Seznamka
Martin C. Putna
Autor: NEKOSTEL / Lukáš Jadrníček
Základem kázání jsou verše z Matoušova evangelia:
A zatímco ještě mluvil k zástupům, hle, jeho matka a bratři stáli venku, neboť s ním chtěli promluvit. Někdo mu řekl: „Pohleď, tvá matka a tví bratři stojí venku. Chtějí s tebou mluvit.“
On mu však odpověděl: „Kdo je má matka? Kdo jsou mí bratři?“ Ukázal rukou na své učedníky a řekl: „Pohleď, má matka a mí bratři. Kdokoli plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra, má matka.“
(Mt 12, 46–50)
„Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Čili, kdo je moje rodina?
Co je to za otázku? Všechno křesťanské vyučování a křesťanské kazatelství, všechna publicistika a politika odvolávající se na křesťanství má jasnou odpověď. Rodina, to je ono nejužší biologické společenství, ze kterého lidský jednotlivec vzešel. Rodina je křesťanská hodnota!
Není snad žádný pojem, který by byl v křesťanském prostředí užíván s větší samozřejmostí, než je právě rodina. Jenže všechno to křesťanské vyučování a kazatelství, o publicistice a politice nemluvě, se tváří nevědět a nevidět, že Ježíš dává zcela jinou odpověď.
„Rodina coby křesťanská hodnota“. Ale co je na samotné biologické rodině specificky křesťanského? A co je specificky křesťanského na vyzdvihování rodiny coby hodnoty, jež má smysl sama v sobě? Neklade snad judaismus, islám nebo čínský konfucianismus na rodinu důraz stejný, nebo ještě větší? Není snad pojem rodina automaticky používán i v sekulárním světě, ba v komerci a v reklamě?
Rodina, rodina! Rodina hrne se na nás, je nám připomínána a vnucována na každém kroku. Člověk usedne v čekárně u lékaře a dívá se na plakát „Očkujte se, chraňte rodinu.“ Člověk potká auto dovážející potraviny a čte sugestivní nápis „Chcete trávit čas s pokladní, nebo s rodinou?“
A vůdcové autoritativních fašistických režimů dvacátého století, kteří se odvolávali na křesťanství, jak ti rádi mluvili o rodině! Horthy, Salazar, Franco, Tiso, ti všichni se mohli přetrhnout v chvále rodiny. Ti „křesťanští“ diktátoři se v opěvování rodiny nijak nelišili od ateistického normalizačního režimu Husákova: Seďte po práci doma s rodinou, čumte na televizi a žerte hodně sádla, myslete na rodinu a starejte se o rodinu, čili: Nestarejte se o věci veřejné. Takovéto „starání se o rodinu“ není nic více než rozšířené sobectví. Výroky typu „já jsem to udělal kvůli rodině“ často omlouvají nepěkné činy, a výroky typu „já se obětuju pro rodinu“ bývají ve skutečnosti projevem citového vydírání.
Tento kult rodiny, lhostejné ke všemu, co ji přesahuje, dokonale zesměšnil Karel Čapek ve hře Ze života hmyzu v postavách cvrčků, kteří se vesele zabydlí v díře, již předtím vlastnil jiný cvrček, jehož ale právě ulovil pták ťuhýk:
CVRČEK: Ale milánku, když mám takovou radost! Považ těch cvrčičátek, toho křiku, toho cvrkání, hihihi! Ženuško, já se zblázním radostí.
CVRČKOVÁ: Ty… ty… hlupáčku! Kuk, táto, hihi!
CVRČEK: Hihihi! A jak se ti tu líbí?
CVRČKOVÁ: Pěkně. Tohle je náš nový dům?
CVRČEK: Naše hnízdečko, naše vila, náš krámek, naše, hihihi, rezidence.
CVRČKOVÁ: Bude tu sucho? Kdo to stavěl?
CVRČEK: Panečku, tady bydlel jiný cvrček.
CVRČKOVÁ: Ale? A proč se odstěhoval?
CVRČEK: Hihihi, jo, ten se odstěhoval! Ten se odstěhoval! Že nevíš kam? Hádej hádej hádači!
CVRČKOVÁ: Nevím. Ach bože, to trvá, než ty něco řekneš! Honem, Cvrčku!
CVRČEK: Tak tedy – včera si ho napíchl ťuhýk na trn. Namouduši drahoušku, skrz naskrz. Jen si to považ! Takhle tam třepe nožičkama, vidíš? Hihi, ještě je živý. A já hned: No tohle bude něco pro nás! To se postěhujeme do jeho bytečku! Jemine, to je štístko! Hihi, co tomu říkáš?
CVRČKOVÁ: A ještě je živý? Hu, to je hrůza!
CVRČEK: Viď? Ó, my máme nějaké štěstí! Tralala, tra tra, tralala, tralala tra.
...a co se stane? Ťuhýk přiletí znova jako Nemesis.
V podobném duchu popisuje Homérova Odysseia Kyklópy: Jsou tak tupí, tak barbarští, že mají jen rodinu, ale žádné širší společenství, doslovně žádnou „agoru“:
„Nemají poradní sněmy a nemají zákony řádné:
na hřbetech vysokých hor svá trvalá obydlí mají,
jakož i v klenutých slujích, a nad ženou, nad svými dětmi
každý má právo a moc a jeden druhého nedbá.“
(Od I,112–115)
Sobectví rodiny je však zlé a ničivé nejen „nahoru“, k širšímu lidskému společenství, ale především „dolů“, k jednotlivým členům, kteří „ve jménu rodiny“ nemají žádnou vlastní hodnotu. Ve Hře o trůny praví Tywin Lanister, tvrdý vládce jednoho aristokratického klanu, svému synu Jamiemu: Na tobě nezáleží, ani na mně nezáleží. Jediné, na čem záleží, je rodina a její jméno. – Na což by znalci Hry o trůny mohli odpovědět: Ale proti zlým Lanisterům přece stojí hodní Starkové, ta rodina dobrá a soudržná. Ano, zajisté: Matka Starková udělá pro svou rodinu všechno. Matka Starková pro svou rodinu zničí velký osvobozenecký projekt své země – a nakonec zničí přesně tu rodinu, kterou chtěla zachránit, a sama zahyne při děsivé Krvavé svatbě.
Na všechny tyto a další příklady sobeckých cvrčků, blbých Kyklopů, krutých Lanisterů i zbrklých Starků jako bych už slyšel odpověď: Ale to všechno se netýká křesťanské rodiny! Ta má přece vědomí vnějšího přesahu a vnitřní etiky, ta se modlí a chodí do kostela!
Ano. Jenže to vůbec neznamená, že takováto rodina nemůže být v praxi stejně sobecká a vůči svým členům stejně opresivní – ba, hůř: že právě ono vědomí „my jsme křesťanská rodina“ může vytvářet ještě další tlak a stres. Připomeňme si depresivní filmy Ingmara Bergmana o „vzorných“ rodinách křesťanských, ba farářských. Připomínám si též jednoho českého spisovatele, který tak dlouho psal knihy (a to opravdu výborné!) o křesťanské rodině, až si sám vedle své oficiální rodiny pořídil bokem ještě jednu.
...a co na to všechno Ježíš? Co říká – a co sám prožívá?
Předně, v Ježíšových slovech i v jeho zážitcích zaznívá naprosto jasné popření a vyvrácení představy, že rodina je nějakou hodnotou sama v sobě, natož hodnotou „křesťanskou“. Rodina může být zdrojem trýzně a nepochopení i sama v sobě – natož pak tehdy, když do ní vstoupí něco, co přesahuje její zájmy a její obzor: „Nemyslete si, že jsem přišel, abych na zem přinesl pokoj. Nepřišel jsem přinést pokoj, ale meč. Přišel jsem, abych rozdělil člověka proti jeho otci, dceru proti matce a snachu proti tchyni. Člověk bude mít nepřátele ve vlastní rodině.“ (Mt 10,34-36) Jsou hodnoty vyšší a důležitější než rodina: „Každý, kdo pro mé jméno opustil domy nebo bratry nebo sestry nebo otce nebo matku nebo děti nebo pole, získá stokrát více a obdrží za dědictví věčný život.“ (Mt 19,29)
I sám Ježíš zažívá hluboké nedorozumění s vlastní rodinou. Zažívá ho v našem základním textu, kde ho vyjadřuje onou otázkou „Kdo je má matka a kdo jsou moji bratři?“ Zažil ho už v oné jediné scéně, kterou máme od evangelistů dochovánu z let jeho dospívání, tedy scéně dvanáctiletého Ježíše učícího v chrámu. Všichni se divili jeho moudrosti, „ale když ho uviděli rodiče, zhrozili se. ´Cos nám to udělal, synu?´ řekla mu jeho matka. ´Pohleď, tvůj otec a já jsme tě zoufale hledali!´ ´Proč jste mě hledali?´ odpověděl. ´Nevěděli jste, že musím být v domě svého Otce?´ Oni však nechápali, o čem mluví.“ (L 2,48-50)
Ve svém působení se pak Ježíš nikdy neobrací k „rodině“, ale vždycky ke konkrétnímu člověku, bez ohledu na jeho rodinu. Tu povolá nějakého finančníka, tu nějakého rybáře, ale vždycky mu řekne TY. Vždycky ho osloví jménem.
TY jsi povolán – ne tvoje rodina.
TY sám máš absolutní hodnotu – ne tvoji předkové a příbuzní.
To je Ježíšovo poselství, a to platí dodnes.
Tvoje prabába mohla být nacistka.
Tvoje bába mohla být komunistka.
Tvoje máma možná podporuje Alianci pro rodinu.
Ale TY přesto můžeš být dobrý člověk.
A také naopak:
Tvoji předkové mohli být odbojáři, chartisté, hrdinové, svatí lidé.
Ty můžeš být prase, které šíří nenávist a kremelské lži.
Pokud se přitom odvoláváš na „křesťanské hodnoty“ – tím hůř.
Ježíš říká na vážno přesně totéž, co říká v lehkém tónu nedobrovolný kazatel Bryan zástupu svých posluchačů v klasickém montypythonovském filmu:
„You are all individuals!
You are all different!“
Či, jak to zpívá afroamerický spirituál: TO JSEM JÁ, kdo se potřebuje modlit – ne moje rodina:
„It's me it's me O Lord
Standing in the need of prayer
Not my brother not my sister
But it's me O Lord standing in the need of prayer
Not my father not my mother
But it is me O Lord standing in the need of prayer“
To je tedy první Ježíšův krok: Osvobodit člověka od nadvlády biologické rodiny. Druhý krok naopak jest: Dávat lidi znovu dohromady, vytvářet nová společenství, ať už biologická či nikoliv. „Neboť kdekoli se shromáždí dva nebo tři v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich.“ (Mt 18,20). A Ježíš dává příklad: Nežije v biologické rodině, ale v „rodině volbou“, „family of choice“. Kdepak je paní rabínová Ježíšová? Kde jsou rabíňátka Ježíšátka? Ježíšova rodina, to je „family of choice“, jeho učedníci, jeho žákyně, jeho přátelé, jeho komunita: „Ukázal rukou na své učedníky a řekl: „Pohleď, má matka a mí bratři. Kdokoli plní vůli mého nebeského Otce, to je můj bratr, má sestra, má matka.“ (Mt 12,49-50). S touto novou rodinou pak Ježíš chodí po staré Palestině. Ježíš bezďák. Ježíš squater. „Lišky mají doupata a ptáci hnízda, ale Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ (L 9,58).
Dokonce právě v ústřední chvíli dějin spásy, na Golgatě, zakládá jednu velmi konkrétní „family of choice“: „Když Ježíš uviděl matku a učedníka, kterého miloval, jak tam stojí, řekl své matce: ´Ženo, hle, tvůj syn.´ Potom řekl tomu učedníkovi: ´Hle, tvá matka.´A ten učedník ji od té chvíle přijal k sobě.“ (J 19,26-27).
K tomu několik řeckých pojmů, které jsou porůznu tlumočeny slovem „rodina“, či slovy téměř-ale-ne-zcela synonymními:
Genos = biologická rodina.
Syngeneis = příbuzní, širší rodina.
Oikia = ti, kdo dlí v domě, aniž by to byli biologičtí příbuzní.
Patris = vlast, doslovně „otčina“ od „patér“ čili otec. „Vlastí“ může být míněna i obec, i země, ale také opět rodina v širším smyslu. Všechny tyto tři pojmy jsou zahrnuty v Ježíšově hořkém autobiografickém verši: „Prorok není beze cti; jedině ve své vlasti, u svých příbuzných a ve vlastním domě.“ (Mk 6,4)
Ta idia = „vlastní“, „(k) někomu náležející“. Právě tento pojem je použit pro vytvoření nové rodiny mezi cizí starou ženou a cizím mladým mužem, tedy Marií a učedníkem. Z cizích jsou „vlastní“, ze vzdálených blízcí. To je Ježíšovo dílo.
Konečně, je tu ještě třetí krok, který v Ježíšových stopách dokračuje apoštol Pavel – krok vnímání lidstva jako jedné velké rodiny. V listě Efeským praví: „Proto klekám na kolena před Otcem, jehož jméno nese veškerá rodina na nebi i na zemi.“ (Ef 3,15). Na athénském Areopagu pak říká o Bohu: „Vždyť jím žijeme, hýbeme se a trváme.‘ Jak řekli někteří z vašich básníků: ‚Jsme přece jeho rodina.‘“ (Sk 17,28) V prvním případě používá slovo „patria“, ve druhém slovo „genos“ – tedy onen pojem pro rodinu nejužší, biologickou. Všichni jsme Boží rodinou.
Dnes, po dvou tisících letech, je křesťanství vnímáno obvykle jako „tradice“. Jenže Ježíšovo konání není „tradice“, nýbrž revoluce. „Slýchali jste, že předkům bylo řečeno..., já vám však říkám.“ (Mt 5,21–22) Ježíšova revoluce netkví v odmítnutí rodiny, ale v odmítnutí kultu rodiny coby hodnoty nadřazené nad jednotlivé lidské životy i nad širší lidské společenství.
Rodina není „křesťanská hodnota“.
Rodina je jeden z nástrojů, které mohou pomáhat lidskému životu, ale také mu škodit a ničit ho.
Rodina může být pohanská modla, jíž klanět se je hřích.
Ve jménu rodiny se někdy vraždí, a po vraždě se zase kondoluje rodinám.
Ne rodina, ale každý jednotlivý lidský život má smysl, je vztažen k Bohu, Otci-Stvořiteli-Smyslu univerzálnímu.
A každé lidské společenství, které si navzájem pomáhá, je rodinou.
To je Ježíšova revoluce.
A tak to je.
(Proneseno 18. říjen 2022 v Rock Café, v cyklu NEKOSTEL, jako první díl cyklu Kázání proti křesťanským hodnotám)
