Seznamka
Druhý vatikánský koncil
Autor: Wikipedia.org / Lothar Wolleh
Nebyly to dokonce ani rozpravy o postavení laiků v moderním světě a v církvi, které vyvolaly největší koncilní debaty. A nebyla to ani jednotlivá sezení a stovky hodin k přípravě jednacích dokumentů o rodině a manželství, při kterých by si koncilní otcové vjížděli nevraživě do vlasů. Tím, co přímo na koncilu, v přípravných komisích, v řadě mimokoncilních setkání a na stránkách svobodného tisku v Evropě a Spojených státech vyvolalo vážné otřesy, byla závěrečná formulace pastorální konstituce Gaudium et spes týkající se války, zbrojení a jaderných zbraní.
Po celý čas koncilu zaznívalo od evropských, tím spíše od mimoevropských biskupů z Afriky, Latinské Ameriky a Asie, jak matné povědomí mají někteří koncilní otcové o životě za hranicemi Vatikánu, Říma, Itálie, nemluvě o kontinentech na druhé straně planety. V tisícovkách rozhovorů se objevovaly rozhořčené hlasy o nepřipravenosti k jednání nad jednotlivými předlohami a o nutnosti uzavírat v krátkém časovém horizontu kompromisní stanoviska, která projednávané téma vlastně neposunula nijak dál. Objevovaly se též zásadní kulturně-civilizační rozdíly mezi sněmovními účastníky, kteří – ač klerikové – přistupovali k některým tématům jako naprostí laici, poučení obvykle jen osnovou připravovaného textu, vzájemnými hovory nebo články v novinách. Někteří (ostatně to byl vůbec první požadavek na koncilu, přednesený kardinálem Achillem Liénartem: připravené podklady k rychlému schválení jsou špatné a nepřijatelné) požadovali odklad hlasování a hlubší teologické ukotvení tématu i textu určeného k diskuzi. Někteří se přímo zříkali odpovědnosti za konečnou podobu jednotlivých článků, z nichž po vypuštění krajně formulovaných pozic, nebo po jejich nahrazení formulacemi nanejvýš diplomatickými, zbylo zvláštní torzo, z něhož je patrné neporozumění, rozladění a napětí. Jednou z osobností Druhého vatikánského koncilu, která se zúčastnila všech čtyřech sezení a která měla vliv na formulování církevní doktríny vztahující se k míru, válce a zbraním, byl pomocný biskup z Washingtonu (1956) a pozdější arcibiskup v New Orleans (1965), za druhé světové války člen 82. divize americké armády, vojenský kaplan a přítel a poradce prezidenta Johna F. Kennedyho, Philip Matthew Hannan (1913–2011).
Nemohu čtenáře v této krátké glose zatěžovat historií církevního vztahu k otázkám míru a války. V souhrnu můžeme říct, že proměna církevního učení ve 20. století byla ovlivněna jak oběma světovými válkami a oběma totalitními režimy, tak značným vědecko-technologickým rozvojem na obou stranách železné opony a samozřejmě také silným a opodstatněným pacifistickým hnutím. Všechny články Gaudium et spes, počínaje čl. 77, nesou jasný rys církevního odsouzení války, horečného zbrojení a vývoje a používání jaderných zbraní. Tato stanoviska se vtělila i do textu Katechismu katolické církve (zvláště články 2302–2330). Objevuje se v nich také motiv míru, který už nesmí být chápán jako intermezzo mezi válkami, ale jako podstatná část Božího řádu, čas pro šíření evangelia a budování Božího království: „Mír neznamená jenom to, že není válka, ani se neomezuje na pouhou rovnováhu nepřátelských sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády, nýbrž správně a výstižně se o něm mluví jako o „díle spravedlnosti“ (Iz 32,17). Je plodem řádu, který jeho božský Zakladatel vložil do lidské společnosti a který mají uskutečňovat lidé žíznící po stále dokonalejší spravedlnosti.“ (GS, čl. 78) Dosažený kompromis koncilního textu se rámcově shoduje s obsahem projevu, který měl papež Pavel VI. 4. října 1965 v newyorském sídle OSN.
Tím, že se koncilu nemohli plnohodnotně zúčastnit biskupové zpoza železné opony, byla přípravná i debatní setkání omezena účastníky ze západního, resp. ne-komunistického civilizačního okruhu, a zdálo se – při nemožnosti svobodně zapojit církevní představitele Východu – jako by výsledný odhlasovaný dokument mířil spíš jen k jedné straně hrozícího konfliktu studené války, a to k té západní - a hlavně, té americké. Klíčová se ukázala osobní zkušenost některých otců s válkami 20. století a míra obeznámenosti s realitou poválečného přístupu k obraně před komunistickými zeměmi, které rozšiřovaly sféru vlivu po celém světě. Ukázalo se, že rozdíly v chápání reality jsou obrovské. Míra porozumění tehdejší vojenské celoplanetární situaci byla přímo úměrná tomu, k jak ostrému nebo měkkému prohlášení, týkajícího se války, se jednotliví účastníci koncilu nakonec přiklonili. A věc to byla opravdu zásadní. Koncil jednal nejen o tom, zda je mravně dovolené nebo nepřípustné používat moderní, v jeho slovníku „vědecké zbraně“, a tedy zvláště zbraně jaderné, v případě, že to jinak nejde, ale zda je mravně defektní je dokonce „jen“ vlastnit, anebo dokonce vyvíjet. Jak dokládají články 80 a 81 Gaudium et spes, otcové našli i v této otázce kompromisní řešení, které bylo nakonec přijatelné i pro americkou stranu. Čteme-li čl. 80 u vědomí tehdejší vojensko-politické světové situace, nemůžeme si nevšimnout, že odsouzení války a používání „vědeckých zbraní“ pro „páchání zločinů“ se jen těžko může týkat demokratických zemí Evropy, Spojených států a jejich spojenců, kteří vývoj, vlastnictví a hypotetické použití „vědeckých zbraní“ chápali primárně na úrovni obranné, nikoliv útočné. Zdá se tedy, že poslední odstavec 80. článku musel komunistickým vládám po celém světě působit nemalé obtíže a mrzení. Řada dokumentů československé rozvědky působící v Itálii dokládá, jak velký zájem o koncilové dění v otázkách míru a války měli soudruzi z ČSSR. „Zvláštní nebezpečí dnešní války záleží v tom, že držitelům nových vědeckých zbraní takřka nabízí příležitost páchat takové zločiny a že neúprosnými spojitostmi může dohnat vůli lidí k nejkrutějším rozhodnutím. Aby se to v budoucnosti nestalo, shromáždění biskupové z celého světa zapřísahají všechny, zvláště státníky a vojenské činitele, aby měli bez ustání na mysli svou nesmírnou odpovědnost vůči Bohu a vůči celému lidstvu.“ (GS, čl. 80) Tato „odpovědnost vůči Bohu a lidstvu“ se nakonec ukázala u východní i západní strany jako motiv, který jadernou válkou udržel „pouze“ v oblasti výhrůžek a zastrašování.
Arcibiskup Philip M. Hannan
Autor: Wikipedia.org / Creative Commons
Neopomenutelnou postavou koncilových jednání o válce a míru byl pozdější neworleanský arcibiskup Philip Hannan. Přítel a poradce prezidenta Johna F. Kennedyho i dalších členů kennedyovské rodiny, který jako bývalý voják a kaplan nepostrádal smysl pro realitu, měl na rozdíl od většiny členů koncilu dobré povědomí o rozložení vojenských sil mezi Západem a Východem, o pestrém arzenálu zbraní armády Spojených států i o jednotlivých vojensko-politických strategiích své země a západních spojenců vůči sovětskému režimu v SSSR a v jím ovládaných satelitech a koloniích. Hannan si byl na základě rozpravy a debat s jednotlivými koncilními kolegy vědom, že povědomí o reálné situaci hrozící války a jejích „pravidel“ je za zdmi jednacích síní malé, mnohdy mizivé. Pokud by koncil odhlasoval mravní nedovolenost držet a vyvíjet „vědecké zbraně“, byly by to demokratické země Západu, které by na toto církevní stanovisko musely reagovat. Neexistovala však naděje, že by si z Gaudium et spes četli po večerech v Moskvě, ve východním Berlínu nebo na Kubě, a následně shazovali jaderné hlavice do moře. Západní civilizace by se tudíž – pokud by poslechla volání koncilu – stala rázem zemí vojensky neakceschopnou, která by hrozby komunistické despocie mohla odrážet jen politickými jednáními, ústupky, případně konvenčními zbraněmi. Těžko si představit, jak by se vyvíjela např. Karibská krize v r. 1962, kdyby koncil začal o pět let dřív a vyjádřil se pro absolutní zákaz použití, držení a vývoje jaderných a jiných moderních zbraní. Arcibiskup Hannan čelil iluzorním představám o povaze moderního jaderného potenciálu. Někteří otcové si spojovali jadernou bombu výhradně s Hirošimou a Nagasaki, aniž by měli sebemenší tušení o vývoji nejen stokrát ničivějších hlavic, ale zároveň o existenci zbraní a zbraňových systémů, jejichž účinek je sice drtivý, ale takticky ohraničený na relativně malý prostor. Při jednáních se pochopitelně objevovaly názory z celého spektra přístupu k obranné válce a vývoji moderních zbraní. Hlas dostali ryzí pacifisté, realisté i jestřábi, kteří své mínění odvozovali z podrobné znalosti věci i z vlastních vojenských zkušeností. Při druhém a třetím jednání se Hannan snažil přesvědčit koncilní účastníky o americké pozici vůči míru, válce a zbrojení. Po skončení koncilu se v následující, řadu let trvající vnitroamerické biskupské debatě o válce, míru a zbraních stal Philip Hannan solitérem, který byl několikrát drtivě přehlasován svými kolegy, když zastával tvrdou pozici týkající se nukleárních zbraní a politiky JFK i některých dalších amerických prezidentů. Ve Spojených státech, ostatně jako v Evropě, došlo ke generační obměně, v níž se do služby dostali biskupové nazývaní „biskupové míru“, kteří se na sovětsko-americké, a tedy zvláštně americké závody ve zbrojení, dívali skepticky a nesouhlasili s nimi. O Hannanově politických názorech a vlivu, který na něj měla účast v bojích druhé světové války, se čtenář může dočíst v knize jeho vzpomínek The Archbishop Wore Combat Boots (Arcibiskup, který nosil bojové boty, 2010). Za poslech stojí také jeho smuteční řeč za prezidentem Johnem F. Kennedym, jehož portrét zdobil stěny jeho pokoje.
Po své rezignaci v r. 1988 se Hannan nadále účastnil společenského života. Když v roce 2005 zasáhl Spojený státy a zvláště oblast New Orleans hurikán Katrina, stal se Hannan vůdčí osobností katolické humanitární pomoci. Do konce svého života, který se naplnil v jeho 98 letech, se osobně angažoval v pomoci chudým, obětem živelných pohrom, vojenským veteránům, studentům a seniorům. Arcibiskup Hannan vnesl do koncilové auly důležitý prvek racionální rozvahy, založené na přesném poznání a reflexi reality. I když se v pokoncilovém období církev rozhodně přiklonila k odmítnutí veškerých válek a z nich plynoucího utrpení, jeví se i dnes, na počátku března 2022, kdy válečný zločinec Vladimír Putin vtrhl na suverénní území Ukrajiny, některé postoje arcibiskupa Hannana jako inspirující. Je zajímavé konfrontovat Hannanovy myšlenky a veřejné postoje s postoji svatého Jana Pavla II. a papeže Františka. Zdá se, že i po vzájemném částečném odzbrojení Ruska a Spojených států, jimž oběma i beztak zbyl jaderný arzenál, schopný uvrhnout planetu do doby kamenné, jsou to stále „vědecké zbraně“, a tedy i zbraně jaderné, jejichž odstrašující efekt má zásadní vliv na to, že se Putin prozatím nerozběhl dále na západ s cílem zastavit se na hranicích Německa. Jaký vztah máte k jaderným zbraním a otázkám světového míru vy?
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
