Seznamka
Ilustrační foto: logo německé synodální cesty
„Proces rozhodování začíná v církvi vždy nasloucháním, protože jedině tak lze pochopit, jak a kam chce Duch církev vést,“ říká kardinál Mario Grech, generální sekretář Synodu biskupů.
Synodální shromáždění biskupů v Římě na téma „Synodální církev: společenství, spoluúčast a poslání“ se mělo konat v roce 2022. Papež František původní záměr změnil hned dvojím směrem. Vrcholná fáze synody se koná o rok později v roce 2023, diecézní fáze se naopak posouvá o rok dopředu na podzim 2021. Jednotlivé místní církve zahájí synodální proces pod vedením diecézního biskupa v neděli 17. října. Nad obsahem a formou synody se zamýšlí vídeňský teolog Paul M. Zulehner.
Biskupská synoda ještě není celá synoda
Slovo synodální se odvozuje od řeckého syn – spolu, a odos – cesta. Synodální znamená být společně na cestě. Kardinál Carlo Maria Martini řekl krátce před smrtí (dnes už památnou) větu: „Katolická církev je v čase o dvě stě let pozadu.“ Synoda katolické církve má být procesem, který tuto stagnující církev uvede do pohybu. Jestliže se dnes ozývají kritické hlasy volající po demokratických prvcích (a jsou umlčovány ještě silnějšími hlasy odvolávajícími se na to, že církev není demokratická, nýbrž hierarchická), pak synodalita je reakcí na obojí. Není v přísném slova smyslu vedoucích a vedených. Všichni společně hledáme cestu.
Církev je synodální ve své podstatě. Nevyčerpává se v instituci a byrokracii. Všichni její členové mají Ducha svatého a všichni jsou tedy „duchovní“. Slovní spojení „duchovní a laici“ je v tomto smyslu zavádějící. Někdy se takto degradovaní „laici“ mstí tím, že mluví o „kněžích a věřících“. Všichni mají povolání a všichni jsou obdařeni dary ke společnému užitku. Všichni mají stejnou důstojnost, všichni náležejí k Božímu lidu.
Kodex církevního práva z r. 1983 nepředpokládá synodu, v níž by laici měli místo a hlas. Pokud se zde scházejí pouze biskupové, jde přísně vzato o kolegialitu, nikoliv o synodalitu. V sekulárním jazyce nějakého spolku by to byla schůze představenstva, nikoliv generální shromáždění. O synodě může být řeč pouze tehdy, když se (reprezentativní formou) účastní celá církev: nejen ordinovaní členové, nýbrž ženy a muži celého Božího lidu. Nemůže-li být tento formát splněn, uchylují se některé geografické oblasti k formátu „synodální cesty“ (Německo). A právě to sleduje záměr papeže Františka: synoda má být záležitostí celé církve, nejen biskupů.
Kdo rozhoduje?
Stará právní tradice sahající k Justiniánovi praví, že o tom, co se týká všech, mají také všichni rozhodovat. Tuto právní zásadu obsahovala ještě učebnice církevního práva na boloňské univerzitě před r. 1140, tzv. Decretum Gratianum. Postupem času, jak v církvi převažovaly absolutistické tendence, tato zásada pozbývala na významu a rozhodovací pravomoc zůstala vázaná na ordinované úřady. Už se nerozhodovalo s, nýbrž o těch, jichž se to týkalo. Morálně se ovšem předpokládalo, že je to k jejich dobru. Tato absolutistická právní praxe už se nesrovnává s realitou po II. Vatikánském koncilu, který vyhlásil rovnost všech členů církve co do důstojnosti a povolání. Mnoho geografických oblastí je mezitím zakotveno v demokratickém právním systému. Lidé se naučili, že nelze jednoduše rozhodovat o nich bez nich. Chtějí se rozhodovacích procesů přiměřeným způsobem účastnit – tak, jak to předpokládá II. Vatikánský koncil. Tato nepsaná praxe byla ovšem církevním kodexem z r. 1983 odsunuta do pozadí. Převážilo církevní právo nad ekleziologií? Má církevní právo interpretovat koncil, nebo má naopak koncil vykládat církevní právo? O tuto otázku se odborníci vášnivě přou.
Církevní právo v každém případě rozlišuje poradu a rozhodování. Nositelé úřadu mají povinnost naslouchat. V praxi smějí rozhodnout jinak, než si přeje převažující většina poradců, měli by však dobře zvážit, zda k opačnému rozhodnutí mají dostatečně pádný důvod. Takto „měkká“ povinnost naslouchat vedla k frustraci mnoha členů, kteří činností ve službách církve ztratili mnoho času a sil. Museli na farní i diecézní úrovni stále znovu zakoušet, že jejich dobře zdůvodněné rady byly sice vyslechnuty, ale nikoliv zohledněny. Biskupové často i velmi dobře zdůvodněné reformní návrhy smetli se stolu s tím, že se jedná o záležitost celé církve, kterou nemohou než postoupit ke zvážení do Říma. Ochota laiků se angažovat v posledních desetiletích výrazně opadla.
Klíčovou otázkou nadcházející synody tedy je, jakým způsobem se bude rozhodovat a jak se bude realizovat povinné naslouchání. Podle dokumentu Mezinárodní teologické komise z roku 2018 se všichni z Božího lidu účastní „decision-making“ (formulace), zatímco někteří (biskupové) nebo jeden (papež) jsou pak kompetentní k „decision-taking“ (závazné právní rozhodnutí). Je to uspokojivé řešení? Pokud se nositelé úřadu ztotožní se stanoviskem synodálního shromáždění, není problém. Ale co když papež (jako v případě Humanae vitae) rozhodne proti převažující většině? Musí pro své protichůdné rozhodnutí uvést pádné důvody? A neměl by je znovu předložit k poradě a naslouchání? Neměl by se celý proces opakovat? V nejhorším případě totiž zůstane stejná frustrace jako dosud. „Všichni“ investují srdce a námahu do „decision-making“ (porady), zatímco „někteří“ (biskupové) nebo „jeden“ (papež) zůstanou při „decision-taking“ nadále neomezení. Není tato jazyková formulace jen sémantickým trikem, aby vše zůstalo při starém?
Podle svatého Pavla je dar rozlišování duchů darem odlišným od daru vedení (1 Kor 12,28). Tím se otázka vrací v modifikované podobě. Už se neptáme „kdo rozhoduje?“, nýbrž „kdo rozlišuje duchy?“. Je to opravdu záležitost ordinovaných? Nebo je naším úkolem odklerikalizovat charisma rozlišování duchů?
Je církev schopná porozumět demokracii?
Velkou záležitostí papeže Františka od začátku jeho pontifikátu je inkulturace evangelia. Porozuměním bohatství jiných kultur, než v jakých se zrodila, se církev může poučit. Nejen že evangeliu lépe porozumí, ale bude ho i účinněji hlásat. Kultura ovšem není nic statického, i ona je stále v pohybu, včetně té evropské, která je s křesťanstvím spjatá po tisíciletí. I církev v Evropě potřebuje stálou inkulturaci. II. Vatikánský koncil byl fenomenálním pokusem církve zahájit dialog se současným světem. Památná slova kardinála Martiniho o církvi zaostávající o dvě staletí sdílí i papež František. Koncil byl sice odvážný, ale tato odvaha církev a její vedení v následujících desetiletích opustila. 50. výročí završení koncilu bylo sice slavnostní, ale byla to spíš smuteční slavnost. Synodální cesta světové církve je Františkovým pokusem posunout reformy, které koncil zahájil.
Na Synodální cestě kladou „moderní společnosti Evropy“ církvi naléhavou otázku: jaký máš postoj k demokracii a jejím ideálům: sdílení moci, lidským právům a překonání zděděné diskriminace? Papež s pohledem na synodální procesy v Německu, Austrálii, Itálii nebo Argentině upozorňuje na to, že synodalita není parlamentarismus; ano, nejde o vytváření stran, politickou lobby a mocenské hlasování, nýbrž o hledání podoby hlásání dnešnímu světu. Synodální cesta je naslouchání tomu, co „Duch říká dnešním obcím“ stejně jako kdysi křesťanským obcím v Anatolii (Zj 3).
Nepotřebuje ale synodální proces nějaký jednací řád? Nemohla by se církev ve svém naslouchání a rozlišování duchů poučit z osvědčených zkušeností demokracie? To nejde, namítají odpůrci demokratických procesů. V demokracii přece moc vychází z lidu. Církev je národ Bohem vyvolený, nemůže převzít demokratické předlohy, aniž by byla Bohu i sama sobě nevěrná. - Ale i II. Vatikánský koncil postavil do popředí hodnoty, kterých se církev nesmí vzdát: stejná důstojnost, stejné povolání, žádná absolutistická moc nositelů úřadu nad lidem. Papež František ve svých encyklikách klade důraz na lidská práva, zvlášť pro ženy. Z toho lze právem odvodit, že církev sice není demokracií, ale klidně může používat demokratická pravidla hry. V dějinách církve už se tak stalo mnohokrát, a to ještě předtím, než demokracie vznikly. Papežové jsou voleni. Na koncilech se hlasuje o závěrečných dokumentech. (Ne o pravdě, ale o jejím hledání.) V řeholních společnostech, třeba u dominikánů, je nemyslitelné, že by vedení nebylo voleno.
Církev, která se učí ze zkušeností demokracie, by mohla vypadat takto: všichni se radí společně o záležitostech, kterým čelí svět a spolu ním i církev. Žádné téma na synodálních procesech nevychází jen z vedení. Všichni naslouchají Duchu a mluví spolu. Řeč je italsky „parlare“, z čehož je odvozen parlament. Určitý druh „parlamentu“ tedy existuje, totiž synoda. Cokoliv, co se týká členů církve, lze při poradě vyložit na stůl. Jednomyslné postoje shromáždění pak úřad v nezměněné formě potvrdí. V různých církevních rovinách tak činí farář, biskup, řádová představená, biskupská konference, komise biskupských konferencí, papež. Není-li na poradách shoda, usiluje úřad o rozlišování duchů a činí prvotní rozhodnutí, které opět předloží synodnímu shromáždění. Nakonec rozhodne nejvyšší nositel úřadu.
Podobné demokratické zkušenosti lze převzít i při instalaci vedoucích osob. Implementace demokratických prvků do církevních procesů je naléhavě nutná minimálně v Severní Americe a v Evropě. Lidé z těchto oblastí mají s demokracií zkušenosti nejen v politice, ale i ve společnostech s vysokou kulturou podnikání. Naproti tomu v církvi, ve farnosti a v diecézi prožívají kulturu úplně jinou. To v nich vyvolává nepochopení, ba ještě víc: trpí určitým druhem „kulturního martyria“. Nedemokratické chování nositelů úřadu jim církev odcizuje. Někteří se stahují do soukromí, jiní doufají, že demokracie v církvi možná je a že synodální cesta jejich kulturní martyrium ukončí.
Která témata patří na synodní stůl?
V katolické církvi není zvykem, že neexistují žádná tabu. Podle vyjádření Kongregace pro biskupy však může být na poradní stůl vyloženo opravdu cokoliv. Čím tedy začít?
Jedni říkají, že církev musí začít u sebe. V mnoha oblastech ztrácela systematicky věrohodnost. Mnoha lidem v církvi i mimo ni se jeví jako homofobní, nepřátelská k ženám, nedemokratická, nemoderní, sexuálně neurotická, zkrátka out. Dokud tyto rány nebudou uzdraveny, nebude církev schopná hlásat věrohodně evangelium. Jiní říkají spolu s Františkem, že církev kroužící sama kolem sebe je nemocná. Nejprve je třeba vidět výzvy ve světě a zapracovat evangelium do dějin.
Ve skutečnosti spolu oba přístupy těsně souvisejí. II. Vatikánský koncil postavil do středu zorného pole pastorální konstituci Gaudium et spes, církev v dnešním světě. Odtud se teprve reflektor upřel na podobu církve a vznikla dogmatická konstituce Lumen gentium. Ústřední otázkou bylo: jak se může církev inspirovaná biblickou tradicí obnovit tak, aby mohla optimálně plnit své poslání ve světě? Ani Ježíši nešlo o dobře fungující instituci, ale o pohyb směrem k Bohu. Jeho Slovo bylo Božím královstvím vlamujícím se do světa. Církev je především toto poslání, misie.
Na synodální cestě se církev radí především o své misii: ve vlastní zemi, v Evropě, v globalizovaném, a přesto tak rozděleném světě. Svět se od koncilu výrazně proměnil. Před velkými výzvami stojí celé lidstvo. Pandemie některé z nich zatlačila do pozadí, jiné naopak prohloubila. Lidstvo usiluje o spravedlivější svět, v němž by všichni měli co jíst, kde bydlet, měli práci a vzdělání. Evropa byla úspěšná v řešení sociálních otázek vyvolaných industrializací. Dnes je to zase technická inovace, která destabilizuje vydobytý sociální řád. Bude třeba několika generací, aby se nový nepoměr opět vyrovnal. Pandemie tento vývoj ještě urychlila. Ženy v ní nesly větší zátěž než muži. Jejich příjem je stejně jako dřív nižší než u mužů. Vykonávají vyšší podíl stínové neplacené práce. Toto je nová sociální otázka, která je pro církev výzvou. A synodální cesta tuto výzvu vyloží na stůl.
Během pandemie ustoupila do pozadí otázka klimatu i migrace. Dnes je tato výzva o to naléhavější. Zvyšuje se vliv klimatu na životní prostředí, množí se ozbrojené konflikty. Migrace bude lidi pohánět pryč z nepřekonatelné chudoby čím dál víc. Těmto výzvám musí čelit i synodální proces.
Zděděnou pevnou víru u mnoha lidí nahradil proces hledání. Víra pro ně není zdrojem radosti a naděje, nýbrž cestou ze smutku a strachu. Mnoho lidí odcizených křesťanské tradici si klade otázky po Bohu. Bude synodální cesta schopná vstoupit s těmito lidmi do dialogu? Právě bohaté kultury jsou v dnešním světě “kulturami strachu”. Mnoho politiků podléhá pokušení využít tohoto strachu ve svůj prospěch a neslouží obecnému, nýbrž stranickému blahu. Demokratická svoboda a solidarita - staré dobré evropské hodnoty - jsou zpochybněny. Synodální cesta se musí stát jejich obhájkyní.
Jaká je dnešní přiměřená podoba církve?
Podoba církve je měkká jako vosk, formovaná ohněm Ducha svatého. Ten působí skrze biblickou tradici a znamení doby. To se stalo na II. Vatikánském koncilu. Koncilní otcové hledali odpovídající vizi pro církev 20. století - přiměřenou biblické tradici i aktuální situaci. Reforma je součástí církevní DNA. Bez ní církev ustrne, ztratí sílu a její poslání ve světě ztroskotá. Koncil nastartoval mnoho reforem, jenže pak odvaha k reformám ochabla. Proto je tolik členů církve netrpělivých. Očekávají od synodální cesty nové podněty. Očekávají, že základní rovnost všech co do důstojnosti a povolání (tedy to, čemu říkáme všeobecné kněžství) bude implementovaná do všech církevních procesů. Klerikalismus, který papež František tak nemilosrdně pranýřuje, tomu stále odporuje. Vyvstává otázka, co církev potřebuje k tomu, aby mohla přiměřeně vykonávat úřad. Nestačí, že úřad nazveme službou.
S církví jako společenstvím nositelů všeobecného kněžství úzce souvisí spoluúčast. Oba pojmy (společenství i spoluúčast) jsou vedle misie v podtitulu budoucí synody. Lidé v demokratických kulturách se chtějí podle starobylé tradice o věcech, které se jich týkají, nejen radit. Chtějí o nich i rozhodovat. Aniž bychom z církve dělali demokratickou instituci, demokratická pravidla rovnost, důstojnost a účast všech členů mohou přispět víc než zděděné absolutisticko-monarchické formy. Týká se to i nositelů (a v budoucnu nositelek) úřadu. Nic nestojí proti tomu, aby farnost, místní církev nebo světová církev dobře vypracovaným způsobem volila své představené.
Podle svatého Pavla už “není rozdílu mezi Židem a Řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou”. Mnoho členů církve vnímá diskriminaci a cítí újmu, když je taková diskriminace ještě podkládaná teologickými disputacemi. Zvlášť ženy s vysokým teologickým vzděláním nevidí dostatečné důvody k tomu, aby byly vyloučeny z ordinace. Je třeba implementovat něco jako “trvalou synodalitu”, v níž by byly přiměřeně zastoupeny farnosti, společenství, řády, vzdělávací instituce, diakonie i laická sdružení. Pokud by biskupové měli námitky proti jednomyslnému usnesení takového reprezentativního shromáždění, měli by to dostatečně zdůvodnit a znovu předložit k poradě. Teprve potom by měli vydávat závazné rozhodnutí.
Ecclesia semper reformanda je historická šance osvobodit se ze strnulosti. Je to také šance, aby církev opět zaujala mladé, zvlášť ženy. Podle římské Kongregace pro biskupy je cílem synody naslouchat co největšímu počtu členů církve. Neboť všem, které Bůh ke své církvi připojil (Zj 2,47), byl dán Boží Duch, všem k užitku (1 Kor 12,7).
Právě o to v synodálním procesu jde: je to naslouchání tomu, “co Bůh církevním obcím dnes říká” (Zj 1,9-3,22). Každý člen naslouchá, skupiny a společenství naslouchají společně. Neexistuje žádné tématické omezení. Platí pouze přítomnost Ducha a otevřené uši a srdce. Jde o to, v jaké podobě a v jakých (právních) strukturách dnes církev své poslání ve světě může plnit. Její feudálně-aristokratická podoba bez skutečné spoluúčasti tomu stojí v cestě. Naše poznání zatěžuje moc, soukromé zájmy a strach. Nikdo z nás není uchráněn pokušení zaměňovat Ducha svatého za svého vlastního holuba. Synodální cesta vyžaduje rozlišování duchů. Církevní úřad nesoucí konečnou odpovědnost ovšem na toto rozlišování duchů není sám. Bude to napínavé. Právě tehdy, když hlavního aktéra synodálního procesu - Ducha svatého, který byl dán všem, vezmeme vážně. (1 Kor 12, 7).
Volně podle Paula M. Zulehnera přeložila Pavla Holíková
