Začátkem nového tisíciletí jsem učil na Arcibiskupském gymnáziu a jednou jsem doprovázel jeho pěvecký sbor na pouti do Itálie. V Římě jsme spali na Velehradě a několikrát na mě připadla role hlavního celebranta při ranní mši svaté. Podle svého zvyku jsem zapojoval přítomné do hledání odpovědi na přečtené evangelium. Tehdejší vedení poutního domu mě předhazovalo zavádění protestantských metod. Nevěřil jsem svým uším: oni sedí v centru, svatém městě, a ani si nepřečtou papežské výnosy. Nevěděli, že už roku 1973 ((AAS 66 (1974) str.44)) dialogickou formu při mších pro děti dovolil uvedený Direktář. Podobně sv. Jan Pavel II. podepsal 13. srpna roku 1997 společnou Instrukci osmi vatikánských kongregací a umožnil totéž v kázáních pro dospělé.
Tím více se divím, že nikoliv obyčejní kněží, zabývající se od rána do večera provozem velkého domu, ale celá ČBK si nedovede odpovědět na některé vážné otázky týkající se eucharistie (viz Cirkev.cz 5. 10. 2023). Tedy to, co si musí umět zodpovědět každý venkovský farář, který z obyčejného profesionálního zájmu čte koncilní a papežské dokumenty.
Zajímalo by mě, kdo je tak mocný, že přinutil důchodce, arcibiskupa na odpočinku, aby svým titulem kardinála zaštítil žádost do Říma? Jako by ČBK potřebovala získat odpovědi, které jsou obecně známé. Jaká je to ostuda pro katolickou církev v Čechách, že nejsme schopni si přečíst koncilní a papežské dokumenty. Co si asi svatý otec a v Dikasteriu pro nauku víry o nás myslí, když nám z Říma musejí tyhle jednoduché pravdy opakovat?
Autor je katolický kněz