Kde je Bůh? V sochách nebo v obrazech? Na tutéž otázku jsem se zeptal i katolického kněze, který má ve svém kostele po stranách několik soch a oltářů.
Kněz mi odpověděl, že Bůh je především v lidských srdcích a ve všem stvoření. Sochy a obrazy světců, které jsou v kostele, mají být podle něho pro nás takovou cestou k Bohu.
U téměř každé sochy s klekátkem je v kostele s určitou samozřejmostí také pokladnička. A tak jsem se ho zeptal na to, proč je v kostele takto deset pokladniček. Nestačila by jen jedna?
Prý nestačila. Věřící člověk či turista se modlí k určitému svému oblíbenému světci a i když jdou všechny peníze na opravu a provoz kostela, dotyčný rád přispěje právě a „pouze“ u tohoto svého oblíbeného světce.
Přišel jsem do tohoto kostela na bohoslužbu také v neděli. Přišlo na ní asi třicet starých lidí, z nichž nejméně osm se během mše svaté modlilo u těchto světců a postraních oltářů, před kterými poklekávali a zapalovali svíčky. Ptal jsem se sám sebe, zda to o něčem nesvědčí? Ale nedokázal jsem jednoznačně odpovědět, o čem.
Když jsem ocházel z kostela, bylo mi z toho možná trochu smutno. Tak co vlastně chceme? Chceme se setkávat s Kristem v eucharistii, či budeme prosit o něco svaté? Proč tedy slavit nedělní liturgii, když nám její smysl uniká?
Díky sakrálnímu umění máme jako národ zachováno mnoho nádherných uměleckých pokladů v podobě soch a obrazů. Jsem tomu velmi rád. Ale jelikož vznikaly tyto "poklady" v určité době, kdy liturgie byla rozdílná proti té současné, nestálo by za úvahu popřemýšlet i nad nutností všech těchto předmětů v kostele?
Jedna farnice u nás v kostele se na mě velmi zlobila, když jsem řekl, že socha Panny Marie by na sobě nemusela mít korunku a bílý závoj. Argumentovala mi tím, že je to takto důstojnější.
Asi ano, ale nikdy mi ta dotyčná farnice neoopověděla na otázku mladého konvertity, zda toto právě není nějaká modloslužba.
