Seznamka
Vlastimil Kadlec - představený komunity oblátů Klokoty-Plasy
Autor: archiv V. Kadlece
Misionáři obláti (Kongregace misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné) skládají kromě obvyklých tří slibů (chudoby, poslušnosti a čistoty) ještě slib vytrvalosti. Zobrazuje se v něm jejich odhodlání jít za těmi nejpotřebnějšími, žít s nimi a milovat je. Nejsou charakterizováni specifickou spiritualitou, ale odhodláním vydat se pro druhé. Ostatně také výraz „oblatus“ znamená darovaný se druhému.
Na našem území obnovil činnost oblátů Zdeněk Čížkovský, který se po desítkách let strávených na misiích v Africe vrátil po roce 1989 do rodné země. Inspiroval svojí životní zkušeností, moudrostí a hlubokým vztahem k lidem. Rád vzpomínal na působení mezi Zuly: „Zulu – to znamená nebeští lidé.“
V polovině října skončila v Římě 37. generální kapitula, která si zvolila moto: „Poutníci naděje v komuniu.“ Zabývala se mimo jiné též budoucností misie v církvi a ve světě. Žlutá barva na pozadí loga setkání symbolizuje úsvit nového dne, vzkříšení a naději. Současným představeným české distriktní komunity v Klokotech - Plasích je Vlastimil Kadlec.
Misionáře si obvykle představujeme jako někoho, kdo působí ve vzdálených zemích třetího světa. Vy působíte zde v Česku, v Plasích. Jak naplňujete ono misionářské vycházení ze zaběhnutého způsobu života a stávajících forem?
Nevím, jestli ho zcela naplňujeme, ale musím říct, že se o něj vědomě snažíme. Je to ale neustálé hledání a zkoušení, pokusy a také omyly. Je třeba říct i to, že to máme, pokud jde o vycházení, v lecčems snazší než třeba diecézní kolegové. Jednak jsme snad trochu toho misionářství zdědili po našem zakladateli jako součást našeho specifického povolání a charismatu, a dále nám pak jako řeholníkům příliš těsné formy a zaběhnuté způsoby a struktury moc nesvědčí, a pokud by snad svědčit začaly, tak bychom přestali být věrní prorockému a „rebelskému“ poslání, které bylo vždy zasvěcenému životu vlastní.
Další velkou a klíčovou výhodou je náš komunitní život, nejsme ve svém svědectví osamělými střelci, a to je, myslím, i navenek patrné. Život společenství ale hlavně uchovává při relativním zdraví naše lidství. Prožíváme totiž podobné dynamiky jako v rodinách: sdílíme, společně plánujeme, máme společný rozpočet, hádáme se, prosíme navzájem o odpuštění, schvalujeme si vzájemně výdaje, slavíme spolu, chodíme na pivo… To všechno je ohromně důležité, protože nás to přirozeně vede k blízkosti k ostatním lidem a také k porozumění jejich vztahovým a jiným problémům a křehkostem. Zakoušíme je den co den také.
Společně ale jen nežijeme, spolu se snažíme dělat i co nejvíce práce. Středem naší činnosti by nemělo být farářování, ale v našich českých podmínkách se této službě úplně nelze vyhnout, a tak se to alespoň snažíme dělat jinak, misijněji. A u nás na západě k tomu máme, myslím, ideální podmínky. Nemáme tudíž klasického faráře nebo administrátora, jsme týmem s jedním zodpovědným moderátorem. A součástí týmu jsou i naši asociovaní laici, kteří s námi sdílí charisma sv. Evžena de Mazenod, naši misii a někteří dokonce i všední život. Právě nedaleko Plas máme druhou „smíšenou“ komunitu, kde žijeme společně s několika laiky a pokoušíme se o společnou misijní správu poměrně rozlehlého území, které nám tu bylo svěřeno.
A myslím, že i naši farníci, kteří z toho všeho museli být nejprve, chudáci, poměrně zmatení, už jasně vnímají, že je nechceme brát jen jako „předmět“ naší pastorace, ale jako partnery ve společné misii, a že prvořadým kritériem naší služby není „územnost“, ale živé společenství. V plném proudu máme přípravy na příští pastorační rok, který jsme u nás nazvali „Farnost vycházející“ a který chceme společně prožít tím, že veškeré farní aktivity budeme celý rok směřovat navenek, právě k setkáním mimo zaběhnuté struktury a formy. Jde o pokus společně odpovědět na synodální cestu.
Komunita nám ale také umožňuje vycházet úplně mimo farnost. Proto jeden ze spolubratří může být kaplanem ve vězení, já se mohu víc věnovat třeba mladým a povoláním a společně můžeme působit i v našich oblátských službách na úrovni provincie nebo evropského regionu.
A misionářské vycházení zakoušíme na vlastní kůži hlavně díky naší mezinárodnosti. V komunitě jsme čtyři obláti: dva Češi (i když jeden z toho je vlastně Prajzák…), jeden Rakušan a jeden Srílančan. Na přelomu roku by pak měl dorazit další spolubratr z Madagaskaru. Říkám tomu „misie naruby“. Dřív jsme vyjížděli za těmi exotickými kulturami, jazyky, vůněmi a zvyklostmi my z Evropy, teď ty vůně a kultury přijíždějí za námi. Pro nás obláty je mezinárodnost běžnou záležitostí už od počátku formace každého z nás. K dobrému přijetí spolubratří ze zahraničí máme celý manuál, protože nám jde právě o to, aby těmi misionáři nebyli jen ti, kdo přicházejí a osvojují si naši kulturu a naše způsoby, ale abychom jimi byli i my přijímající tím, že i my vyjdeme a necháme se jinakostí druhých obohatit a evangelizovat. Není to vždy snadné, ale je to cesta a v naší společnosti hlavně fungující svědectví. A nám samotným to pomáhá naplno dýchat univerzalitu církve.
V minulosti tomu ale tak nebývalo. Obláti jsou spojení také s misiemi v Kanadě a s provozováním tamějších internátních škol pro děti původních obyvatel. Přijížděli s ideály a upřímně věřili, že zlepší život domorodých obyvatel, pokud poskytnou jejich dětem vyšší vzdělání. V čem vidíte hlavní příčinu selhání tohoto poslání?
To je pro nás obláty po celém světě velmi bolestivé téma. Měl jsem teď možnost prožít nějaký čas mimo jiné i s našimi dvěma kanadskými provinciály, kteří si tímto dramatickým procesem prošli a stále procházejí. Mluvili jsme o tom hodiny… Ten tragický příběh je samozřejmě velmi komplexní a není černobílý a my obláti jsme byli jedni z prvních, ne-li vůbec první, kdo se v Kanadě začali touto problematikou právě už na počátku 90. let velmi vážně zabývat. Můžeme se bavit o důvodech vzniku internátních, původně misijních škol, můžeme mluvit o zájmech církve, zájmech kanadské vlády, můžeme rozebírat důvody naší oblátské přítomnosti, její historii, můžeme brát v potaz tehdejší představy a jistě můžeme mluvit i o tom, že tehdejší misiologie nebyla tou dnešní… ale myslím, že je nezpochybnitelné, že šlo o zcela zřejmé a závažné zpronevěření se evangeliu a křesťanství jako takovému.
Vlastimil Kadlec - představený komunity oblátů Klokoty-Plasy
Autor: archiv V. Kadlece
Podle mého názoru se na tento jev nemůžeme dívat izolovaně. Důsledky překrouceného křesťanství, které jsme po staletí hlásali a žili, máme přece před očima ještě i dnes. Po celou dobu naší generální kapituly, kde jsme o tomto tématu také velmi intenzivně mluvili, mi zněla v uších Ježíšova slova z Matoušova evangelia: „Mezi vámi tomu tak nebude!“ A bylo. Po dlouhá staletí… Byli jsme pány, vyhledávali jsme přední místa, kdekoliv byl nějaký sebemenší trůn moci, tam chtěla být církev přítomna, církev přejala z císařství nejen instituce, ale i manýry monarchů. A výsledkem byl i tento „kolonizačně-misijní“ model. „Mezi vámi tomu tak nebude!“ A do jisté míry to platí dodnes. A na úsilí papeže Františka vidíme, jak je mnohdy těžké se strukturami a mentalitou moci cokoliv udělat. Byl to jednoduše jeden z mnoha druhů našich klerikalismů a zneužití moci.
Mám velkou radost, že právě kanadští spolubratři našli od samého začátku, když to ještě vůbec nebylo církví ani společností obecně přijímáno, odvahu odmítnout jakýkoliv náznak obranářského postoje a s velkou upřímností a omluvou vyznali naše pochybení a vinu. Otevřeně dnes mluví o kulturní genocidě, o tělesném, sexuálním a kulturním zneužití moci a o strukturálně hříšném systému, jehož součástí internátní školy byly, a jehož cílem bylo vykořenit kulturu, jazyk a náboženské tradice původních obyvatel. Samozřejmě jsme věřili, že tak dětem předáváme nástroje k tomu, aby mohly dobře žít v dominantní kanadské společnosti, byli jsme přesvědčeni, že konáme dobro, a většina oblátů a dalších řeholníků a řeholnic, kteří ve školách pracovali, jistě odváděli dobrou a hrdinskou práci. Ale samotný základ škol a pak jednotlivá tragická zneužití neměly s evangeliem nic společného.
Možná stačí citovat z omluvy kanadských oblátů: „Omlouváme se za roli, kterou jsme při zřizování a správě internátních škol sehráli. Omlouváme se i za samotnou existenci takových škol. Uznáváme, že největším zneužitím nebylo to, co se ve školách dělo, ale to, že tyto školy vůbec existovaly, že bylo jako politická záležitost přerušeno prvotní pouto dětí s rodinou. (…) Internátní školy byly pokusem o asimilaci původního obyvatelstva a my jsme hráli při uskutečňování tohoto úmyslu důležitou roli. Za to se upřímně omlouváme.“ Internátní školy stály v jasném protikladu k církevní představě rodiny jako místa, kde se zakouší láska, život, společenství, kde se poznává Bůh.
Koncepce internátních škol vycházela z programu tehdejší kanadské vlády. Školy přinesly i mnoho dobrého, ale řada dětí zaplatila příliš mnoho. Obláti si před řadou let uvědomili, jak nedostatečné bylo jejich poznání. V listu vydaném v roce 1991 hovoří přímo o slepotě. Zásadně změnili svůj přístup. Jak nyní vykonávají své misijní poslání v Kanadě?
Jak už jsem zmínil výše, v r. 1991 u příležitosti 150. výročí příchodu prvních misionářů oblátů do Kanady proběhla vnitřní velmi zevrubná reflexe týkající se internátních škol. Nedošlo k tomu jen tak zničehonic, už dlouho před tím se mezi spolubratry v Kanadě vedla diskuse o škodlivosti internátních škol a o našem místě v tomto systému, který jsme opustili v r. 1969. Vedení oblátských provincií v Kanadě se v té době stalo opravdovými proroky pro celou kanadskou církev. V červenci 1991 při tradiční pouti původního obyvatelstva u jezera sv. Anny v Albertě, kde měl mimochodem letos v červenci při své kající pouti do Kanady bohoslužbu slova i papež František, nabídli kanadští provinciálové v přítomnosti 20 000 poutníků původním národům omluvu. Netýkala se jen naší účasti v internátních školách, ale i jiných rozměrů misionářské přítomnosti a služby mezi domorodým obyvatelstvem. Tím oficiálně začal proces usmiřování, který vedle finančních náhrad zahrnuje i ustanovení Národního centra pro pravdu a smíření (NCTR), které shromažďuje historické prameny o internátních školách. Obláti otevřeli své archivy, zpřístupnili kroniky svých domů, digitalizovali na 65 000 složek… To je samo o sobě velmi důležitou částí usmíření, protože to umožňuje rodinám přístup k jejich vlastní historii, k životům jich samotných nebo jejich předků. Vědoměji jsme také pokračovali v „dekolonizaci“ nás samotných i našich přístupů.
Do cesty usmíření se aktivně zapojila i naše generální správa. Náš generální dům v Římě se několikrát stal místem setkání se zástupci několika původních národů Kanady. Velmi silnou a dojemnou chvílí byla účast našich spolubratří na modlitbě vedené kanadskými hosty v kapli našeho generálního domu.
I tato cesta vedla k tomu, že na většině míst, kde s původními obyvateli pracujeme, nás oni sami vyzvali, abychom ve své službě i dál pokračovali. Jedním ze znaků nového přístupu je jistě i probíhající synodální cesta.
Hovořilo se o těchto otázkách i na říjnové generální kapitule?
Jistě. Zprávě o kanadských internátních školách byl věnován celý jeden blok. Nešlo ale vůbec jen o informaci. Myslím, že i tyto tragické skutečnosti související s loňským odhalením bezejmenných hrobů v Kamloops a poté i na dalších místech „pomohly“ k nasměrování celé kapituly a k vytvoření velmi pokorné atmosféry, která snad jakousi naši typickou oblátskou blízkost k lidem ještě více zdůraznila. Široká problematika tzv. JPIC-u (Spravedlnost, mír a integrita stvoření) se rázem stala vedle podpory účasti našich asociovaných laiků na našem životě a misii a růstu interkulturality v naší formaci a v našich komunitách klíčovým tématem jak celé kapituly, tak i jejího hlavního dokumentu. Naše přítomnost mezi původním obyvatelstvem a pomoc při ochraně jejich práv by tak mohla v nejbližších letech ještě vzrůst, protože kapitula doporučila otevření nové misie právě s původními obyvateli v Ekvádoru. V Latinské Americe se na této službě podílíme už v Peru, Paraguayi, Bolívii a dalších státech.
Pocit kulturní a náboženské nadřazenosti a nedostatek respektu k původnímu obyvatelstvu byl vlastní celé evropské populaci. Historie, a i současné problémy nám nastavují zrcadlo. Úcta a respekt ke stvoření není naší výsadou, naopak se mnoho můžeme naučit od původních obyvatel. Papež František v proslovu k účastníkům generální kapituly hovoří o tom, co znamená být misionářem naděje. Co konkrétně to znamená pro vaši místní komunitu?
Zcela konkrétně to teď znamená, že si musíme se spolubratry v Česku najít co nejdříve dostatečný čas na to, abychom o těchto otázkách mluvili a společně rozlišovali, k čemu nás tyto výzvy konkrétně vedou. Vrátil jsem se z kapituly s mnoha nápady, které chci spolubratřím a našim asociovaným představit a společně je zvážit. Rozhodně budeme mluvit o tom, jestli jsme dostatečně přítomní mezi chudými, jestli nenadešel čas na to, aby byl některý z nás zcela uvolněn z farní pastorace k bezprostřednější přítomnosti a práci mezi lidmi, jaké další kroky nás čekají ve společné misii a životě s asociovanými, jak být i skrze naši mezinárodnost stále více svědky toho, že rozdílnost nemusí být hrozbou, co dělat proto, aby nám svěřené farnosti byly farnostmi opravdu oblátskými, tedy misijními a vycházejícími, a v neposlední řadě bychom se měli zapojit do akční platformy Laudato si', k čemuž nás kapitula jako řeholní komunity, skupiny asociovaných, ale také jako oblátské farnosti, společenství mládeže apod. vyzývá.
Během jednání se také zdůrazňoval závazek vůči společnému domovu. Jak jej vnímáte ve vaší duchovní službě?
Účast na kapitule mě utvrdila v tom, jak jsme stále ještě málo jako česká církev, ale i naše oblátská rodina v Česku vůči otázkám integrální ekologie a společného domova citliví. V tomto ohledu máme ve srovnání s oblátskou rodinou jinde po světě co dohánět. Na kapitule to bylo jednoznačně prvořadé téma. Přitom jde o problematiku nanejvýš aktuální. Během pandemie jsme si všichni jasně uvědomovali vzájemnou závislost a také propojenost, z pohledu války na Ukrajině jsou klimatické změny se svými důsledky ještě zřetelnější, společnost se s ekonomickými dopady a příchodem uprchlíků vyrovnává radikalizací a nebezpečným „hnědnutím“ a hledá jednoduchá populistická řešení. Jako křesťané bychom měli být odborníky na komunio, na život bez hranic, a přitom se mnohdy stavíme na stranu extremistů a xenofobů.
I mezi mladými, tedy alespoň v církevních kruzích, se mi zdá obtížnější než v jiných částech světa probudit zájem o sociální nauku církve, Františkovu ekonomiku, otázky spravedlnosti a míru… Občas mám dojem, že jsme příliš „duchovní“ na to, abychom se zajímali o život z Ducha, anebo pořád řešíme, kdy při mši stát a kdy klečet. Úmyslně přeháním, ale mám pocit, že alespoň v katolickém prostředí jsme stále ještě příliš uzavřeni sami v sobě a často se neumíme zhluboka, naplno a svobodně nadechnout.
V naší oblátské on-line teologické škole, jejíž třetí ročník právě probíhá, jsme se už věnovali několika Františkovým textům. Je jasné, že v nejbližší době budeme jako oblátská rodina spolu s přáteli studovat hlavně Laudato si' a Fratelli tutti. Jak jsem říkal, máme co dohánět.
Nyní se misie leckde obrací. Přichází k nám misionáři jako je např. Janith Aravinda Fernando ze Srí Lanky. S jakým očekáváním dorazil do vaší komunity a jaké jsou jeho postřehy z působení u nás?
Mezinárodní charakter našich komunit a služby považuji za jednu z našich největších předností. Už jen samotný společný život s tak velkými odlišnostmi je misijním svědectvím. A v posledních letech máme štěstí na generální představené, kteří tento aspekt podporují ještě intenzivněji než dřív. I proto v posledním roce dostali svou tzv. obedienci do české části naší Středoevropské provincie hned čtyři mladí spolubratři ze zahraničí: Janith ze Srí Lanky, Mami z Madagaskaru a Jean s Josephem z Vietnamu. První z nich k nám už na konci října dorazil. Myslím, že do rodiny „zapadl“ jak nic. Vždycky, když se člověk ocitne v nějaké oblátské komunitě třeba i na druhém konci světa, cítí se jako doma. I to je důkaz toho, že společné charisma opravdu existuje. Před Janithem teď ale stojí především dvě velké výzvy: boj s češtinou a nadcházející zimou. Snad se nenechá těžkostmi odradit. Spolu s našimi asociovanými a farníky se snažíme, aby začátky nebyly jen obtížné, ale i příjemné.
A já osobně pevně doufám, že i tyto naše posily umožní, aby někdo z nás domácích mohl zase vyrazit na misie někam ven.
Uprostřed loga setkání kráčejí obláti společně s dalšími poutníky po cestě naděje, aniž by mezi nimi činili nějaké rozdíly. V této souvislosti bych se ráda zeptala na oslovení „otče“, kterým se kněží často oslovují? Není jistou známkou klerikalismu, když jsme přece všichni součástí Božího lidu, bratry a sestrami v Kristu?
To je pravděpodobně reakce na článek, který uveřejnil christnet a který jsem sdílel na sociálních sítích. S názory francouzského autora Jean-Pierre Roche se ztotožňuji, ale nejsem v tomto ohledu žádným radikálním vyznavačem toho nebo onoho oslovení. K argumentům z příspěvku jednoduše doplním jen to, že moje cesta víry a kontext, ve kterém žijeme, mě čím dál víc vedou k tomu, že je pro mě toto oslovení stále těžší přijímat. Asi to bude i tím, že jsem konvertita, a nikdy jsem si na podobná oslovení ani na tituly nepotrpěl. Podstatnější ale pro mě je, že vnímám otcovství jako něco pro naši víru naprosto klíčové. Ale abychom svůj život znovu stavěli na Božím otcovství, tak je třeba v Kristu nově objevit své synovství, do něhož jsme byli křtem uvedeni a které nás v jednom těle nově rodí jako sestry a bratry. Navíc naše církev je stále natolik hierarchicky založená, že oslovení, které zdůrazňuje horizontální rovinu, tedy naší společnou pokrevnost v Kristu a s Kristem, je z mého pohledu vhodnější a méně matoucí. Nejraději tedy jsem, když mě lidé oslovují křestním jménem, a tam, kde je to možné, mi jako výraz bratrství tykají. Ale nijak na tom nelpím. Oslovení otec tedy nepovažuji za příhodné, ale z oslovení, která se někdy nabízejí, může být ještě jedním z těch lepších...
Vlastimil Kadlec je představený distriktní komunity oblátů Klokoty-Plasy
