Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
Ve svém nedávném článku jsem položil řečnickou otázku, jestli by dnes z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy vyhodili Tomáše Špidlíka, Karla Vránu nebo Vladimíra Boublíka. Z následných reakcí těch, kteří s takovým osobitým pojetím křesťanského vztahu k bližnímu nemají žádné problémy, jsem pochopil, že by podobný osud potkal možná i papeže Františka, kdyby tam působil třeba jen na malý úvazek. Byl by to zvláštní obraz – papež přešlapující v bílé klerice před budovou fakulty, který nemůže dovnitř, protože je nadbytečný, v překladu: protože nedrží hubu a krok. Jsem zvědav, jestli tam někdo někdy zakáže vstup Velkému kancléři nebo samotným studentům. Možné je všechno.
Existuji a působím v prostředí, kde se žijí inspirující mezilidské vztahy. Nemám mezi svými přáteli nikoho, kdo by se dlouhodobě a ostentativně choval jako hyena a přitom si dovolil pokládat sám sebe za křesťana. Lidé, jichž si vážím, jsou ve svém životě hmatatelně ovlivňováni těmi, s nimiž žijí – svými životními partnery, rodiči, dětmi a přáteli. Neznám jediného člověka, který by dokázal žít třeba v manželství s někým, kdo je po léta úplně vybitý z citů, emocí a intimních vazeb, které jsou pro život všedního dne a pochopitelně také pro život duchovní naprosto klíčové. Ještě teď mi znějí v uších slova nejbližšího spolupracovníka jednoho českého biskupa, jak se z něj už po prvních pár měsících služby stal ryzí technokrat moci, dívající se na svěřené dílo a věřící výhradně prizmatem peněz a výhod, o jazyku a metodách, které používá, nemluvě.
Mám v životě štěstí na silné, emancipované ženské osobnosti, které by po svém boku nesnesly muže, který se realizuje způsobem, že po něm zůstává spálená země a zhroucené osudy, a to i kdyby domů nosil peníze po balících. Nehumánní činy, které se v českém katolicky orientovaném teologickém prostředí dějí po desetiletí, jsem vždycky vnímal spolu s těmi, kteří se stali obětními beránky svých dřívějších kamarádů. Mohl jsem si od toho teologického chlíva udržovat odstup, což mi pomohlo soustředit se na pomoc těm, kteří se tak jako profesoři Petráček a Čechura ocitli ve spárech všehoschopných. Situace se ale změnila. Nikdo si dnes nemůže být v katolickém církevním a teologickém prostředí v Česku jist, zdali mu právě teď nebalí jeho kolegové věci do krabic. Skončila jakákoliv lidská jistota, díky níž si člověk nemusel připadat jako zvíře určené k ulovení.
Nedivím se, že kráglování lidí v církvi připadá některým spoluobčanům a bratrům a sestrám jako normální. Psala mi celá řada lidí, že je dobře, že vyhodili Petráčka a Čechuru, a ať nefňukají, protože jejich blízcí byli v posledních letech vyhozeni z prekarizovaných zaměstnání mnohokrát. V jejich amatérských teologických reflexích připomíná Boží syn, jehož příjmení je Láska, Peruna, který přišel na zem jen proto, aby si to vyřídil s těmi, kteří nevěří tak, jak se má. Nedivím se, že mezi těmi, kteří schvalují takové jednání, nalézám mnoho těch, kteří bagatelizují i jiné formy bezpráví a násilí včetně toho, co dnes páchá Rusko na Ukrajině. Život, a to i život v církvi, je každodenní zápas o život, v němž nakonec v krátkodobém horizontu vyhraje ten, kdo víc huláká a má víc známých, kteří mají víc svých známých. Příklad pro mladé lidí je to v církevním a školském prostředí devastující. Pregraduální studenti, doktorandi a pedagogové proměnění do čísel. Loajalita jako kardinální ctnost. A naopak, potřeba skutečné svobody a dialogu jako vlastnosti, které vás dříve nebo později dostanou na seznam vyhozených.
Mnoho lidí se mě ptalo po spravedlnosti, po tom, jak je vůbec možné, aby si pár lidí doslova zprivatizovalo instituci, které mají po omezený čas nezištně a transparentně sloužit. Zdá se mi, že nostalgické poohlížení po minulých dobách má za jeden z nevyřčených cílů znovu nastolit totalizovaně hierarchizovanou společnost, v níž má většina lidí na nižších patrech pomyslné společenské pyramidy držet hubu a krok a přede dveřmi děkanátů, biskupství a církevních sekretariátů pokorně v rukách žmoulat čepici a čekat, jestli je někdo za týden nebo za dva pozve dovnitř. Jestli si tohle nechají čeští katoličtí křesťané i v případě profesorů Petráčka a Čechury líbit, pak Pán Bůh s nimi. Až si za čas přijdou i pro ně, nebudou se moci divit, že nebude nikdo, kdo by se jich zastal.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
