Seznamka
Především jsou to prozatímní výsledky letošního sčítání lidu. Zde se však nabízí otázka, zdali důvěru ztrácí církev, nebo spíše katolická hierarchie? Myslím, že platí to druhé.
Všechno by vlastně bylo úplně v pořádku, nebýt jedné věci. K té se záhy dostanu. Z pohledu mediálního obrazu české katolické církve se toho v roce 2011až tolik nepokazilo. Nejviditelnější změna nastala v tom, že dosud suverénní neoficiální mediální reprezentant církve prof. Tomáš Halík byl pozvolna nahrazován Markem Váchou a Zbygnievem Czendlikem, kteří ve větší míře plní roli těch, kdo se v médiích vyjadřují k roličným církevním i necírkevním, obecně náboženským i zcela sekulárním tématům. Každý z nich přitom oslovuje jinou cílovou skupinu, takže tato mediální strategie (ať už je chtěná či nechtěná) vcelku vychází. Marek Vácha přebírá štafetu ve schopnosti oslovit už nejen akademicky uzavřené intelektuální empyreum filosofů a sociologů jako Tomáš Halík, ale navíc i širší fórum přírodovědně a ekologicky orientovaných skupin včetně středoškolské mládeže. Je to potvrzeno i stoupající oblibou Váchových knih, které se vyznačují střídmostí stylu a nekomplikovaným jazykem, z žánrového hlediska pak volí čtenářsky vděčnější formu kratších úvah či osobitých fejetonů. Z pohledu české literární historie je ostatně krátký epický útvar zárukou dlohodobějšího čtenářského zájmu než dlouhá esej či jakkoli brilantní studie.
Zbygniev Czendlik si pak ochotně osvojil roli jisté katolické „celebrity“, pohotového glosátora či přímo baviče, který snad může leckdy oslovit i „většinového televizního diváka“. Možná bude jednou jeho roztomilý polský akcent vyzdvihován historiky podobně jako slovní ekvilibristika Vlasty Buriana nebo excentrická komika Ference Futuristy.
Váchova zdravá skepse a Czendlikův sarkasmus jakoby byly přínačnými rysy současného českého katolicismu.
A prozatímní výsledky sčítání lidu to vlastně potvrzují. Katolická církev by z nich mohla vyjít se ctí a respektem, nebýt naprosto hloupé výzvy českých biskupů, kteří se z neznámého důvodu rozhodli pojmout sčítání lidu jako jakési referendum o pravověří české společnosti. Kostelní výzvy a pastýřské listy, aby se lidé „přihlásili ke svému vyznání“ a vyplnili příslušnou kolonku ve formuláři, nemohly dopadnout jinak než fiaskem.
Česká katolická hierarchie opět podlehla iluzi, že lidé jsou jen stádem ovcí, které je třeba zapsat, zaevidovat, spočítat, vykázat ve statistice. Takže nyní může vykázat jen těch ubohých 10% a lámat si hlavu nad tím, proč polovina českého obyvatelstva, ač mnohdy s dědičnou sympatií k víře svých předků, odmítá na povel vyplňovat kolonky ve formuláři. Jako praktikující katolík, který kolonku záměrně nevyplnil, si dovoluji za sebe odpovědět: „Protože nechci být pokládán za statistickou jednotku nějakého stáda vedeného českou biskupskou konferencí. Tedy někým, kdo žije v odlišném světě než já, za zdmi biskupských rezidencí, kdo pobírá stálý příjem od státu a kdo se odmítá zabývat mnohými nedostatky v chodu jim podřízených institucí. Kdo okázale dává najevo nezájem o sociální realitu nezaměstnaných nebo lidí s prací nejistou. Koho nezajímá situace bezdětných rodin či problematika nezodpovědného a nekompetentního nakládání s majetkem. Protože v hierarchickém uspořádání církve nemám jinou možnost nesouhlasu než v této naprosto neškodné formě nevyplnění kolonky, rozhodl jsem se ji využít. Budiž mi prominuto.“
Jsem přesvědčen o tom, že důvěru v Česku neztrácí katolická církev. Důvěru ztrácí pouze její představitelé, kteří nemají dost odvahy pohlédnout pravdě do očí a vyslechnout si i odlišný názor zdola. Ztracenou důvěru však nezískáme ani novým spojením trůnu a oltáře, ani navrácením církevního majetku. Cesta k nápravě vede přes pokoru a pokání.
Přejme si, aby nás i v roce 2012 Pán Bůh miloval - a při zdravém rozumu zachovati ráčil.
Autor je publicista a filmový kritik, články v této rubrice slouží k zamyšlení nad problematikou a nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.
