Seznamka
Jean-François Chiron
Autor: www.ucly.fr
Jean-François Chiron, francouzský katolický kněz a teolog, působí na Katolické univerzitě v Lyonu. V rozhovoru s Christophem Henningem z listu La Croix hovořil o synodálním procesu a výzvách, které představuje změna struktur, zejména v uplatňování autority.
Jak dnes můžeme definovat autoritu v církvi?
Autorita je to, co nám umožňuje žít společně, abychom se navzájem nerozdělili. V závislosti na době a místě se tyto postupy určitě vyvíjejí. Nemyslím si, že by katolíci měli anarchistické tendence, ale v současné době je častý postoj: „Souhlasím s autoritou, když souhlasí se mnou.“ Jaká je dnes legitimita autority? Titul faráře jako takový už nestačí. Nositel autority se musí osvědčit, a to je mnohem náročnější. Je to „já“, kdo rozhoduje, koho přijme za svou autoritu. A každý tak musí být připraven nést za své rozhodnutí důsledky.
Chystá se synodální shromáždění biskupů o synodalitě. Jaký by to mohlo mít dopad na uspořádání církve, zejména pokud jde o výkon autority?
Jedním z přístupů je zachovat orgány v jejich dosavadní podobě a zároveň posílit prostor pro diskusi. Druhým přístupem by bylo vytvořit z koncilů skutečně poradní prostory, kde by se rozhodnutí přijímala většinovým hlasováním. První možnost je v souladu s katolickou tradicí, ale někteří věřící ji mohou považovat za nedostatečnou.
Zmínil jste tradici církve: jak byste definoval rozhodování dnes?
V církvi se rozhoduje „jen jeden“. Struktura, kterou nacházíme na třech úrovních: papež v církvi, biskup v diecézi a kněz ve farnosti. Pokud bychom tuto organizaci na jedné úrovni opustili, museli bychom tak učinit i pro ostatní úrovně, což by byla skutečná revoluce. Nebylo by poctivé říci, že například na úrovni farnosti zavedeme demokratické fungování, aniž bychom změnili organizaci univerzální církve...
Můžeme jít až k demokratickému typu fungování?
Církevní život je spíše v řádu vznikajícího konsensu. Existují cíle a programy pastorační činnosti na stanovené období, které slouží k realizaci rozhodnutí. Překvapuje mě, že papež odmítá termín „konsensus“, protože v našich církevních shromážděních je cílem dosáhnout tohoto konsensu, zatímco v politických shromážděních převažuje většina.
Není paradoxem konzultovat s věřícími, když by v případě, že ze synody vzejdou nové modely, pocházely tyto modely od papeže?
V synodálním duchu zůstáváme v rámci hloubkové konzultace spojené s tím, kdo má „poslední slovo“. vracíme se k organizaci církve podle trilogie: jeden, někteří a všichni. Katolická tradice si cení „jednoho“ – papeže, biskupa a faráře. Synodalita spočívá v tom, že přikládáme větší hodnotu dalším dvěma úrovním, počínaje „některými“. Tu tvoří biskupové a kardinálové na úrovni univerzální církve, kněží, jáhni a rady na úrovni diecézí a rady a pastorační týmy na úrovni farností. Církev není demokracie, ale „někteří“ mohou být zástupci „všech“. Ať se stane cokoli, poslední slovo má prozatím „jeden“.
Naruší synodalita toto schéma?
Synoda o synodalitě je synodalitou druhého stupně. Nemůžeme očekávat žádné zásadní změny. Navíc velká většina katolíků nemusí nutně usilovat o zásadní změny, ve skutečnosti jde často více než o struktury o lidi. Katolíci jsou spokojeni, když jim jejich farář nebo biskup umí naslouchat, a určitým způsobem praktikují synodalitu, aniž by to řekli. Na druhou stranu, pokud farář, ať už mladý nebo ne tak mladý, dává najevo, že on je ten, kdo rozhoduje z titulu moci „jednoho“, budou mít farníci za to, že je v církvi něco špatně…
Znamená to, že synodalita již existuje?
Ne všechny místní církve se nacházejí ve stejném bodě a ne ve všech zemích se odehrávají stejné příběhy. Francouzská církev se již dlouho nachází v dynamice spoluzodpovědnosti kněží a laiků. To nám nebrání v tom, abychom o ní přemýšleli: je to příležitost zhodnotit naši praxi. Tam, kde se to daří, jsme již něco z toho, o co papež usiluje, realizovali.
Bude možné nechat to na jedné osobě, papeži, biskupovi nebo faráři?
Když rozhoduje „jeden člověk“, zapojuje svou odpovědnost, to znamená, že musí být odpovědný a případně otevřený hodnotícím procesům. Učím na fakultě a každé dva roky mě hodnotí děkan, kterého hodnotí také rektor atd. Jako učitel jsem hodnocen studenty. ale v církvi a v kléru dnes neexistuje kultura hodnocení. Dalším bodem je transparentnost. Činí se rozhodnutí jasným a veřejným způsobem?
Jak se na této synodalitě mohou podílet nově ustanovení služebníci – katechetové, lektoři a akolyté?
Existují dva způsoby, jak k těmto novým službám přistupovat: jedni budou zdůrazňovat, že představují výraz křestní odpovědnosti, druzí budou tvrdit, že jde o způsob klerikalizace laiků... Katecheta se bude moci podílet na hlásání evangelia v zemích, kde je křesťanství již dlouho zavedeno. V Africe je katecheta zodpovědný za společenství, což by se mohlo stát i na Západě, v oblastech, kde chybí kněží. Laici, kteří zastupují církev, jsou pak jmenováni a mají pastorační zodpovědnost, i když opět „motu proprio“ (o nových službách) upřesňuje, že je to vždy pod pravomocí jedné osoby, faráře.
Jak se bude synodalita projevovat na farní úrovni?
Materiální aspekty se budou řešit především zásahem finančních rad, které jsou ve farnosti povinné, zatímco pastorační rada v kanonickém právu není, což je paradoxní. Liturgie je obtížná a velmi citlivá oblast. Podle mého názoru jde především o otázky zdravého rozumu: věřím v reformu institucí, ale důležité je obrácení lidí.
Vydáno ve spolupráci s revue Universum. Přeložil Josef Beránek.
