesťanské guerilly v tom mají podporu ostatních věřících, kněží, biskupů i mnichů.
Nakonec se nemohu zeptat jinak. V knize mnohokrát odkazujete na autory, kteří o pronásledování křesťanů hovoří jako o kulturní a náboženské genocidě. Kde je řešení tohoto vnitřní konfliktu, kudy se vině cesta k míru, klidu a porozumění?
Víte, s užíváním pojmu „genocida“ dosti šetřím. Nejsem novinář nebo politik, nemohu si dovolit opakovat klišé a užívat slov jen tak, halabala. Pořád ctím pravidlo, že slova nežijí mimo realitu, jsou jejím odrazem a mají svůj reálný dopad, přičemž nejenom v tomto světě. Ale to je na dlouhé povídání. Ruský avantgardní spisovatel Daniil Charms kdysi řekl, že se verše mají psát tak, že udeříme-li papírem s napsanou básní do okna, to se vysype. Tak je to i s užíváním tak silných slov, jako jsou „genocida“ či „holokaust“. Jejich nadužívání svědčí o naivitě či nevzdělanosti autorů a zároveň do značné míry znevažuje památku obětí masových zločinů. Proto se snažím, když to jde, užívat slov, kterými samotné oběti označují tyto tragické události: „Šoa“, „Aghet“, „Sajfó“, „Sfagi“…
Jestliže něco v oblasti Blízkého východu a severní Afriky s křesťany probíhá, lze to asi lépe nazvat pozvolným a občas akcelerovaným „mizením“. Přičemž se nejedná, a to bych zdůraznil, tak jako u nás v Evropě – řečeno s Michelem Houellebecqem – o „podvolení“: v Libanonu, Egyptě, Palestině i jinde se křesťané snaží za svá práva bojovat, neustupují. Ale tlak na ně je enormní, drtící. A nejen ten demografický.
Cesta „k míru, klidu a porozumění“ tak vede jedině skrze nastavení rovných pravidel (nikoliv jen teoretických ústavních svobod, kterým se etnicko-náboženské minority těší ve většině moderních blízkovýchodních konstitucí), obnovení státnosti a respektu jedné náboženské skupiny ke druhé. Dost ovšem pochybuji, že toho budou v dohledné době současné blízkovýchodní státy schopny. Bez toho se však staneme svědky jen dalšího úpadku a vykořenění křesťanů z míst, kde se jejich víra zrodila a má tisíciletou tradici.
Ptal se Lukáš Nosek.
Mgr. Michal Řoutil, Ph.D. (1973) je zakladatel edice „Pro Oriente: Dědictví křesťanského Východu“ a šéfredaktor ročenky „Parrésia: Revue pro východní křesťanství“. Absolvoval studium rusistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (Ústav slavistických a východoevropských studií). Kromě slavistiky se věnuje studiu křesťanského Východu, osudům křesťanských minorit v Osmanské říši a arménské genocidě. Je spoluautorem knih Katastrofa křesťanů: Likvidace Arménů, Asyřanů a Řeků v Osmanské říši v letech 1914–1923 (společně s P. Košťálovou a P. Novákem, 2017), Dějiny Ruska (kol. aut., 2017). J. Gebelt (ed.) Ve stínu islámu: Menšinová náboženství na Blízkém východě (2016).
