V polovině února bývá připomenuto, zvláště v Německu, výročí bombardování Drážďan (1944). Již desetiletí se tak dálo tichým položením hořících svící k troskám chrámu Frauenkirche, který byl v posledních letech díky solidární, zahraniční i domácí sbírce uveden do původní podoby. Stojí za to tam navštívit pravidelné, slavnostní bohoslužby.

Ovšem v posledních letech, žel, se v Drážďanech houfují lidé z krajní pravice, aby halasným způsobem demonstrovali  válečné viny spojenců na německém, civilním lidu. Antidemonstrace a policie zabránily přerůst této akci ve skrumáž s neonacistickými rysy, což hrozilo. Potud bylo zřejmě vše v pořádku. Je zde však vážný kaz na mediálním obrazu onoho hrozného výročí.

Vůbec, prakticky vůbec v našich médiích nebývá připomenuta obludnost bombardování kobercovými nálety Britů a Američanů. Jednalo se přece o cílené vyvražďování civilních obyvatel. Zatímco na německé straně toho bylo ovšem v nejrůznějších formách neskonale víc, pokud jde o srovnání celých měst se zemí, srovnat lze snad jen Coventry a Hamburg, Norimberk; co hůř Drážďany téměř v jediném okamžiku na samém sklonku války, když nebe bylo zcela vydané spojencům na pospas. Desetitisíce lidí zemřely v pár hodinách, jak mávnutím proutkem. Šlo o rozkaz nejvyššího, spojeneckého velení, se souhlasem nejvyšších, politických představitelů. Vše se dálo proti nejzákladnějším, mezinárodně přijatým konvencím pro dobu války, rozlišení fronty a týlu, vojenských a průmyslových zařízení a vojáků oproti civilnímu obyvatelstvu a jeho zázemí.

            Máme právo promýšlet  „dávné dění“, nemá snad „vše zhojit čas“ a zapomenutí? Nikoli. Zde platí „padni komu padni“ a nežít ve lži. Být si vědomi, že dnes stojíme také na křižovatkách a je tak snadné se dostat na scestí. Utržil jsem i výhradu, že snad nadržuji fašistické Říši, která si zasloužila, oč si koledovala. Aby nedošlo k nedorozumění - můj otec v čas mobilizace ležel v bunkru na německé hranici a přál si, aby dostali povel, mohl nastartovat auto a hranici překročit. Ostatně jeho přítel, když nastala demobilizace, se proto zastřelil a otec sám měl z ústupu trauma. Jak tutéž dobu prožívali křesťané v Německu? Nikoli uvědomělí antifašisté, nýbrž většina národa?

            Uvedeme několik příkladů. Ernst Modersohn, jeden z představitelů Evangelické aliance, oblíbený evangelista a kazatel, se nedokázal orientovat a lavíroval mezi Vyznávající církví a prohitlerovskými „Německými křesťany“. V jeho kruzích byl Hitler zprvu nahlížen coby jakýsi Atila, bič Boží. Mnozí Adolfa Hitlera neprohlédli; vždyť nepil, nekouřil, dal lidem práci, šlo mu o pořádek, čistotu, zdraví, zajištění rodiny. A jeden kazatel mi vyprávěl, jak za války byl nasazen v Říši a měl štěstí; bydlel ve zbožné, protestantské rodině. Byli na něj moc hodní. Cítil se tam jako doma. Později mu řekli, že mu důvěřují, ať jim jen poví, co si o Říši v jeho vlasti o všem myslíme. Popravdě odpověděl a oni jej rozhořčeně vyplísnili, že propadl židobolševické propagandě. Žádné dozvuky to pro něj ale nemělo. Poslední ilustrace; biskup Jednoty bratrské Adolf Ulrich mi líčil, jak na misijní, chrischonské škole, slyšel z rozhlasu Hitlerův projev a také diakonku, která opakovaně a nadšeně volala: „Hlas Boží!“. Hned na to přešel u Basileje francouzské hranice, vstoupil do armády, a prožil anabází ve spojeneckých armádách. Po návratu do vlasti se každý rok účastnil v uniformě vzpomínkové tryzny atentátníků na Reinharda Heydrycha.  

            Je třeba ocenit, jak zvláště němečtí křesťané jsou si ve své většině vědomi svého selhání. Konec války popisuje teolog Helmut Thielicke s laskavým nadhledem, i hrůzu, kterou sám prožil, jak potřebnou katarzi. Sloužil bohoslužbami i ve zničených kostelech, sám v civilním prostředí líčí dobývání domu, kde žil: „Bylo slyšet křik znásilňovaných žen. Rabovalo se i v našem domě, dva těžce vyzbrojení chlapi. Zmohl jsem se na jednu francouzskou větu, jíž měli vojáci z Maroka porozumět: „Dovoluje vám to Alláh?“ A oni kupodivu zmizeli“. A poté když přehlíží zničenou vlast, přijímá ji jako důsledek a cestu pokání, vnímá vše osvobodivě, když po temné noci jeho národu uprostřed zkázy vzchází světlo.

            Co nemohou vyjádřit Němci, měli bychom proklamovat my. Vinu Spojenců na smetení centra historických Drážďan a vyvraždění jeho obyvatelstva jako zločin, který se neměl stát a nelze jej odčinit. Podobně jako svržení druhé (!) atomové bomby na japonské Nagasaki.