Seznamka
Nový prefekt Víctor Manuel Fernández
Autor: Catholic News Agency
Téměř denně vychází z Dikasteria pro nauku víry nějaký nový dokument. Jejich seznam na vatikánských webových stránkách se dlouhá léta plnil jen velmi pomalu. Devatenáct záznamů obsahuje za celou dobu kardinála Luise Ladarii, který stál v čele úřadu v letech 2017–2023. Od září, kdy převzal veslo Víctor Férnandez, stránky v typickém vatikánském designu z konce devadesátých let procitly z Růženčina stoletého spánku.
Za pouhého čtvrt roku přibylo už devět nových záznamů: audienční reskripty, odpovědi na dubia, dopisy. Jen málo z nich nezpůsobilo pozdvižení s palcovými titulky. Zdá se, že nová transparentnost nevyvolala jen nadšení: posledním zveřejněním je audienční reskript, v němž si nový prefekt nechal od papeže výslovně potvrdit, že to, co mu František podepsal, smí zveřejnit – všechny zveřejněné dokumenty nesou papežův podpis.
Už před nástupem do úřadu dal papež novému prefektovi jasné pokyny: Dikasterium pro nauku víry se má definitivně zbavit pověsti svého předchůdce – inkvizice. Dřív tento úřad občas používal nemorální metody; i v nedávné minulosti měli prefekti Kongregace pro nauku víry – jak se dikasterium před reformou kurie jmenovalo – spíš pověst dozorčího než schvalovatele. Nezapomenutelná je sžíravá kritika kardinála Josepha Ratzingera, prefekta kongregace za papeže Jana Pavla II., který byl navzdory mírné povaze v jednání zčásti obávaným, zčásti vysmívaným „Božím rotvajlerem“.
Reformní projekt Dikasteria pro nauku víry
Před rozsáhlou kuriální reformou v březnu 2022 papež František dikasterium přebudoval. Už v únoru dostala Kongregace pro nauku víry s motu proprio „Fidem servare“ novou podobu a nový úkol. Vedle posílení oddělení pro potírání zneužívání bylo především podpořeno jasné zaměření na evangelizaci a práce vyložena více dialogicky. Místo co by kongregace jen kriticky zkoumala teologické práce, má se teď soustředit na dialog s jejich autory. František to zdůraznil i v dopise, který napsal Férnandezovi u příležitosti jeho jmenování. Hlavním úkolem nového prefekta je bdít nad naukou vycházející z víry, „abychom odpovídali na otázky a stáli za naší nadějí, ale ne jako nepřátelé, kteří žalují a odsuzují.“ Papež tím citoval sám sebe. Ta věta pochází z apoštolské exhortace „Evangelii Gaudium“, kterou vydal v roce svého zvolení tak trochu jako program svého pontifikátu.
Tento návrat k těžišti zmiňovanému na začátku pomáhá vysvětlit nové zaměření a ofenzívu transparentnosti dikasteria. V uplynulých letech byl náš pohled díky světové synodě upřen především na synodalitu, k tomu se přidaly různé strukturální reformy kurie, systému financí a vatikánských správních orgánů. Zdálo se, že předchozí těžiště evangelizace a milosrdenství bylo v centru zájmu méně. S vydáním velkého množství menších dokumentů běžné práce dikasteria je zřejmé, na čem dikasterium denně pracuje.
Výrazný obrat na začátku pontifikátu
S velkou pravděpodobností oněch devět vydaných textů není dokonalou dokumentací prvních tří měsíců Férnandezova úřadu. Naznačuje to už číslo jednací 803/2023 u posledního vydání. Výběr ovšem ukazuje těžiště. Výběr je třeba chápat programově. A skutečně jednotlivými texty prosvítají vzory, které zřetelně ukazují kontinuitu od začátku pontifikátu. Férnandez pokaždé cituje výslovně Františka, částečně i z doby před jeho papežskou volbou, a plní tím pověření z dopisu k počátku jeho úřadu: měřítkem ať není jen „bohatá zásoba neměnné nauky církve“, nýbrž i ohled na „aktuální učitelský úřad“.
Tato série zveřejnění začala odpověďmi na dubia ke světové synodě, která papeži adresovalo pět konzervativních kardinálů. Papež na ně odpověděl už před Férnandezovým nástupem a odpovědi byly zveřejněny při nástupu nového prefekta do úřadu. Forma dubií vlastně předpokládá, že se příslušné autoritě předkládají skutečně sporné otázky, na něž se odpovídá jasným „ano“ nebo „ne“. Papež se tomuto jednoznačnému očekávání kardinálů vyhnul – a zdůraznil přitom, že církev se v dějinném procesu učí a musí závazné a neměnné Boží zjevení stále lépe chápat, i když tím zdánlivě vznikají protiklady a rozpory. „Kulturní změny a nové výzvy dějin nemění zjevení, ale mohou mu dodávat podněty.“
Ilustrační foto
Autor: Unsplash.com / Eduardo Garcia-Nieto
Kardinálové se ptali, zda jsou přípustná žehnání stejnopohlavním párům – a zřejmě doufali v jasné „ne“. Na to František nepřistoupil. Aniž by se odchýlil od jasného chápání manželství v církvi, zdůraznil pastorační lásku k bližnímu. Jsou sice situace, které objektivně viděno nejsou morálně akceptovatelné. Nenáleží nám však označovat druhé jednoduše jako „hříšníky“. Co se děje z pastorační ctnosti, nestává se nutně normou. Dokumenty prostupuje tento motiv pastorační moudrosti, milosrdenství a zohlednění jednotlivých případů a jednotlivců. I českému kardinálu Dominiku Dukovi odmítl dát jasnou černobílou odpověď na otázku přijímání pro znovusezdané rozvedené a posílil zvažování jednotlivých případů.
Konkrétní otázky místo všeobecných dokumentů
Menší pozornost než odpovědi na dubia vyvolala odpověď kardinálu biskupu z Como na otázku autenticity vidění na jednom relikviáři v jeho diecézi. Je datovaná k témuž dni jako odpovědi Dukovi. Ačkoliv dikasterium shledává na domnělém Bohem inspirovaném poselství mnoho dobrého, je přece jen zdrženlivé potvrdit jeho nadpřirozený původ. „Protože však dikasterium v tomto zjevení uznává jisté známky působení Ducha Svatého, nemá problém, jestliže se Vaše Eminence rozhodne v pastoračním uznání této duchovní zkušenosti pokračovat. Doufáme dokonce, že skrze duchovní plody, které v těchto letech povstaly, se může zintenzívnit zjevení milosrdné lásky Nejsvětější Trojice, která lidi pobízí k obrácení a věnuje jim milost dětské oddanosti.“ I přes zamítavou odpověď dikasteria na přání jistoty je jasný směr dokumentu, který začíná kompaktní katechezí o milosrdenství: záleží na místní pastorační prozíravosti.
Ještě zřetelnější je obrat u čtyř posledních obsahových pozic. Všem je společné, že jsou to výsledky dialogického procesu: biskupové z různých částí světa se na Dikasterium pro nauku víry obrátili s konkrétními pastoračními otázkami. Brazilský biskup se ptá na přístup k trans-lidem a lidem jiné vztahové orientace v pozici kmotrů při křtu a svědků svatby, biskup z Filipín potřebuje jistotu, jak se má postavit ke svobodnému zednářství rozšířenému mezi katolíky v jeho zemi, boloňský arcibiskup a papežský důvěrník kardinál Matteo Zuppi líčí svou pastorační starost v přístupu k přibývajícímu pohřbu žehem a konečně biskup z Dominikánské republiky se zcela neformálně e-mailem dotazuje, jak má přistupovat ke svobodným matkám, které přicházejí k přijímání.
Právě ta poslední otázka vyvolala na Západě spíš údiv. Jako by nebylo samozřejmé, že svobodné matky nemají být z přijímání Eucharistie vylučovány. Že pro tyto ženy samozřejmě platí totéž, co pro ostatní věřící, že po přijetí svátosti smíření je jim Eucharistie otevřená, není žádným překvapením. S odpovědí na otázku biskupa Ramóna de la Cruz Baldera však může dikasterium zdůraznit, že podle místní pastorační reality jsou relevantní pokaždé jiná témata – a ukazuje tak na konkrétním příkladě, jakou odpověď dostal kardinál Duka na svoje dubia. Zdá se, že v Dominikánské republice je problém, že kněží i laici diskriminují svobodné matky. Odpovědí je milosrdenství - a důslednost místo rigorismu: církev nemůže kázat ochranu života a přitom odhánět ženy, které se rozhodly dítě porodit. Jestliže jsou ženy chudobou nuceny k prostituci, pak je úkolem křesťanů jim pomáhat, ne je odsuzovat. V Karibiku se to ukazuje na situaci svobodných matek – ale i v jiných částech světové církve vládne rigorismus a pokrytectví. Současně je zmínka o zpovědi před přijímáním jasným signálem, že milosrdenství není v rozporu s církevní naukou.
Milosrdenství bez křečovitého lpění na nauce
Rozhodnutí ohledně svobodných matek odkazuje na událost z evangelia, v němž se Ježíš setkává s cizoložnicí. Ježíš nejdřív říká, že kdo je bez hříchu, ať první hodí kamenem. Nakonec cizoložnici říká, ať už nehřeší. Férnandez vyvrací falešný závěr z výkladu: jádrem sdělení není „od teď už nikdy nehřeš“! ale „nikdo nehaž první kamenem“.
Tímto směrem ukazuje i rozhodnutí o křtu transsexuálů a přístup ke queer-osobám v roli křestních kmotrů a svatebních svědků. V centru není objektivní negativní morální posouzení dané situace, na tom se dikasterium nezadrhlo. V centru je bezpodmínečná Boží láska, „která je schopná uzavřít neodvolatelnou smlouvu i s hříšníkem, pružnou a také nepředvídatelnou.“ Dikasterium tu nezastává liberální pozici. Vůči queer-osobám je stále kritické a připouští tyto úřady pod podmínkou. Inkluze ve smyslu práva tu není. Zase musí přijít ke slovu pastorační moudrost a smí rozhodnout proti, „je-li nebezpečí skandálu v církevním společenství, nepřípustné zdůvodnění nebo dezorientace v oblasti výchovy.“
Výrazně méně kontroverzní je rozhodnutí o zacházení s popelem pozůstalých. U pohřbu žehem církev od svého dříve nekompromisního odmítání stále ustupovala. Dnes je pohřeb žehem pro katolíky nepřípustný pouze tehdy, má-li vyjadřovat církvi nepřátelský postoj. Zacházení s popelem však církev upravuje jasně: je zakázán anonymní pohřeb a rozptyl, popel musí být uchováván důstojně, nesmí být ukládán třeba v přepychově zdobených nádobách nebo v urně na krbové římse, a to ani tehdy, když to státní právo dovoluje. Na Zuppiho otázky Dikasterium pro víru opět nemění nic na nauce, ale reaguje na pastorační potřeby. Zůstává zakázán anonymní rozptyl. Společný rozptyl několika zesnulých je dovolen, nedochází-li k němu anonymně. Ostatky musejí být i nadále pohřbeny důstojně, ale povinnost pohřbu na hřbitově je poněkud zmírněna ve prospěch jiných posvátných míst významných pro rodinu zesnulého. Dikasterium využívá psanou odpověď k tomu, aby ještě jednou vysvětlilo křesťanské chápání smrti a zmrtvýchvstání, což je obratná komunikační strategie. Jádro křesťanské nauky a naděje se díky tomuto mediálnímu rozhodnutí stává zprávou.
Jen pro svobodné zednáře není pastorační rozlišování
Rozhodnutí o svobodných zednářích zatím z tohoto rámce vypadává: ve smyslu jiných textů bychom předpokládali, že i tady bude posíleno pastorační rozlišování, posouzení jednotlivých případů a kontextu. Místo toho prohlášení ještě zostřuje směrnice z roku 1983: členství v zednářských lóžích je katolíkům zakázáno, církevní učení a nauka svobodných zednářů zůstává neslučitelná. U svobodných zednářů tedy pastorační flexibilita končí - pravděpodobně i proto, že protivníci stále znovu podsouvají papeži Františkovi sympatie k zednářství a výtka být zednářem patří ke standardnímu repertoáru reakčních kruhů i vůči biskupům a kardinálům. Živá vzpomínka na zednářskou lóži „Propaganda due“, tajnou politickou organizaci, která v 70. letech chtěla v Itálii rozložit demokracii, by mohla dokonat zbytek. Rozhodnutí ohledně zednářství tedy stejně jako ostatní texty slouží k tomu, aby podepřelo Františkův pontifikát.
Čilou publikační praxí činí kardinál prefekt donedávna ještě zcela neatraktivní rubriku dokumentů na stránkách svého úřadu centrálním nástrojem papežova programu: realita důležitější než idea je jedno z prvních Františkových hesel, opět z „Evangelii gaudium“ a od té doby mnohokrát opakované. Obsáhlé naukové dokumenty jsou nutně abstraktní, neboť musejí přesahovat jednotlivé případy. Zveřejňování částí korespondence dikasteria naproti tomu může ilustrovat dílčí, individuálnější přístup k pestré realitě světové církve. Kdo tedy chce Františkovi rozumět, musí mít na před očima sbírku dokumentů dikasteria. Přesto je někdy zvolena klasická cesta: prohlášení „Fiducia supplicans“, jímž bylo za určitých podmínek dovoleno žehnání nesezdaných a stejnopohlavních párů, bylo zveřejněno obvyklým služebním postupem vatikánské tiskové kanceláře.
Z německého originálu přeložila Pavla Holíková.
