Seznamka
Hospodin v hospodě
Autor: Facebook / Sarah Haváčová
Od pověstné „ubrusové události“ již uplynul určitý čas a lze si jen přát, aby nezapadnul žádný z dobrých komentářů, které osvětlují především jádro eucharistického dění. Toto jádro je ovšem tak bohaté, že bych ještě rád nabídnul jeden z pohledu k pojetí tzv. „platnosti“ eucharistie.
Závěť Ježíše z Nazareta
Nemyslím, že by Ježíš z Nazareta chtěl na této zemi toho po sobě zanechat tak málo, jak se nakonec stalo - jeho ambice byly mnohem větší. Ježíš po setkání s Janem Křtitelem přejal jeho naději na blízkost Božího království a podobně jako Křtitel i on nasadil svou životní energii na to, aby lidé v přicházející konec času uvěřili a otevřeli se mu. Úspěch tohoto Ježíšova úsilí byl ale jen omezený a ve finále se proměnil ve zdrcující neúspěch. Boží království jako kosmická událost převracející lidské dějiny nepřišlo a Ježíšův život a jeho úsilí skončily na kříži.
Nejprve to ovšem vypadalo nadějně. Ježíš leckoho zaujal nejen svým osobním charismatem, ale i schopnostmi divotvůrce (ty ovšem měli i mnozí jiní, před ním i po něm). Díky tomu se Ježíšovi otevíraly možnosti se uplatnit jako politický nebo náboženský vůdce. U Ježíše ale nacházíme pozoruhodný vnitřní vývoj: pokušení na poušti (Mt 4,1-11; Mk 1,12-13; Lk 1,1-13) i jiné pasáže (J 6,14-15; Mt 26,52-54; Fp 2,6-7 aj.) naznačují, že tyto příležitosti Ježíš nechtěl využít a hodnotil je jako pokušení přímo satanské. Ježíš po sobě tak nezanechal jako odkaz ani nějaké „nejlepší náboženství“, ani pevné a zdravé uspořádání věcí tohoto světa. Vsadil vše na to, že ono přicházející Království otevírá nejlépe služebník: ten, kdo uzdraví rány potřebných, nasytí jejich hlad a promluví s nimi v jejich osamocení. A toto své životní poznání chtěl Ježíš vyzkoušet na sobě samém.
Myslím, že Ježíš v průběhu svého života uzrál jako dobré víno a tuto perlu zvěstování skrze službu si pro sebe definitivně ujasnil až v jeho závěru. Žádné ze svých zářivých charismat nevyužil ve prospěch své moci – věřil, že ona služebná kenoze (sebevydání) má být odkazem, který po něm má zůstat, protože to nakonec Boží království otevře. Není to ale příliš chudý odkaz na charismatického proroka s takovými ambicemi? Ježíš přesto tento svůj postoj definitivně stvrdil těsně před svou smrtí, kdy jako svou závěť zanechal při „Poslední večeři“ právě JEN toto: ať se děje, co se děje, i když naše životní programy nebo vztahy troskotají, vzpomínejte na mne tak, že jsem se snažil být tu pro druhé a věřil jsem, že za to stojí žít i zemřít. A to čiňte na mou památku.
Před samým koncem jeho pozemského působení tedy biblické zdroje hovoří o „večeři na rozloučenou“ (Mt 26,17-30; Mk 14,12-26; Lk 22,4-23; 1K 11,23-26 resp. J13 a mytí nohou), kde je taková Ježíšova závěť symbolickou formou ustavena. Ono „to čiňte na mou památku“ se vyskytuje jen v Lk a 1K, ovšem rozlámat své tělo a vycedit svou krev pro druhé je poselství, které je s vyústěním Ježíšova života spojeno v biblických textech obecně.
Ježíš jako by nyní vyjádřil a pojmenoval skutečný odkaz svého života. Jeho vyústění bylo ovšem bolestné, plné otázek „proč“ (Mk 15,34; Mt 27,46) a nakonec nejspíš ani Ježíš sám nevěřil, že po sobě zanechává něco smysluplného, že jeho život měl nějaký smysl před Bohem a lidmi.
A není jiný „důkaz“, že tato Ježíšova cesta opravdu platí a že smysl měla, než tento: víra v Ježíšovo vzkříšení. Pokud s autory biblických textů věříme, že Ježíš byl vzkříšen, že se jeho život Bohu samému líbil, pak ježíšovská cesta služby za to stojí, protože právě ta přežije i smrt.
Platnost eucharistie jako autentický vstup do Ježíšova příběhu
Slavíme-li tedy eucharistii (Večeři Páně), opusťme přehnaný důraz na formální záležitosti. Opusťme heretické magické představy, že „když kněz něco řekne, tak se něco stane“ (mimochodem, Nový zákon je naladěn poměrně ostře anti-magicky). Uvolněme své představy o statickém, kultickém, náboženském založení tohoto dění. Posaďme se pohodlně u stolu a zaposlouchejme se do starodávného Ježíšova odkazu: „Já jsem ve svém životním putování dospěl k tomu, že nejlepší je tu být pro druhé pod způsobem ne-mocného služebníka, který ve své službě unese i všechny viny těch, kterým slouží. Unesl jsem i to, že mne tyto viny poslaly na smrt. Všechno ostatní, co mne lákalo, protože to nabízelo dobré výnosy, nebo alespoň mou spokojenost před Bohem, jsem odložil a rozhodl jsem se sledoval tuto cestu. Šel jsem do toho po hlavě a dopadl jsem, jak jsem dopadl. Ale hodnotu tohoto mého životního poznání a usilování Bůh ocenil, ač se to mně samému už nezdálo ani možné – hle, byl jsem vzkříšen, poznal jsem nakonec díky této své cestě opravdový pokoj a tento svůj pokoj vám zanechávám, tento svůj pokoj vám dávám.“
Ve věcném, nikoli právním smyslu, se neplatně slaví Večeře Páně tehdy, když ve smysluplnost tohoto Ježíšova příběhu nevěřím, nebo když do něj nechci vstoupit. Ponecháme-li „právní náležitosti“ opravdu stranou, pak jádro platnosti je ve vírou neseném porozumění. Přijímají-li účastníci Večeře Páně, že Ježíš rozlámal své tělo a vycedil svou krev kvůli tomu, že tady chtěl být pro druhé, a chtějí-li i oni na sebe vzít svůj kříž a Ježíše v tomto následovat (přes všechny dřívější nezdary svých snah o tuto cestu), pak takové slavení Večeře Páně je jistě platné.
Autor vystudoval teologii na ETF UK. Tématem jeho dizertační práce byla církev Nového zákona. Je členem jedné z alternativních katolických církevních obcí www.rkckomunio.cz.
