Seznamka
Zdeněk A. Eminger
Autor: Michal Bauer Pticen
S rozčarováním sleduji v posledních měsících a týdnech to, co se v českém křesťanském prostředí objevuje ve vztahu k palestinsko-izraelskému konfliktu. Snad jen v náznacích jsem si dokázal představit, jaká míra agresivity, lhostejnosti a nesnášenlivosti se vyskytuje u lidí, kteří by měli být – jaksi z povahy věci a své víry – tvůrci pokoje, lidmi modlitby, křesťany niterné souvztažnosti s těmi, kteří trpí, a to na všech stranách.
Překvapily mě názorové zkratky, veletoče a polopravdy vydávané za politologické analýzy. Překvapily mě někdy dosti šílené historické úvahy o tom, co se ve Svaté zemi stalo, a to nejen 7. října 2023 v doslova animálním útoku na Izrael, ale jaksi od počátku věků. Překvapily mě značně flexibilní religionistické a teologické reflexe týkající se vyznání obyvatel, kteří tento region obývají. Překvapilo mě – to ze zkušenosti o trochu méně –, kolik se i mezi katolíky a protestanty objevilo odborníků na slovo vzatých, kteří zůstávali doposud – ke škodě celého Blízkého a Středního východu – v ústraní, nepoznáni a bohužel mlčenliví. Překvapilo mě, a přiznám se, že to mnou doslova otřáslo, jak strašný výprask dostalo Ježíšovo učení, které by mělo formovat i náš vztah k lidem. K lidem bez výjimky.
Vycházím z předpokladu, že útok Hamásu proti Izraeli (ten poslední a všechny předchozí) je neospravedlnitelný a že stát Izrael měl plné právo se bránit, pochytat viníky tohoto brachiálního násilí a potrestat je. Mám za to, že žádný soudný člověk toto nepopírá a nepopírá též, že Izrael má právo zajistit si hic et nunc bezpečnost. Hranice mezi nutnou obranou a vendetou, při níž jako ve všech válkách trpí nejvíc civilní obyvatelstvo, je však tenká. Nejen papež František a papež Lev, ale třeba také přeživší holokaustu, básnířka Edith Bruck žijící v Římě, či izraelský spisovatel Assaf Gavron, se stali hlasy svědomí, které požadovaly, aby se oči celého světa dívaly jak na to, co se stalo Izraeli, tak na to, co se děje lidem v Gaze. A aby jednotlivci, diplomaté a státy jednali. Jsou to právě velké mocnosti této planety, které mohou ukončit jakoukoliv válku, pokud by přestaly přispívat tomu, kdo se statečně brání, po drobných, a pochopily tento úkol jako jednu z nejdůležitějších výzev těchto časů. Z tohoto stanoviska neustoupím.
Ve všech těch uhrančivých analýzách, které kulhaly na obě nohy, téměř úplně zmizelo to nejpodstatnější – posvátnost každého lidského života. Proč každého? Protože komunitární rozměr spásy tak, jak nám o něm mluví sv. Pavel a jak ho ve svém díle reflektoval teolog Vladimír Boublík, propojuje ve vykoupení celého lidstva všechny lidi a jejich osudy. Katolického křesťana nemají zajímat pouze „lidé, kteří tam někde žijí“ a to, co pro ně může udělat diplomacie či charita – i když i to je důležité. Katolické vědomí je hlubší. Říká nám: Tam někde žijí lidé, jejichž život a spása jsou neoddělitelné od mého života a mojí spásy a od života a spásy mých bližních. Jenom proto, že někde doslova vyvanuly základní teologické pravdy, které nám přináší Boží Slovo, církev a tradice, se lze dívat na bojiště na obou stranách s lehkostí racka, který z bezpečné výšky počítá mrtvé po desetitisících a zase letí dál.
Šokovalo mě, jak nespravedlivý výprask dostal za své postoje svatý František z Buenos Aires i jeho nástupce, papež Lev. Připomněl jsem si úsilí papežů 20. století počínaje svatým Pavlem VI., které se týkalo nejen mírového a kooperujícího soužití národů tohoto regionu, ale které mělo také hlubší motivy, proč by se tak mělo stát a proč je to pro osud lidstva klíčové. Umíral jsem studem, když jsem četl komentáře k útoku na kostel Farnosti sv. Rodiny v Gaze, kde prý zbloudilá izraelská střecha trochu lízla střechu a letěla si dál. Zemřeli sice tři lidé a deset jich bylo těžce zraněno, ale co už. Válka je válka, má oběti, přináší neštěstí a hlavně – nevybírá si. S tichou účastí naslouchám přeživším a pozůstalým hamásovského útoku ze 7. října a říkám si, jestli i oni touží ve své bolesti a smutku srovnat Gazu se zemí (mnoho k tomu už nechybí) a podle Trumpova návrhu tam na hrobech vystavět přímořská letoviska. Hypotetická deportace dvou miliónů gazanských obyvatel do některé z arabských zemí se i mezi křesťany přetřásá s rozšafností, která je sama o sobě jen dalším patrem pekla na zemi. Když náš farář malého italského města vyslovil na večerním shromáždění před lidmi slovo „deportace“, třásl se mu hlas. A i mně bylo do breku, protože jsem tomuto slovu jaksi odvykl. Jenže nejen ve Svaté zemi, ale třeba také ve Spojených státech se slovo „deportace“ stalo sexy. Deportuj a budeš mít klid. Jiné pravdy není!
Jistě, papežové 20. století nedokázali konflikty mezi Palestinci a Izraelci ukončit. Nasadili se pro to ale s vědomím, že jiná cesta před Bohem neexistuje. Na rozdíl od českých, křesťansky orientovaných glosátorů, si nemohli a ani nechtěli dovolit dívat se na věci z ptačí perspektivy a ve „jménu humanity“ přihlížet tomu, že zbraně vyřeší vše, i kdyby za tím „vyřeší vše“ nakonec byla země bez lidí.
Český, křesťansky orientovaný postoj k tomu, co se děje v Gaze a Izraeli, je specifický a v mnohém ojedinělý. Zásadně se liší od toho, co vidím a zažívám v mimo-českém prostředí, a to nejen u lidí nějaké formální vzdělanosti, ale u všech, s nimiž se – i na výzvu celé církve – modlíme při mši svaté za ukončení válek a za pokoj na této Zemi. Vím, že ti, kteří mají k židovství a Izraeli blízko, ti, co ztratili v pekle holokaustu své drahé, ti, co se o hebrejské dějiny, kulturu, umění, jazyk a přítomnost zajímají ve svých profesích, jsou citliví na všechno, čím Izraelci a věřící Židé na svatých místech a leckde na planetě trpí. Jsem s nimi zajedno. Nedokážu ale jako katolický křesťan a teolog přemýšlet ve zkratkách, sloganech a zjednodušeních, které před mým svědomím zkrátka neobstojí. Jak snadno zvětraly posvátné pojmy – člověk, dítě, naděje, domov, země, práce, jídlo, důstojnost i ten komunisty a všemi dalšími -isty zprofanovaný mír.
V okamžiku, kdy jsem zaregistroval, že někteří křesťané vidí v některých lidech lidi jakostně výraznější, kdežto druhé mají za jakostně méněcennější, zpozorněl jsem. Edith Bruck či Primo Levi vydali svědectví vlastního života, jehož osudovým přelomem byl okamžik, kdy život jedněch začal mít větší cenu než život druhých a kdy smrt jedněch byla ospravedlnitelná jako „nezbytné důsledky války, kterou nezavinili“.
Katolický pohled na teologii války a pokoje je jiný. Katolický pohled na souvztažnost všech lidských životů bez výjimky je s tím, jak o lidech smýšlí někteří moji bratři a sestry, nekompatibilní. Naštěstí. Bůh, který je Láska, znovu zemřel 7. října v Izraeli a umírá dnes a denně v Gaze. Neobelhávejme se však, že by snad Bůh neumíral i v nás. Umírá.
Autor je křesťanský teolog, vycházející z katolicky orientovaného prostředí, inspirovaný českým evangelickým porozuměním a světem umění.
