Pro mě byl tento den dlouhá léta poznamenán tragikomickým zážitkem, kterým byl před rokem 1990 novoroční projev hlavy státu. Ten starý muž říkal smutným a roztřeseným hlasem rádoby optimistické fráze o tom, jak je mír a jak je nám tady dobře přes všechny objektivní potíže - a na pozadí té scenérie byly léta stále stejné hodiny a na nich stále stejný čas - hodina po dvanácté. Ne za pět minut dvanáct, ale hodina po dvanácté. Ty projevy byly samozřejmě předtáčené a člověka přepadaly stále stejné otázky - Kolik je vlastně hodin? A kolikátého je?
Začíná nový občanský rok a my se znovu otvíráme lásce Boha, který řekl: „Nevzpomínejte na věci dřívější… Hle, činím něco docela nového a už to raší…“ Když se řekne „nový“, myslíme tím většinou opak „starého“. Nové věci - nový vůz, nový počítač, nový kabát - jsou jiné než ty, kterých se zbavujeme jako starých, překonaných a nepotřebných. I nový rok, který začíná, bude určitě jiný než byl ten starý a (tentokrát) za 366 dní bude ten nový zase starý a zmizí v minulosti. A stejně tak všechno, co si pořídíme jako nové, bude jednou staré. I každého z nás se týká nevyhnutelné stárnutí.
Když ale řekne Bůh „všechno tvořím nové“, když svatopisec ve vizi budoucnosti vidí nové nebe a novou zemi, jde o něco, co nezmůže zub času nebo naše občasná touha po inovaci. Nové stvoření v Kristu, Nový zákon, nové přikázání, abychom se navzájem milovali, není něčím, co bude jednou překonáno.
Začíná nový občanský rok, rok pozemský, se spoustou všedních dní. A je docela příznačné, že ho začínáme v době, kdy se smíme radovat z Božího vtělení. Boží Syn vstoupil do zcela konkrétních lidských dějin jako jeden z nás, podrobil se lidským zákonům, lidskému utrpení i lidskému počítání času. Úryvek evangelia, který dnes čteme, zmiňuje radost lidí, kteří chválí Boha za to, co slyšeli a viděli, i když viděli jen bezmocné dítě narozené v chlévě za Betlémem. Zmiňuje také první kapku krve, kterou pro nás Spasitel prolil při svém obřezání. A uprostřed toho dění je i Maria – užaslá a snad i trochu zaskočená tím vším, matka, která to všechno uchovává v srdci a přemýšlí o tom. Možná je to úžas z toho, že ji Bůh přizval tak bytostně blízko do toho tajemného dění, protože otevřela Bohu své srdce naplno v bezmezné důvěře, které je málokdo schopen. Bůh obdaroval bezvýznamnou dívku a v ní celý svět.
Nevím, co si Matka Boží přávala na prahu židovského nového roku. My si obvykle navzájem přejeme „všechno nejlepší v novém roce“- a zní to tak nějak formálně a frázovitě. Co to znamená „všechno nejlepší“? Co chceme prožít v tomto světě, kde se střetává láska s nenávistí, pravda se lží, moudrost s hloupostí a úsměv se slzami?
V tom novoročním evangeliu je však i novoroční přání a poselství pro nás: Slyšet, vidět, žasnout a uchovávat v srdci. Radovat se z nové a nepochopitelné Boží lásky. Vidět Boha v akci a mít toho plné srdce. To je to „všechno nejlepší“. Stejně jako betlémští pastýři, i my se vracíme z Betléma do všedních dnů. A přece začal nový čas, který se otevřel Kristovým narozením. Tento svět má naději. Mimochodem: Všimněte si, kolik dostanete SMS přání v noci z 1. na 2. prosince 2012, kdy začne nový církevní rok...
Autor je starokatolický biskup