Seznamka
Katolický kněz Tomáš Halík
Autor: Aktuality.sk / Branislav Wáclav
Porovnávat knihy jednoho a téhož autora je vždycky ošemetné. Každá vznikala v jiné době, v jiné životní etapě, za jiných okolností, z jiných motivů, z jiné inspirace, z různé míry nezbytí. Přesto se mi zdá, že nová kniha křesťanského teologa, sociologa a katolického kněze Tomáše Halíka Odpoledne křesťanství s podtitulem Odvaha k proměně, kterou věnoval papeži Františkovi, je jeho dosud nejlepší knihou. Proč?
V čase, který bude možná jednou označen za čas etického a civilizačního zlomu, se obnažily na dřeň zdroje duchovního, resp. osobního života. Ukázalo se, jak různorodé tyto zdroje jsou, a to i u lidí, anebo právě u nich, kteří se hlásí ke Kristu jako jeho nejvěrnější učedníci. Ukázalo se, jak odlišně křesťané rozumí Kristovu vykupitelskému příběhu a co pro ně život z víry, potažmo náboženství a náboženský život uprostřed společnosti vlastně znamená. Název knihy, Odpoledne křesťanství, je reminiscencí na Jungovo přirovnání života k času všedního dne. Zatímco dopoledne symbolizuje mládí a ranou dospělost, v níž člověk tisícerými způsoby buduje základní rysy své osobnosti a svého světa, je odpoledne charakterizováno tím, co v úvaze Tomáše Halíka vystupuje jako dospělé, prosvobodnělé, aktivní křesťanství, které tu je pro druhé. Takové odpoledne, na osobní i institucionální úrovni, spolupracuje s Bohem na překonání a přetvoření vlastního ega do Selbst, a tedy do nejvnitřnějšího já. Dílo vzkříšeného Pána je odpolednem budoucího času, který v našich životech už jedná. Na toto dílo ve své knize Tomáš Halík ukazuje a z něj čerpá.
Autorova reflexe a pojmenování neuralgických bodů církve i společnosti, v nichž žije, souvisí s tím, že ne každému se podaří transformovat dopoledne svého života s krizemi poledního času v odpoledne, chcete-li dospělost a stáří, které se bude dobře žít a které bude atraktivní pro druhé. Minout se s vydařeným odpolednem svého života není nic neobvyklého. Není-li totiž na čem stavět, z čeho čerpat, pro koho být, co v duchovním ohledu investovat a co promýšlet, může se i druhá polovina našeho života rozpliznout v negaci všeho a všech, a v bázi křesťanského svědectví o Bohu se i takové evangelium, radostná zpráva, může stát děsivým příběhem o bohu, který stojí na stráži a číhá, kdo z lidí i jen nepatrně pochybil a koho je třeba seknout přes prsty. „Nesplnění úkolu této životní etapy, „špatné stárnutí“, plodí naopak rigiditu, emocionální rozlady, úzkosti, podezřívavost, malichernost, sebelítost, hypochondrii, terorizování okolí.“ uvažuje nad Jungovým konceptem Halík a dodává: „I v dějinách křesťanství hrozí možnost „špatného stárnutí“. Zmeškat čas k reformě, nebo dokonce pokoušet se vrátit do doby před polední krizi, může zplodit jalovou a odpudivou podobu křesťanství.“ Jak na mnoha případech ukazuje, týká se dobře či špatně prožívané odpoledne života daleko širší skupiny, než jsou jen takzvaně staří. Žehrání po návratu do doby před-demokratické a kamsi do pozdního středověku, odmítnutí 20. století jako celku a zvláště reforem Druhého vatikánského koncilu, a tím i obrovského množství lidí, kteří koncilu připravili cesty, se netýká zdaleka jen kmetů, ale čím dál tím mladších lidí středního věku, kteří si nevědí rady s nabytou svobodou, s dialogem, s přátelským tříbením názorů, s obhajobou idejí na veřejném fóru, s rizikem, že skrze studium, poznání, cestování a tvůrčí činnost přijdou o řadu svých domnělých jistot, které je po léta držely nad vodou. Tomáš Halík je i v tomto ohledu odvážný a pojmenovává věci nikoliv abstraktně, ale konkrétně, na příkladech osob a událostí, které čtenář bude patrně dobře znát.
Tomáš Halík: Odpoledne křesťanství
Autor: NLN
Odpoledne křesťanství je podle mého mínění teologicky nejpropracovanější autorovou prací. Zmiňuje-li v jedné kapitole česko-římského teologa Vladimíra Boublíka (1928–1974), jsem v pokušení říct, že knihu můžeme chápat jako jeden z nejlepších příspěvků v oblasti fundamentální teologie tak, jak ji začali od 60. let na Lateránu propracovávat – navzdory mnohým – Vladimír Boublík a Karel Skalický. A kdybych mohl jít ještě dál, nerozpakoval bych se napsat, že kniha je pro mě rovněž obhajobou křesťanství v christianizovaném světě, a neváhám ji proto považovat za v současnosti nejzajímavější a nejsdělnější apologetickou práci, která by mohla získat pro teologické myšlení a reflexi víry i lidi vůči teologickému provozu a církevnímu shromáždění vyloženě skeptické, principiálně nedůvěřivé a právem bázlivé. Útěšné jsou jeho úvahy o podstatě a vývoji spirituality, o třetím osvícenství, o víře nevěřících, o výzvách globalizace, o pestrých ekleziologických konceptech církve budoucnosti, o tom, jak má vypadat křesťanské naslouchání a porozumění, o tom, proč bychom měli být vděční za papeže Františka.
V inflaci a posunu biblického označení prorok, s nímž se nejen u nás dějí v církevním prostředí hotové veletoče, je Halíkova kniha autenticky prorocká a vpravdě testamentární. I když většina těch, z jejichž života a díla odezíral a kteří ho formovali na jeho cestě ke konverzi, ke kněžství a k církvi (zvěřinovsky řečeno: k církvi – lásce i kříži), nežije, cítíte, jak přirozeně, samozřejmě, a přesto kriticky na ně autor navazuje a zhodnocuje pro své čtenáře, posluchače i pro shromáždění Božího lidu všechno, co oni nashromáždili, ověřili na vlastním životě, vykoupili svým utrpením, zhodnotili svou obětí, zušlechtili svou láskou. Jen o málokom můžeme bez patosu říct, že pokračuje a dopromýšlí to, co pro církev i svět vyzískali např. Romano Guardini, Pierre Teilhard de Chardin, Hans Küng, Karl Rahner, Antonín Mandl, Josef Zvěřina, Oto Mádr a papež František, abychom zůstali jen v půdorysu 20. století. Toto odpoledne křesťanství vám bude sympatické v případě, že vaše víra není ideologickou vycpávkou nějaké prázdnoty anebo promyšlenou investicí, která by vám měla otevřít dveře do tzv. lepší společnosti. Halíkovy úvahy nad tématy z oblasti teologie, filozofie, sociologie, psychologie a kultury jsou implicitním nositelem naděje, ale v tom samém okamžiku jsou to úvahy značně rozrušující. Jinak řečeno: po jejich přečtení už nebudete stejní jako dřív. Objevíte úplně nový svět svobodného myšlení. Poznáte, jak svazující a omezující jsou všechny ty člověkem vytvořené hranice a zdi, které ho staví do opozice vůči druhým, jiným, jinak smýšlejícím. Uvědomíte si možná, proč jste tam, kde jste, nesví a nešťastní, a budete-li naslouchat a číst v řádcích i mezi řádky, máte šanci, že vykročíte někam jinam, do budoucnosti, a přece zpátky – domů. Porozumíte, proč je autor na stejné lodi s myšlenkovým, pastoračním a spirituálním světem současného papeže. Zjistíte možná, kde jsou prameny určitého napětí mezi teologem, jenž po desetiletí vstupuje do dialogu veřejného prostoru, a mezi některými příznivci konzervativní, novoscholastické a extrémní tradicionalistické školy, v níž se už žádný dopředný a odstředivý pohyb nenalézá. Jen historicismus staré školy, vzdychání po zlatém věku, pláč nad úbytkem církevního triumfalismu, pohrdání novodobou teologickou prací i odpor k závěrům koncilu, který z davu, jenž se dívá na povel jedním směrem, učinil Boží lid, z jehož středu mluví a jedná sám Bůh.
Nabízí Tomáš Halík řešení, jak z této dlouhotrvající krize ven? Jistě. V šestnácti kapitolách najdeme směrovek, povzbuzení, návrhů a východisek habaděj. To všechno ale nespadlo do této knihy z čistého nebe. Nejde, a to ani v nejmenším, o akademické učenosti nebo kázání, jak na to a jak to druzí dělají špatně. To, co autor ve své zatím poslední knize napsal, je ovoce jeho dosavadního života. Jen málokdo v této zemi tak neúnavně povzbuzuje k vyjití z katakomb, ke zboření zdí ghett, k překonání rozdílů mezi profesionálními služebníky a laiky, k zahlazení extrémů na obou stranách, ke spolupráci lidí dobré vůle, k poctivému vzdělávání, k cestování, k ekumenickému a mezináboženskému dialogu, k příklonu k zemím demokratické a západní kulturní tradice, k odvážným a nutným změnám církevních struktur, diecézí, farností a míst křesťanského setkávání, k odmocnění fatalistické vážnosti, která se na radostnou zprávu evangelia dívá poněkud černobíle, k narovnání vztahů mezi muži a ženami, ke generačnímu smíření a solidaritě, k laskavosti vůči všem, kteří jsou „jiní“, k riziku, že vyjitím mezi druhé se změníme a už nikdy nebudeme stejní, k touze odkazovat i jako slabí a hříšní lidé svým životem a prací na Krista, který se nedá zavřít do vězení nacionalismů a tradicionalistických nářků a který se rovněž nedá rozpustit v moři na první pohled hezky vypadajících synkretismů a líbivých sloganů.
Podíváte-li se na vlastní autorův myšlenkový a duchovní vývoj, k němuž vás svou otevřeností zve, uvidíte, že za proměnou nestála cesta o století či pět set let zpět, ale cesta dopředu, do budoucnosti, k okamžiku velkého setkání, a tedy ta nejvlastnější cesta k prapočátkům. Přál bych si, aby kniha oslovila právě ty, kteří se zabarikádovali ve světě duchovních jistot a kteří už žádný dialog a žádné promýšlení nepotřebují. Kniha, která postrádá ostnů vůči těm, kteří si nejen u nás udělali z církve společnost s ručením omezeným a z farností hrady s hlubokými vodními příkopy, je nabídkou společného rozhovoru, smíření a propojení, a to ne pro vědomí, že to je lidsky ušlechtilé, ale proto, že jednota je jedním z Božích jmen. Čtenáře podobného založení nová kniha Tomáše Halíka povzbudí a pomůže ve chvílích, kdy se zdá, že rozdělení společnosti je nevratné a že katolická církev mele z posledního. Pestré společenství lidí na cestě (nones, anonymních křesťanů, anonymních katechumenů, náboženských nomádů, ateistů z nezbytí) přivede k pozitivnímu pohledu na církev zralosti, církev odpolední, která se nevyčerpává jen v mlčenlivých a smutných postavách některých pastýřů a laiků a v odsudcích této doby jako doby úpadkové. Bytostné odpůrce teologického myšlení, kteří uvízli v letech, kdy zemřel sv. Augustin, sv. Tomáš Akvinský či Pius X., pravděpodobně ale nepřesvědčí. Trhlinu mezi světy, v němž žijí oni a autor, může přemostit ve své milosti a zázracích jen Pán Bůh.
Odpoledne křesťanství je kniha, kterou byste chtěli vydat jako knihu svého života, jako svědectví o tom, čemu jste zasvětili své schopnosti a čas a v čem toužíte vytrvat až do konce – nového začátku. Překlady titulu do světových jazyků z ní podle mého mínění učiní jednu z nejdůležitějších knih nadcházejícího času. Přesto je to kniha psaná pro českého čtenáře, která může stát u nečekané proměny jeho života. Nic většího si nelze přát.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
