Seznamka
Ilustrační foto
Autor: Člověk a víra / Pavel Ingr
Mezi rozhořčené debaty počátku prázdnin se mezi debaty o významu díla a životního odkazu Milana Kundery a vášnivé komentáře výroků Jaroslava Duška vmísil jeden spíše vnitrocírkevní a mezicírkevní, ale nikoliv méně emotivní spor. Na konci června vše začalo výzvou patnácti duchovních a laiků několika církví.[1] Jednalo se nikoliv o umlčení, jak je opakovaně dezinterpretována, nýbrž o pouhou výzvu, aby spolek Aliance pro rodinu, který představuje čistě ideologické lobbistické uskupení na základě absence jakékoliv skutečně odborné, věcné kompetence v otázkách rodiny a manželství nebyl prezentován v poradních orgánech státu. Hysterické a demagogické reakce představitelů Aliance pro rodinu a jejich obhájců oprávněnost výzvy jenom potvrdily. Nikdo je nikdy nechtěl vylučovat z veřejné debaty, naopak, právě tam jejich působení patří, byť o metodách by se dalo dlouze debatovat. Těžiště výzvy spočívalo právě ve shodě signatářů, že při prosazování jakýchkoliv postojů ve společnosti nelze nikdy a za žádných okolností uplatnit metodu „účel světí prostředky.“ Je pak zvláště nepřijatelné, když se to děje s odkazy na náboženství.
Dvě anticharty
Přestože jde o antropologické, společenské a politické postoje, kde je rozdílnost názorů zcela legitimní a další vývoj pohledu jednotlivých církví, včetně katolické, není vyloučen, vyvolalo to emoce, jako kdyby šlo o podstatné definice vyznání víry. Rovněž nikdo nechce destruovat manželství, je absurdní podsouvat signatářům výzvy, kteří jako duchovní různých církví doprovázejí snoubence a manželské páry, že chtějí tento institut oslabit. Právě naopak. Debata je o tom, jakým způsobem k podpoře manželství a rodin přistoupit.
Výzva zazněla krátce před projednáváním zákonů o manželství pro všechny a dalších zákonů. Vzápětí se objevily dvě „anticharty“, jak se jim na sociálních sítích obratem začalo říkat. Nejprve vyšlo 5.7. prohlášení České biskupské konference, kde se kromě manželství pro všechny silně vymezuje i vůči ratifikaci Úmluvy Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí. O dva dny později se objevilo „spontánní“ ekumenické prohlášení 51 představitelů českých církví na obranu tradičního pojetí manželství.[2]
Autoři prohlášení neformulují žádný přesvědčivý důvod, proč by církve měly bojovat proti manželství pro všechny jako formy zákonodárství sekulárního státu. Církve mají v těchto otázkách nadále svá privilegia, např. uznávání církevních sňatků státem, nikdo je nenutí žehnat stejnopohlavním svazkům. Pokud ale chtějí vstupovat do veřejného prostoru celospolečenských debat silnými prohlášeními, měla by být kompetentní, opřena o solidní argumenty. Např. tvrzení ekumenického prohlášení, že manželství bylo „vždy“ „smluvním vztahem muže a ženy“, historicky rozhodně neobstojí. Kdyby napsali aspoň „v křesťanském pojetí“ nebo „ideálně typicky“, dalo by se o tom diskutovat. Ale stejně bych čekal, že vesměs teologicky vzdělaní lidé budou znát příběhy biblických patriarchů a králů, že si budou tito představitelé církví vědomi, že je to mnohem, mnohem komplikovanější. A ono i v tom křesťanském prostředí to bylo složitější a současné pojetí dotvářené někdy mezi 12.–16. stoletím spojováním římských a původních germánských prvků má za sebou dlouhý vývoj.
Se svojí typickou trefností vyjádřil další problémy prohlášení evangelický farář a mluvčí Charty 77 Miloš Rejchrt: „věcnou argumentaci nahrazujete citací veršů z Písma svatého, což by snad bylo přijatelné v debatě uvnitř nějakého církevního společenství, ale v prohlášení určeném většinové nábožensky lhostejné společnosti se tím vyvolává přesně to, čemu chcete zamezit, totiž ‚různé asociace a zmatky‘… Tvrdíte, že ‚některé věci jsou pevně dané a neměnné‘. Nevím o ničem z našeho lidského světa, co by se neměnilo, toliko Hospodin se nemění, on je skála věků a jeho milosrdenství je věčné. V dnešním světě se převratně mění mravy a vzorce chování, které jsem i já vnímal větší část svého života jako pevně dané a zakotvené v křesťanské tradici. Radikálně se v posledních letech proměňuje pohled na smysl manželství“. A možná nejdůležitější je jeho závěr: „strašením se nedosáhne ničeho a váš výrok „kde se rodina rozpadne, rozpadne se i stát“ možná někoho překvapí, nikoho ale k nějakému pozitivnímu úsilí nepřiměje“.
K hektické debatě uvnitř české církevní scény pak přispělo nedávné rozhodnutí žehnat stejnopohlavním svazkům ze strany Českobratrské církve evangelické a Starokatolické církve. To, že tyto dnes tradiční církve s vyspělou kulturou výkladu Bible a teologického myšlení dospěly k těmto závěrům, dokazuje, že na podkladu Bible a promýšlení křesťanské antropologie je možné dospět k jinému pohledu, než prezentují obě výše zmiňovaná prohlášení.
Reflexe minulosti a hledání vize
Český katolický teolog, kněz a církevní historik Tomáš Petráček
Autor: Martin Staněk
U řady církevně vázaných a na křesťanství se odkazujících mluvčích překvapuje neochota pochopit motivace těch, kdo podporují manželství pro všechny, kde nejde jen o faktickou právní stránku, ale o důležitý symbolický moment. Po stoletích pronásledování, poprav, kastrací, věznění a kriminalizace, které skončily historicky vlastně nedávno, jde o nástroj plné integrace do společnosti, aby se v ní příslušníci LGBTQ+ nemuseli cítit vyloučeně, odděleně, ne-normálně. Právě křesťané by se měli celý život činit citlivějšími, vnímavějšími vůči Bohu a druhým, naslouchat, sou-cítit. Proč je tak těžké pochopit potřebu většího bezpečí, možnosti cítit se samozřejmou součástí společnosti jako všichni ostatní? Církve by si naopak měly přiznat svůj podíl na staleté perzekuci LGBT+ komunity a jejím ideologickém zaštiťování. Lehkost, s jakou řada církevní příslušnost deklarujících mluvčích konstatuje, že proti homosexuálům nic nemají, ale že už mají všechna práva a není co řešit, není po mém soudu na místě. Vzhledem k vinám minulosti bych čekal větší pokoru.
Prohlášení biskupské konference navíc sdílí argumenty Aliance pro rodinu a staví falešné dilema tradiční heterosexuální rodina versus manželství pro všechny, buď - anebo, přitom starým katolickým principem nebývalo aut-aut, ale et-et. Nefér je i ze stejného zdroje převzaté spojování složité problematiky surogátního mateřství výlučně s LGBTQ+ komunitou, jako by se snad heterosexuálních párů netýkalo. Pro část českých a moravských biskupů zjevně spojenectví s Hnutím pro život a Aliancí pro rodinu překrývá absenci vlastní pastorační vize, promyšlené představy, kam a kudy svěřené diecéze vést, absenci hledání autentického stylu výkonu biskupské služby pro naši dobu. Vizi církve papeže Františka nesdílí, vytvořit nějakou nosnou vlastní vizi nedokážou. Jsou oběma organizacím proto vděční, že mohou čas od času vést bohoslužby pro větší množství lidí, podílet se na „masových“ pochodech, kde k nim zástupy vzhlíží jako ke generálům kulturních válek. Jistě to musí být opojný pocit, nechat se oslavovat jako obhájci tradičního řádu západní civilizace. Proto tak snadno přehlíží mnohé problematické momenty obou spolků, např. to, že místopředsedkyně Hnutí pro život je šéfredaktorkou časopisu, kde pravidelně vycházejí texty, které z tradicionalistických pozic podrývají pontifikát papeže Františka, nebo kde se před volbami šíří, že katolík a vlastenec musí volit jedině SPD. Proto taková panická reakce na pouhou výzvu několika duchovních a laiků, proto rychlá organizace hned dvou „antichart“, které k výzvě ve finále přitáhly o to více pozornosti. Přitom v rámci jejich diecézí jsou kněží, řeholnice a laici, kteří by uměli formulovat pozitivní vizi a program pro místní církevní společenství místo kulturních válek, už výstupy synodálních skupinek ukázaly značný potenciál.
Biskupy a další signatáře by mělo varovat už jenom to, kdo jejich postojům uznale a nadšeně tleská. Z politických uskupení jsou spojenci SPD, Trikolora a KSČM, podporují je hvězdy české dezinfoscény jako Jana Zwyrtek Hamplová, Daniela Kovářová, platformy jako Parlamentní listy, Protiproud, XTV či redaktor MFDnes Miroslav Korecký. Když nic jiného, vedení církví, jejichž představitelé signovali prohlášení ze 7. 7., by měla být schopná vyhodnotit širší kontexty a kvůli jedné konkrétní agendě nekompromitovat církve a věc evangelia v této zemi účelovým a nesvatým spojenectvím se stranami a proudy, jejichž působení je založeno na populismu a extrémismu, často s proruskými vazbami.
Přitom blízkost se světem obhájců „normálního“ světa v čele s Václavem Klausem a Milošem Zemanem je jen zdánlivá. Církev a křesťané by měli být velmi opatrní a citlivější v užívání diskurzu normality a normálnosti (a potažmo přirozenosti, což je o dost složitější otázka). Církve by měly stát na straně menšin už z principu, protože je to evangelijní: „Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejposlednějších bratří, mně jste učinili…“ (Mt 25,40). Což potvrzuje Ježíšovo jednání s různými druhy tehdy ostrakizovaných a problematizovaných menšin, radikálně překračující normy tehdejší společnosti.
V lepších obdobích svých dějin ve starověku a středověku byli křesťané těmi, kdo měli odvahu myslet a jednat jinak než většinová společnost a prosazovat emancipační trendy. Navíc ve společnosti, kde „praktikující křesťané“ tvoří 2–4 % populace, kde většina je agnostická, ateistická, nenáboženská, esoterickým hnutím holdující, nábožensky lhostejná a sekulární, se snadno může objevit a prosazovat myšlenka, že náboženské přesvědčení, natož církevně vázaná víra, je něco nenormálního, divného, nebezpečného, patologického. Nejen z principu, ale i v strategickém a dokonce už taktickém ohledu by církve a křesťané měli s konceptem normality a normálnosti nakládat výsostně opatrně. Není třeba na pojmy normálnosti a normality rezignovat a nepoužívat, ale měli bychom si být vědomi toho, že v sobě mohou skrývat potenciál násilí a viktimizace.
Jak rozdílná je dikce papeže Františka, který doslova před pár dny vyslechl příběh hledání transgender Jonáše a reagoval takto: „Pán vždycky kráčí s námi, vždycky. Není znechucen nikým z nás. I v případě, že jsme hříšníci, přiblíží se k nám, aby nám pomohl. Bůh se neštítí naší reality, miluje nás takové, jací jsme. A to je ta šílená Boží láska... Bůh nás miluje takové, jací jsme, Bůh nás vždy hladí. Bůh je pro nás otcem, matkou, bratrem, vším. A pochopit to je těžké, ale On nás miluje takové, jací jsme. Nevzdávej se... Jdi dál...“.
Dreyfusova degradace, 13. ledna 1895
Autor: Henri Meyer
Dvě historické paralely: varující a nadějná
Jeden z dalších paradoxů spočívá v tom, že obě prohlášení hájící status quo fakticky brání zbytky patriarchálně hierarchizovaného modelu uspořádání společnosti přelomu 19./20. století, proti jehož vzniku bojovala katolická církev po desetiletí všemi prostředky. Asi není náhoda, že mezi 51 církevními podporovateli tradičního manželství byly pouze tři ženy, z toho dvě řeholnice. Působí to dojmem, jako by další emancipační posuny ve společnosti nastolující skutečnou rovnost především v případě katolické církve potenciálně ohrožovaly mužskou kontrolu nad jejich církevním společenstvím. Stínem se pak jeví verbálně popíraná homofobie, homosexuál představuje jiný typ mužské identity, která se čas od času, přímo či nepřímo přihlásí o slovo, jako když vysoce postavení klerici na sociálních sítích otevřeně tleskali davovému napadení průvodu Pride v Gruzii a oslavovali to jako formu „dialogu“ a žádoucí styl vedení hodnotových sporů.
Celá situace připomíná proslulou Dreyfusovu aféru konce 19. století, kde katolíci tvořili jádro „antidreyfusards“, těch, kteří na vlně antijudaismu, antisemitismu a šovinismu navzdory postupně objevujícím se důkazům trvali na vině kapitána francouzského generálního štábu židovského původu. Zbytečně vstoupili do špatného boje na špatné straně, bojovali ho špatnými prostředky. Celé ideologicky motivované angažmá kléru, věřících a jejich tisku mělo vážné negativní důsledky pro francouzský katolicismus a jeho vnímání ve společnosti vyústilo v nepřátelskou odluku roku 1905 a posunulo francouzské katolíky blíže autoritářským, fašizujícím politickým silám a mentalitě.
To neznamená, že by církve měly být zcela apolitické, řekl bych, že mnozí očekávali, jestli z Velehradu nezazní slovo tlumící narůstající napětí ve společnosti či nenávist vůči ukrajinským uprchlíkům, případně důrazný apel na vládu, aby tyto problémy řešila, vzhledem k vývoji na Slovensku třeba i zdůraznění významu a přínosu našich evropských a atlantických vazeb. Je odpovědností církevních představitelů vybírat témata, soustředit se na podstatné.
Prvky naděje
Dovolím si ještě jednu historickou paralelu. Loni jsme si nepřipomínali osm set let od vydání Velkého privilegia české církve králem Přemyslem Otakarem I. Církev tehdy po mnoha letech úsilí, přesně se stoletým zpožděním po konkordátu wormském, dosáhla značné míry autonomie a nezávislosti od státu, pražský biskup přestal pomalu být vnímán jako knížecí kaplan, církev se institucionálně emancipovala na světské moci. Dnes církev v Evropě čelí jiné výzvě: tím, že se pohybuje v prostředí, kde již mnohé podstatné hodnoty křesťanství jsou realizovány a žity, kde má velkorysý prostor k svému působení, nemusí už suplovat stát ve zdravotnictví či školství ani bojovat o svoji společenskou institucionální relevanci. Naopak, může vzít současnou situaci jako příležitost k soustředění se na podstatné, na vytváření živého společenství víry, na svoji vnitřní transformaci. Na návrat od myšlení v kategoriích autority, moci, poslušnosti a vlivu, které si vytvořila v době své institucionalizace a spolupráce se státem, zpět k autenticky křesťanským hodnotám společenství víry, naděje a lásky, které tyto hodnoty žije a vnáší do celého společenství. Obejmout a přijmout své menšinové postavení jako dar, podobně jako pluralitu pohledů a perspektiv ve společnosti, protože právě v takové situaci se křesťanství zrodilo a dozrálo, protože taková konstelace víře a společenství víry vyloženě svědčí. A právě tehdy se může zase, po své vnitřní obnově, kdy se stane autentickým svědkem naděje a smyslu, paradoxně znovu stát proměňujícím kvasem a chuť dávající solí, nabýt znovu skutečné společenské relevance. Čím více bude církev bojovat o svoji politickou a společenskou relevanci politickými a mocenskými prostředky, tím více a rychleji o ni bude přicházet. Čím rychleji a upřímněji se soustředí na svoji vnitřní duchovní a hodnotovou obnovu, tím spíše může být, čím má být, a svoji relevanci pro společnost a životy konkrétních lidí znovu nabýt.
Mnohé místní církve na Západě to pochopily a směřují k vlastní obnově, doufejme, že zpoždění české katolické církve tentokrát nebude celé století.
Autor je český katolický teolog, kněz a církevní historik.
[1] Výzvy byla pro velký zájem přetvořena na petici, která má přes 16 000 podpisů.
[2] K problematičnosti tohoto typu ekumenismu mluví patriarcha Bartoloměj. Pro českou situaci to komentoval Petr Kratochvíl.
