V těchto dnech je Praha hostitelským městem akce přímo světového formátu: zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB). Česká republika se tak na pár dní dostane na první strany všech předních světových ekonomických i jiných časopisů. Program tohoto zasedání však zůstává tak trošku ve stínu jiných, mediálně mnohem přitažlivějších akcí, a to různých demonstrací.

Škála demonstrujících je nesmírně pestrá. Najdeme mezi nimi komunisty, o něco umírněnější socialisty a anarchisty a další. Největší (a řekl bych že možná i jediné) téma, které je spojuje dohromady, je odpor proti mezinárodním finančním institucím, které pro ně často plní úlohu hromosvodu všech problémů našeho světa. Někteří jsou ochotni diskutovat, snaží se třebas potřebným opravdu pomáhat a myslí to upřímně. Jiní diskusi ohledně svých nápadů nepřipouštějí a vypadají pak jako hluší, kterým něco říkat znamená mluvit do vrby.

Je škoda, že v médiích najdeme většinou hlavně ty „šťavnatější“ informace, jako např. různá radikální hesla typu „Vyvlastníme kapitál!“ a podobně. Vlivem takovýchto informací pak mám dojem, že v Praze probíhá sjezd Komunistické internacionály. Pokud se k občanům z médií dostávají hlavně informace o tom, kde se kdo s kým střetl a kolik přitom bylo zraněných, vypadá to, že je v Praze pěkná bitevní vřava. Pokud k tomu navíc přidáme fakt, že pražští školáci dostali mimořádné prázdniny a např. pražská pobočka Expandia banky zabednila svoji výlohu, máme u nás divoký západ jako vyšitý.

Na celé akci mne však nejvíce zaujal způsob uvažování některých radikálních demonstrantů. Asi nikdo z nás, kteří žijeme v celosvětovém měřítku v blahobytu, si nedokáže představit bídu a utrpení lidí žijících v rozvojových zemích. Těžko říci, zda za různé přírodní katastrofy, které naši planetu postihují, můžeme my lidé svým chováním. Ale pokud ano, jsou to vždy konkrétní lidé, ne nějaké finanční instituce jako je SB či MMF nebo hospodářský řád. Různé názory označující za hlavní (nebo i jediné) viníky bídy rozvojových zemí mezinárodní finanční instituce typu MMF či SB mi proto připadají poněkud scestné.

Při pozornějším pohledu zjistíme, že ne vždy je „finanční pomoc“ tím nejlepším lékem na chudobu. Miliardy dolarů poskytnuté jako půjčky MMF rozvojovým zemím skončily jako výdaje na zbrojení či byly rozkradeny příslušníky vládních garnitur v těchto zemích. Největší vina tedy v tomto případě neleží na straně MMF či SB, ale na příslušnících vládnoucích garnitur v rozvojových zemích, kteří neměli a nemají žádné morální zábrany zbídačovat své vlastní spoluobčany. To však neznamená, že MMF či SB nemají na kritické situaci v různých zemích žádnou vinu – jejich rady a recepty také bývají špatné a leckdy krize spíše prohlubují.

Pokud jde o iniciativu usilující o odpuštění dluhů zemím třetího světa, je sice chvályhodná, obávám se však, že léčí následky nemoci, nikoli její příčiny. Co pomůže, když představitelé bohatších států účetně škrtnou pohledávku, která je reálně stejně nedobytná? Působí to sice jako velmi hezké gesto, ale s prakticky nulovým efektem. Vždycky je totiž jednodušší dělat veliká a laciná gesta, než pomoci doopravdy.

Bylo by nesmírně zajímavé, kdyby tito demonstranti dostali možnost realizace svých plánů a představ. Skončilo by období jednotné opozice a začalo by nám jistě velmi známé koaliční dohadování: kdo bude co řídit, čí nápady dostanou přednost … Nebylo by to poprvé – naše slavné právě končící 20. století je plné takovýchto sociálních experimentů. Nechci nikomu upírat právo ignorovat historii, ale výsledky různých pokusů o budování světlých zítřků a vytváření lepší, spravedlivější společnosti by nám všem měly být dostatečným mementem.

Pokud chtějí tito demonstranti, kteří tvrdí, že jim jde o lepší a sociálně spravedlivější svět, abych jim uvěřil, mají jedinečnou možnost. Místo demonstrací a nesmyslných požadavků mohou jet např. do Indie či Bangladéše, kde v těchto dnech opět řádí záplavy. To by panečku byla ukázka solidarity, kdyby pomohli tamním obyvatelům ve stavbě nových domovů! A kdyby jim navíc zaplatili materiál na jejich výstavbu, bylo by to přímo skvělé! Jistě by to pro ně nebyl takový problém, když mají tolik peněz, že si klidně mohou udělat dvoutýdenní „výlet“ do Prahy.

Jsem zvědav, kolik ze všech v Praze demonstrujících by bylo ochotno k takovéto akci. Poznali bychom tak, zda ta svá hesla o solidaritě myslí vážně, nebo ne. Je totiž mnohem jednodušší demonstrovat a chtít po druhých, aby dávali a pomáhali, než sám dávat a pomáhat. Naše pravdivost a upřímnost se objeví až tehdy, když musíme svému přesvědčení něco obětovat.

I zde se tak projevuje naše porušená přirozenost, kdy kritizujeme druhé a nevidíme si na špičku vlastního nosu. A když někdo potřebuje opravdu naši pomoc, je nám to velmi zatěžko. Snad i proto nás tolik trápí chudoba v zemích třetího světa, ale vůbec nám nevadí, že náš kamarád nebo příbuzný je nemocný a potěšilo by ho, kdybychom ho navštívili. A jsme ochotni odpustit druhým jejich křivdy nebo naopak poprosit druhé o odpuštění? Nebo už máme tak otupělé svědomí a ohluchlé srdce, že své bližní ani nevnímáme?

Rozhodně nechci globální problémy bagatelizovat. Nepopírám, že to, co prožívají lidé v chudých zemích Afriky či Asie, si neumím vůbec představit, protože jsem nic takového nikdy neprožil. Nechci ani dělat z finančníků, kteří v těchto dnech u nás hostují, dělat partu dobročinných strýčků, kterým jde jen o blaho lidí. Avšak recepty různých demonstrantů připomínající projekty utopických socialistů z minulého století znamenají vyhánění čerta ďáblem.

Náš svět má spoustu neduhů, které musíme řešit. A tyto problémy jsou řešitelné, pokud budeme chtít. Ale pamatujme: žádné sociální revoluce ještě nikdy nic nevyřešily, pouze posloužily k vyřizování osobních účtů. Je třeba definitivně pohřbít všechny iluze o budování „lepší společnosti“. Vždy a všude, kde se dostanou k moci sociální inženýři a budovatelé kráčející vstříc světlým zítřkům, totiž teče proudem lidská krev.

Autor je finančním ředitelem ChristNet.eu