Seznamka
Petr Beneš
Autor: https://dominikanska8.cz/
Církev vstoupila do nové společenské situace s poměrně velkou důvěrou. Obdobně situaci po druhé světové válce, kdy její kredit výrazně zvýšila účast mnoha duchovních i laiků v protinacistickém odboji, i v listopadu 1989 měla církev mezi protirežimně orientovanými lidmi vysokou autoritu díky své účasti na protikomunistickém vzdoru.
Další etapy polistopadového vývoje už byly poznamenány odlivem zájmu o církev. Do jisté míry to bylo přirozené. Poselství církve bude vždy kamenem úrazu a ustavičnou dekonstrukcí daného stavu věcí. Společenský vliv církvi nesluší, většinovost korumpuje. A přiznejme, že nedostatek zájmu o věci duchovní není způsoben primárně stavem církve. To bychom její význam přeceňovali a schopnost lidí přemýšlet o životě a přijímat rozhodnutí podceňovali. Nemyslím si, že by dnes lidé nějak většinově hledali spirituální rozměr života. Křesťanství je víc než jindy trnem v oku kvůli důrazu na závaznost našich rozhodnutí, i těch spirituálních, kvůli zpochybnění modly seberealizace a hledání sebe sama. Problémem však je, že církev v polistopadovém období není ve společnosti opomíjena proto, že by byla intelektuálně a spirituálně náročná, ale převážně proto, že se v mnoha směrech v očích společnosti zdiskreditovala.
Intelektuální náročnost, tvořivá teologie reflektující stav světa i rozvoj ostatních vědeckých disciplín, skutečný umělecký vkus a dialog s uměním v naší církvi žalostně scházejí. A tak jí také schází jistá velkorysost. Ta je vždy znamením velkých lidí i institucí. Církev u nás ztratila společenský kredit ne proto, že by byla náročnou, k životu budící solí země, ale zejména proto, že jednala přečasto amatérsky, diletantsky, nesrozumitelně, a mnohdy nemorálně.
Velký pokles pozitivní nálady společnosti vůči církvi přinesly restituce církevního majetku. Spravedlivé pojmenování křivdy, označení zloděje za zloděje a uplatnění spravedlivé náhrady ušlých a zničených majetků je správné. Jinou otázkou je, zda církev ze svého svobodného rozhodnutí měla na restituce přistoupit, zda se nemohla zachovat jinak. V tom ale není jádro problému. Převážila, snad, zodpovědnost za majetek, který nashromáždili předkové, a přesvědčení, že církev jej potřebuje ke své službě. Samotná realizace restitucí, nedobrá správa získaného majetku však pověst církve mnohde poškodily. I zde se pak projevil proces známý z jiných oblastí života církve ve společnosti: postupně začaly být problémy se správou majetku více trnem v oku v církvi samotné než mimo církev. Při vší složitosti problému věřící často postrádají zájem církve o pastorační projekty, podporu pastoračních asistentů, katechetů či samotných kněží. Kněží jsou stále závislejší na církvi v existenčních otázkách, mnozí bolestně zvažují, k čemu a jak se vyjádří, aby to neovlivnilo jejich živobytí.
Spravedlivá správa majetku musí mít vždy, i za cenu toho, že nebude ekonomicky nejvýnosnější, jasný sociální rozměr. Projekty ve prospěch chudých lidí, mj. dostupnost exercicií i pro ty, kdo si nemohou dovolit hotelovou cenu, by měly být samozřejmostí. V situaci velkých sociálních problémů naší společnosti, kdy se omílaná pravicová politická řešení ukazují jako zastaralá, by měl být víc slyšet hlas církve povzbuzující k sociálnímu dialogu, ohledu na chudé, podpoře vyloučených. A právě z těchto důvodů by církev měla mnohem citlivěji zvažovat způsob prezentace na veřejnosti. Odkazem na větší slávu Boží se nedají maskovat pastoračně a společensky monumentální pseudobarokní slavnosti, sbírky na přinejmenším sporné či zbytné úpravy interiérů kostelů apod. Bohužel je tím diskreditována nezbytná role tradice při řešení otázek dneška. Církev se projevuje často jako nikoli tradiční, ale tradicionalistická, slaví nikdy neexistující ideální minulost a snaží se svůj život obnovit budováním podivných pomníků. Je zvláštní, že v době nespravedlivé války Ruska proti Ukrajině, v situaci zvyšující se chudoby a zadlužení mnoha lidí u nás, v situaci, kdy se na celosvětové úrovni řeší aktuální a varovné otázky klimatických změn, biskupové vydají prohlášení k tématu manželství pro všechny, aniž by takto deklarativně prezentovali i jiná, naléhavější a život lidí bezprostředně ovlivňující témata.
Dalším faktorem, který ovlivnil pokles prestiže církve ve společnosti, byly ve sledovaném období jistě bolestné případy sexuálního zneužívání v církvi. Ty nezasáhly naši církev tak jako církve na Západě, kde se staly důvodem nezastavujícího se poklesu důvěryhodnosti církve a výstupů z ní. Není to však proto, že by naše církev byla v lepším morálním stavu, či pravověrnější než církve na Západě, ale proto, že jí za komunismu byla téměř úplně znemožněna činnost s dětmi a mládeží. Vyrovnávání se s těmito problémy ale neproběhlo u nás tak, aby to přesvědčilo církevní i mimocírkevní společnost o jasném, pevném a otevřeném postoji hierarchie. Přes mnohé dobré snahy většinově převládl zájem o obranu jména církve, nikoli obětí. Povinné procesy vyrovnání se s těmito delikty proběhly, byly ale doprovázené znevěrohodňováním obětí, zpochybňováním jejich svědectví, a to v jasném rozporu s tím, co o hodnověrnosti svědectví obětí sexuálního zneužívání říkají statistiky odborníků. Zastaralý koncept obrany instituce, vnitroinstitucionální loajálnosti mnohokrát převážil nad náročným a těžkým procesem rozlišování.
A západní církve, mnohdy příkladné ve svém odborném a lidském postupu při řešení problému zneužívání, jsou u nás z vedoucích míst církve často nevybíravě kritizovány. To, bohužel, zapadá, ať už úmyslně či neúmyslně, do bizarních narativů, obviňujících Západ z dekadence, degenerace a rozbití tradičních hodnot. Tento obraz je uměle vytvářený, nivelizující a neodpovídající realitě. A navíc je to alibistické: viníkem malého zájmu o církev či dokonce o Boha je špatný Západ a ti, kdo k nám importují jeho hodnoty. Kdo však aspoň trochu zná tzv. západní církev, ví, že je mnohovrstevnatá, nepřevoditelná na žádný schematický obraz a při vší nedůvěře je v mnoha oblastech platným partnerem v celospolečenské diskusi. Až na výjimky tam neznají takový odstup mezi vedením církve a věřícími, jako je tomu v některých našich diecézích.
A právě ztotožnění jisté podstatné části vedení české církve s protizápadními narativy pokládám za největší selhání církve od Listopadu 1989. Problémem není názorová rozrůzněnost v církvi, ani mezi biskupy. Poučené, srozumitelné a otevřené konzervativní postoje jsou jistě zcela legitimní a musejí mít v církvi své místo, tak jako je mají v celé společnosti. Problém je, když tyto postoje nejsou jedněmi z mnohých otevřených diskusi, ale převládají a jsou často i autoritativně vymáhány. Když extrémní politická stanoviska nacházejí zastání v nejvyšších církevních patrech, stává se církev pro demokratickou společnost nečitelnou.
Jako kněz, působící v pražské farnosti s velkým počtem studentů a mladých intelektuálů na nedělních bohoslužbách, jsem musel mnohokrát s bolestí konstatovat, jak velký odstup od oficiální církve mladí lidé cítí a jak často se s ní odmítají identifikovat. Je pro ně nepochopitelné, proč církev za své hlavní téma zvolila a volí boj proti Istanbulské úmluvě, proč se tak necitlivě vyjadřuje k lidem z LGBTQ komunity. Mladí lidé nečekají, že by církev měla být jakýmsi apoštolem v nastolování těchto témat. Spíše je udivuje, proč je tak urputně staví na první místo, proč se vyjadřuje o těchto otázkách často neobratně, dehonestujícím způsobem, proč není schopna přejít od oceňování obsahových hodnot k hodnotám formálním, jako je věrnost, obětavost, vzájemná podpora partnerů. Ocenění těchto hodnot by nám mohlo pomoci spolupracovat s lidmi, kteří jsou otevřeni ústřední zvěsti evangelia, i když nesdílejí církevní učení ve všech bodech.
Nečitelné pro mnohé byly i postoje k migraci. Přitom důstojnost migrantů bez ohledu na jejich náboženství vychází z teologie stvoření každého člověka k obrazu Božímu a vykoupení všech lidí Ježíšem Kristem. Právě k otázce práv menšin má církev povinnost se ozývat. A mnozí, zejména mladí lidé, také nechápou, proč otázky klimatické krize hrají v dokumentech ze zasedání církevních představitelů u nás zanedbatelnou roli. Můžeme si říkat, že tito lidé jsou povrchní, že nejsou schopni rozlišit, na čem skutečně záleží, že kdyby měli živý vztah k Bohu, přece by nepřemýšleli o rozchodu s církví, jenže tak přenášíme vinu z nás na ně. A ztrácíme ty, kteří v angažovanosti za spravedlnost, ochotě nasadit se, přemýšlet o svém chování a jeho důsledcích jsou mezi mladými nejvzácnější.
Vzhledem k vyhrocené situaci uvnitř církve stalo se téměř nemožným poučeně diskutovat o sociologických, teologických, psychologických, společenskovědních rozměrech mnoha etických témat. To, že církev, proklamující synodální cestu, není schopna poučené diskuse, že hned argumentuje otázkami pravověří, někdy i disciplinárním postihem, jistě nepřispívá ke kultivaci společenského dialogu. Ukazuje se to i v tom, jak jsou akademické svobody, včetně svobody bádání, stavěny pod ideologická kritéria. Neblahá podobnost některých rysů současné situace na KTF UK s devadesátými lety ukazuje, že na cestě svobody a demokracie se často vracíme nazpět.
V odkazu na titul svátku 17. listopadu jako Dne boje za svobodu a demokracii bychom mohli vnímat synodu o synodalitě jako způsob, jak se učit svobodě a úctě k ní v samotné církvi. Vždyť církev ví o zdroji svobody přesahujícím vše stvořené. Ani demokracii bychom neměli paušálně odmítat s tím, že církev je hierarchická. To platí výhradně ve vztahu k Bohu. Ve stavu církve v dějinách není jiná bezpečnější cesta, jak respektovat a aspoň trochu rozlišit vůli Boží, než vytrvalé naslouchání, sdílení, přátelské korigování a neautoritativní výkon vzájemné služby mezi všemi členy a členkami církve. Právě církev má být prostředím, kde se lidé učí čelit jakémukoli autoritářství či manipulaci. Prvním krokem ale musí být přiznat si, že právě tato nebezpečí církvi samé ustavičně hrozí. Naštěstí má v centru svého života přítomný korektiv kříže, ukřižovaného Boha.
Autor je katolický kněz, redemptorista, původním vzděláním bohemista
Vydáno ve spolupráci s revue Universum
